Jan Rovenský se narodil před devadesáti lety v Brně. Se svým dvojčetem Waltrem si byli k nerozeznání podobni; ještě když studovali na obchodní akademii v Brně, musel jeden z nich nosit na vestičce řetízek, aby je profesoři od sebe rozeznali. Už jako středoškoláci vstoupili bratři Rovenští do politiky: organizovali studenty v Lize pro lidská práva(Jan byl předsedou brněnské odbočky a členem jejího pražského ústředního výboru, kde zasedal spolu s profesorem Rádlem, spisovateli Pujmanovou, Brodem aj.), v Mezinárodní mírové lize mládeže a v Panevropské unii, jejímž zakladatelem byl hrabě Coudenhove-Kalergy (ten také brněnského předsedu studentstva Jana pozval k sobě na konzultaci do Vídně).
Po absolvování vojenské služby se cesty obou bratrů rozešly. Zatímco Jan si našel vhodné místo v Brně, Walter se jako účetní uchytil až v přádelně konopí v Kunově u Bruntálu. To se mu stalo osudným. Tehdy už někteří sudetští Němci připravovali rozbití republiky. Po Theodoru Lessingovi a ing. Formisovi se jejich třetí obětí stal právě Janův bratr, který byl tehdy činný v předvolební kampani sociálnědemokratické strany. 26. 11. 1935 ho smrtelně postřelil mistr továrny Olbracht v Bruntále, henleinovec Karl Scheithauer. Pohřbu v Bruntále i kremace v Brně se účastnily tisíce lidí, první stránky novin plnila tato tehdy nezvykle hrozná událost... Vrah ještě tu noc utekl do Německa, a i když o jeho vydání žádal náš parlament, nebylo mu vyhověno, protože šlo o politickou vraždu na příkaz Henleinovy strany. Za okupace se vrah vrátil do Bruntálu a v klidu si zde i s rodinou žil. Po válce pak zmizel v západní okupační zóně - a za celý svůj život nebyl stíhán.
Jan Rovenský se s nepotrestanou smrtí svého bratra dodnes nesmířil a nespravedlnost, která o několik let předešla hrůzné události druhé světové války, leží stále na jeho životě. A ten rozhodně nebyl jednoduchý.
Jak jste vlastně přežil válku?
V listopadu 1939 se mi podařilo dostat do ilegálního transportu Židů z Prahy do Palestiny. Gestapo tehdy ještě povolilo odjezd určitého počtu židovských rodin, ovšem jen s batohem na zádech, bez peněz a bez majetku. Musel jsem se také proto oženit, svobodné tam nebrali. Nejdříve jsme pluli lodí Saturnus po Dunaji z Bratislavy až do Suliny, malého černomořského přístavu v Rumunsku. Tady nás přesunuli do nákladního člunu na uhlí, který upravili pro transport. Vprosinci 1939 a v lednu 1940, kdy jsme tam čekali na odjezd, jsme zažili mrazy minus čtyřicet stupňů Celsia, a my jsme byli bez jakéhokoli teplého oblečení, protože nám doma slibovali, že budeme do tří týdnů v Palestině. Soustředilo se tam tehdy na 2500 židovských běženců z celého světa. A denně umírali. Naši soukmenovci nakonec za pomoci zahraničních sbírek najali námořní vlečnou loď - a tou jsme se všichni dostali do tureckého přístavu Zolgundak. Mnoho lidí strastiplnou cestu nevydrželo, podléhali útrapám a byli za nocí pohřbíváni přímo do vod Černého moře. Za Dardanelami nás pak zajaly dva anglické torpédoborce, obsadily naši loď a odvezly nás až k přístavu Haifa. Tady jsme však zase několik dnů museli na otevřeném moři čekat, dokud Angličané celý transport neodsoudili na šest měsíců internačního tábora za ilegální příjezd do Palestiny. Pak nás převezli do plechových baráků v táboře Atlit, vždycky po třiceti, muže a ženy odděleně. Tady jsme si zase užili naprosto neobvyklých veder, znásobených pobytem v horkých plechových boudách. Protože jsme neměli peníze ani možnost si je vydělat, trpěli jsme také hladem. Přesto nám všem však Palestina zachránila život.
Zapomněl jste ve vysněné židovské vlasti na své rodiče?
Vůbec ne. Moje rodina nebyla sionistická, takovou výchovu jsem neměl. (Taky do synagogy jsme s otcem chodili spíš kvůli pocitu tradiční rodové sounáležitosti, jinak jsme se vždycky cítili jako Čechoslováci.) Hned jak jsem se trošku aklimatizoval, založil jsem v Tel Avivu Spolek Čechoslováků v Palestině(pobočky jsme měli také v Haifě, Jeruzalémě a jinde). Sdružili jsme v něm na devět set lidí, nejen Židů narozených v Československu, ale i Čechů a Slováků, kteří na počátku války pracovali v cizině a soustředili se nyní v Palestině. Mobilizovali jsme tu veřejné mínění na podporu boje za okupovanou vlast. Chtěli jsme totiž, aby mnohonárodnostní vojenské kontingenty koncentrované na tomto území - tehdy bylo ještě pod anglickým mandátem - věděly, že je Československo porobeno nacistickým Německem. Mám schovány dopisy prezidenta Edvarda Beneše, kterými nám z Londýna a potom i z Moskvy vyjadřoval podporu i dík za naši činnost. Náš spolek měl kromě toho také úzké styky s československými sionistickými organizacemi, které zde usilovaly o zrušení anglického mandátu a vytvoření izraelského státu.
Co bylo po válce?
Hned jak to bylo možné, sedli jsme se ženou do prvního transportu, který mířil zpátky do vlasti. Dostali jsme se tam zase po dlouhé době cestou přesEgypta Itálii, která byla celá rozbombardovaná, rozstřílená. Ale v únoru 1946 jsme dorazili domů!
Pátral jsem nejdříve po svých a manželčiných rodičích i dalších členech naší rozvětvené rodiny. Všechno ovšem nadarmo. Hrůzy války v Československu nikdo z nich nepřežil: mé rodiče, rodiče mé ženy, celkem asi třicet členů mé rodiny nacisti zavraždili v koncentráku...
Pak jsem začal v Brně organizovat zasilatelský závod pro krejčí, což jsem znal ještě z předválečné doby. V letech 1947 a 1948 jsem byl také předsedou uliční organizace sociálnědemokratické strany v Brně. Pak jsem v roce 1948 také vstoupil doKSČ, jinak bych nemohl pracovat v hospodářských funkcích. V roce 1949 jsem se stal krajským ředitelem národního podnikuTextilia v Pardubicích. Pak mne v roce 1950bez udání důvodu odvolali, ačkoli podnik organizačně velmi dobře běžel. Stalo se totiž, že předseda krajského výboru KSČ si vzal zboží za dvacet tisíc korun a nezaplatil. A já jsem ho o ty peníze upomínal.
Skoro vím, co bylo dál.
Ministerstvo vnitřního obchodu mne nejdřív přeřadilo na místo ředitele Textilie do Karlových Varů. A zde jsem jednou seděl s kolegy v kavárně, když jsem byl náhle odvolán k telefonu. Tam stáli tři příslušníci Státní bezpečnosti s namířenými revolvery. A zatkli mě pro údajnou protistátní činnost. Odvedli mě v želízkách a udělali u mě domovní prohlídku. Chtěli prý najít zbraně. Další den mne odvezli do Pardubic. Zde jsem napřed strávil tři dny v holé betonové kobce, kde jsem musel ve dne i v noci jen stát nebo chodit, nesměl jsem se ani opřít o zeď. Pak mne přemístili na samotku, kde jsem už v noci spát směl, ale ve dne jsem si zase nesměl ani sednout, jen stát nebo chodit. Tady jsem prožil dalších sedm týdnů. Prodělal jsem celkem dvacet pět výslechů. Když jsem se ptal pardubického vyšetřovatele, jaký trest mi hrozí, řekl mi, že provaz nebo doživotí. Nakonec moje žena napsala Martě Gottwaldové osobní dopis, ve kterém vylíčila moji zahraniční činnost i mé pracovní a organizační poválečné zásluhy. Nato přijely dvě komise, jedna z Pardubic a druhá z Prahy - ta vyšetřovala moji předválečnou činnost v Brně. Před obě komise mne přivedli a po celou dobu jsem před nimi seděl se zavázanýma očima (při výsleších mi oči nakonec vždycky odkryli, tady ne). Komise se mezi sebou přely, až mě nakonec z rozhodnutí té pražské propustily. Vhodné pracovní místo jsem pak už ovšem nedostal, musel jsem jít do výroby
. Jako teplárenský dělník jsem v Brně vykládal vagony s cementem.
Ještě mnohokrát jsem pak v dalším životě pocítil stálý dohled StB a v pozadí také postupy úřadů s protižidovským smýšlením. Byl jsem odvolán přes všechny své úspěchy i z dalšího vedoucího místa, opět zahájili vyšetřování mé zahraniční činnosti. V Brně jsem pak pracoval jen jako vedoucí konfekční prodejny. Po roce mi pak sdělili, že proti mé zahraniční činnosti nic nenašli.
V mládí jste se zajímal hodně o politiku. Jak je to dnes?
I když mi je letos už devadesát, ekonomické i politické dění u nás i ve světě mě velice zajímá. Vždycky porovnávám a zvažuji, co by se dalo dělat jinak - a líp.
Za komunismu jsem měl kádrové nedostatky. Neměl jsem dělnický původ, i když můj otec byl vcelku chudý zástupce v malém jihomoravském mlýně, sotva naši čtyřčlennou rodinu uživil. A dalším nedostatkem byl můj židovský původ. Normálně schopný vedoucí či ředitel se na svém místě udržel deset nebo dvacet let. To já nikdy. Vždycky se našel důvod k odvolání. Hlavně můj zahraniční odboj na nesprávné světové straně
. Přestože jsem byl za komunistické éry předsedou místní organizace Svazu protifašistických bojovníků i předsedou druhého obvodu.
Zažil jste rakouskou monarchii, první republiku, válku, čtyřicet let komunismu i devět let nové demokracie. Jak se díváte na dnešní situaci?
Konečně máme demokracii a svobodu. Desítky let jsem se nemohl vidět, dokonce ani si psát s příbuznými v zahraničí, kteří stejnou náhodou přežili holocaust. Teď můžeme jezdit po celém světě. Jen kriminalita byla za komunistů asi menší. Nekalé živly měly strach z kriminálů, kde se s nimi vůbec nezacházelo v rukavičkách. Také korupce nebyla tak ohromná - ale existovala. Dnes je ovšem rozrostlá do enormních rozměrů. Zato se mohou uplatnit schopní lidé a jejich podniky mají perspektivu úspěchu. Volby jsou svobodné, a naše ekonomická a politická situace i vztah k jiným národům tedy do značné míry záleží na zástupcích, které si sami zvolíme. Mimochodem, proč myslíte, že tolik lidí houfně volilo ODS? Protože byli z komunistické éry zvyklí, že vládne jedna silná strana. A proč tam tolik jiných šlo? Protože si zase mysleli, že bez legitimace vedoucí strany nemají nárok na slušnou existenci.
Co vás na světě baví a těší?
Kromě politiky a přírody hlavně má současná rodina, dcera a vnoučata.
A co vás nejvíc bolí?
Smrt bratra a velké části mé rodiny. Mnoho dalších mých známých je roztroušeno po celém světě. Víte, vždycky jsem se sice cítil Čechoslovákem, ale vždycky taky přišel někdo, kdo mi nejméně vybíravým způsobem připomněl můj původ.
Zažil jste v životě hodně nespravedlnosti - a přitom málokoho z viníků vůbec jmenujete
Hon na čarodějnice se v tomto národě koná až příliš často. A kde by se konat měl, tam se naopak nekoná vůbec. Nejsem prokurátor, abych určité lidi předem odsuzoval. Víte, po válce se ukázalo, že kolaborantů v této republice bylo 321 000. Došlo se k tomu prostým součtem členů a funkcionářů organizací jako Národní souručenství, Vlajka, Kuratorium pro výchovu mládeže, Svatoplukova garda, Árijská kultura, Strana českých fašistů, Strana zeleného hákového kříže a dalších včetně těch, kteří přijali německé občanství. 321 000 je hodně. A většinu z nich nikdy nikdo nepohnal k odpovědnosti. Proč bych to dnes měl dělat já?