Jana Březinová se narodila 18. března 1940 v Praze. Vyučila se aranžérkou a zdálo se, že výtvarné umění se stane jejím osudem. Naštěstí si ji našlo divadlo. V roce 1965 ukončila na DAMU v Praze studium herectví a první angažmá získala v příbramském divadle. 18. února 1970vstoupila na jeviště tehdejšího Tylova divadla jako Johanka Jourdemaynová ve hře Christophera Freye Dáma není k pálení
. Málokdo ji znal, ale když hra skončila, věděli všichni přítomní, že na jeviště Národního divadla vstoupila osobnost. Po skvělém výkonu a po několika dalších pohostinských vystoupeních se stala od 1. dubna 1972 členkou činohry Národního divadla. Vytvořila zde do roku 1998 více než čtyřicet různorodých postav. Všechny však měly její oči a její srdce, všechny tyto role nesly pečeť její osobnosti. (Z obsáhlejšího smutečního parte Národního divadla v Praze.)
Spřátelil jsem se s Janou a s jejím manželem Zdeňkem Duškem ještě v době, kdy bydlili v Příbrami. I když se potom z paneláku v Příbrami přestěhovali do paneláku na Proseku a odtud do většího bytu v činžáku v Žitné, neměl jsem nikdy dojem, že bych přicházel do jiného bytu. Pečeť, kterou dokázala vtisknout každému místu, kde se Zdeňkem a jejich dcerou Vendulkou rozbila stan, byla stále táž. I v poměrech nejskrovnějších vstupovali přátelé do míst, kde se z nějakých záhadných důvodů ubytovala královna.
Snad právě proto mne zaujaly především role královen
, jimž dokázala vdechnout neobvykle živou osobitost. Právě proto, že jsem ji znal jako člověka s nesmírným charismatem a nezaměnitelnou osobností, bylo pro mne znovu a znovu překvapením, že své vnější vlastnosti včetně hlasu dokázala potlačit, aby tím více dala vyniknout postavě. Tuto u silných hereckých osobností, k nimž nepochybně patřila, neobvyklou schopnost obětovat vlastní osobitost smyšlené postavě, jsem si vykládal tím, že na svých rolích pracuje jako režisér nebo ještě spíše autor nebo sochař. Ale asi jsem se mýlil v důvodech, které ji k tomuto přístupu vedly.
Z omylu mne vyvedlo vyznání, které svěřila tomu nejméně povolanému, úřadům. Jako Přílohu k žádosti o osvědčení podle paragrafu 21 zákona č. 255/1946 sb. odeslala kvůli odškodnění ve výši 100 000 Kč za svou židovskou matku, zavražděnou roku 1942 snad v Birkenau, pár odstavců pod titulem Popis události
. Těžko se mi popisuje něco,
psala k doložení své žádosti, co jsem zažila jako roční dítě. Všechno, co zde mohu napsat, mi vyprávěli lidé, kteří dnes již většinou nežijí. Vím jenom, že úzkostné stavy, pocity lability, těžké deprese a projevy špatné komunikace, kterými trpím dodnes, jsou následkem zážitků, které se mi ukryly hluboko v podvědomí a které mi celý život bránily se normálně projevovat jak v soukromém životě, tak v mé profesi.
Pochybuji, že by kdokoli z jejího okolí věděl, jak hluboce byla zraněna její duše. Dvě zvětšené a zarámované fotografie její maminky sice patřily ke koloritu bytu a její osoby, takže nemohly uniknout pozornosti, ale to bylo také skoro vše, co z tajemství její ztráty bylo přístupné, dokonce i jí samé. Maminka byla vězněna na Pankráci od 28. 2. 1942 a v dubnu 13. odvezena do Rawensbrücku v. č. 10508 blok č. 7, pak 6. 10. 1942 do FKL Auschwitz-Birkenau s transportem 622 žen (z toho 522 židovských vězeňkyň) s čísly 21428-22049. Tady se její stopa ztrácí. Nevrátila se přesto, že prošla první selekcí, a přesto, že jsme neobdrželi úmrtní parte, které gestapo roku 1942 ještě posílalo.
Jana své matce Markétě pořídila na zdi Židovského hřbitova ve Strašnicích desku In memoriam a přála si, aby na ni bylo vepsáno i její jméno. Dokonce si přála, aby její popel byl rozptýlen ke zdi pod touto deskou, aby propast po matce, která ji svou nezaplnitelnou přítomností mučila celý vědomý život, pozřela i to, co po sobě zanechalo šedesát let života, čtyřicet rolí a smrt. Dáma není k pálení
, řekl bych, kdyby mne někdo chtěl a mohl poslouchat, a modlím se k Nejvyššímu, aby tomu tak nebylo. Ani v případě Markéty, rozené Sternové, dcery Hugo Sterna z České Lípy a Emilie, rozené Krausové.
Kéž jsou jejich duše a duše nás všech a našich rodičů přivinuty k živým!