Ode dne 22. června 1942, kdy se rodina Wolfova rozhodla skrývat, namísto aby nastoupila v Olomouci do transportu, si začal tehdy patnáctiletý Otto vést deník o tom, co jejich exil
, jak ukrývání nazývá, přinesl.
Záznamy jsou každodenní a jsou překvapivě strohé, omezeny na nejčistší fakticitu. Emocí a reflexí, jako by se autor přímo děsil. Zatímco až s pedanterií zaznamenává každý chod jídla, každou zásilku potravin, změnu počasí, každou zprávu z fronty stejně jako bolest zubů či nastuzení, různá úmrtí či svatby ve vsi, zatýkání, návštěvy, náhodná setkání, cizí kroky, výstřely lovců, každou nalezenou houbu a vyprošenou cigaretu, není tu prakticky ani zmínka o tom, jak rodina prožívala někdy až nepředstavitelně svízelné podmínky ukrývání, svoji po měsíce trvající izolaci od lidí i nedostatek jakékoliv užitečné činnosti (krom přípravy jídla a zajištění nejnutnější hygieny a přístřešku). O čem přemýšleli? Jak to ovlivnilo jejich vztahy? Vše je si nutno domýšlet z jednotlivých kusých údajů. Otec s některým ze členů rodiny přestal mluvit, má teď stále trudnou náladu .... je hrozně rozčílený a jdu s ním na procházku
, anebo ve vzteku řekl, že dceru zabije; naopak z dobré zprávy o postupu spojeneckých armád se všichni radují. Sicílie je obklopena angloamer. válečným loďstvem. Jsme celí vzrušení .... Jdu dát našim kávou dobrou zprávu a pískám, protože Charkov padl. Naši jsou velmi potěšeni a obzvláště tatínek ....
Je těžko dopátrat se důvodu, proč mladičký pisatel se rozhodl právě pro takový způsob deníku. Je možné, že pro něho bylo bolestné dotýkat se toho, co by bylo projevem citů anebo co by dalo více nahlédnout do duše jeho nejbližších. Možná také jeho představa deníku připouštěla pouze věcné údaje.
Suchá až telegrafická věcnost, která bez přechodu těká od jednoho údaje ke druhému, vytváří nečekaná a působivá spojení: Reuter dal tatovi cig. a machorku. Tykají si. Situace je výborná. Rusi jsou prý 40 km do hloubky v ruském Polsku... Tata vaří na zítra kroupy. Jdeme pro vodu 2x. Situace je výborná. Němci přiznávají, že ruský útok u Žitomiru může být rozhodující. Spát jdeme o 10 h a tata vůbec nespí... Rusové dobyli město Lugu. Je to důležitý železniční uzel v severním úseku. Jdu domů a pro vodu s tatou. Chystáme na bramb. polévku a dělá tata zasmažku. Je vítr.
Záznamy Otty Wolfa jsou především dokumentem o ojedinělém osudu jedné židovské rodiny. Dokumentem o strádání stejně jako o pozoruhodné solidaritě desítek prostých lidí, kteří riskovali své životy, aby rodinu zachránili před transportem, jenž na devadesát devět procent znamenal smrt. Jako by v pozadí se odehrává jak život vesnice se svými pohřby, svatbami, žněmi či nečekanými vstupy gestapa, tak i válečné dění, které otřásá celou Evropou.
Způsob, jakým chlapec vedl svůj deník, nepřipustil ani sebemenší sentimentalitu, nenutí žádný názor, jenom
předvádí s věcnou naléhavostí nesmyslnost, krutou absurditu toho, co se před více než půl stoletím událo. Právě suchá věcnost, domnívám se, může zapůsobit i na ty, kterým už doba nacismu a jeho bezmezné krutosti připadá jen jako jeden z mnoha thrillerů vzniklých v holywoodských ateliérech.
Nezapírám, že metoda suchých záznamů přináší až únavnou monotónnost. Monotónní byl samozřejmě život vyhnanců, kteří trávili tři roky ukryti částečně v lese, v kůlně anebo na půdě dobrých lidí, po většinu času oderváni od ostatních lidí, od normálního života. Protože Wolfův deník by neměl zůstat je archivním dokumentem, navrhl jsem škrty tam, kde záznamy opravdu nepřinášejí nic víc než po sté opakovaný údaj o tom, co bylo k snídani, k obědu či k večeři, kdy se vstávalo, či šlo na stranu. Domnívám se, že i když škrty deník zkracují téměř o čtvrtinu, není to na újmu jeho výpovědi, naopak zesiluje její účinek a činí ji čtenářsky přístupnější.