Holocaust v Belgii

Na území dnešní Belgie přišli Židé pravděpodobně v prvním století našeho letopočtu, důkazy o jejich přítomnosti pochází však až ze 13. století. Během středověku byla židovská menšina vystavena tradičním omezením a ve 14. století byla většina židovských obcí zničena při pogromech. Po roce 1492 posílila belgickou židovskou komunitu vlna sefardských židů, vyhnaných ze Španělska a Portugalska, kteří se usídlili převážně v Antverpách. Sem přenesli své dovednosti ve zpracování diamantů. Během rakouské nadvlády v 18. století přišlo do Belgie také mnoho aškenázských židů a v následujících letech - pod francouzskou (1794 - 1814) a holandskou (1814 - 1830) nadvládou - dosáhli belgičtí Židé značné míry rovnoprávnosti. Od 19. století byla Belgie tranzitní zemí pro uprchlíky z východní Evropy, kteří mířili za oceán do USA. Během 30. let 20. století přibyli také uprchlíci z Německa a před začátkem 2. světové války žilo na území Belgie 65 000 - 75 000 Židů, z nichž však 80-90% tvořili cizinci soustředění hlavně v Antverpách a Bruselu. Zde vytvořili samostatné čtvrti, v nichž si zachovávali svou aškenázskou kulturu, jazyk a religiozitu. Původní belgičtí Židé byli naopak do společnosti silně integrováni.

Paul Halter na kole v roce 1926 - během okupace byl členem odboje, prošel Osvětimí a po válce se stal předsedou belgické Osvětimské nadace. (Foto: Paul Halter, courtesy of USHMM Photo Archives)

Německá armáda napadla Belgii 10. 5. 1940 v rámci tzv. bleskové války. Belgické vojsko se s pomocí francouzských a britských jednotek bránilo osmnáct dní. Během té doby se mnoho Židů pokoušelo o útěk do Francie (15 000 - 23 000 osob), Velké Británie a Španělska. 28. května vydal král Leopold III. rozkaz ke kapitulaci. Část vlády se uchýlila do Londýna, kde utvořila exilový kabinet podporující spojence. Po zkušenostech z první světové války volili belgičtí představitelé smířlivější postup vůči okupantům. V zemi byla zavedena vojenská správa pod vedením Alexandera von Falkenhausena, s níž státní správa spolupracovala. Říšským komisařem pro Belgii byl jmenován Josef Grohé. Po kapitulaci Francie získala Belgie dva její severní departementy.

Ida Soldinger před domem v Bruselu měsíc před svou deportací do tábora Mechelen, červen 1942. (Foto: Gisele Soldinger Warshawsky, courtesy of USHMM Photo Archives)

Opatření omezující občanská práva Židů byla postupně přijímána od podzimu 1940. Mezi první patřil zákaz rituální porážky. Na základě dvou vyhlášek z 28. října 1940, které klasifikovaly židovství jako rasu, byli Židé propouštěni ze zaměstnání ve státní správě, justici, školství a sdělovacích prostředcích. Koncem roku 1940 vstoupila v platnost opatření omezující podíl Židů na ekonomice státu. Od 31. května 1941 probíhal proces arizace - zabavování židovského majetku vedlo k likvidaci většiny židovských podniků (mimo jiné všech, které se zabývaly obchodem s diamanty). Omezování pokračovalo nařízením o povinném označování Židů žlutou hvězdou (od 27. května 1942), zákazem opuštění země a nuceným nasazením Židů při výstavbě opevnění na pobřeží severní Francie od června 1942. Celkem tu bylo nasazeno přes 2 000 Židů z Belgie (většina z nich - bez belgického občanství - byla později poslána do tábora Mechelen). Pracovali také na stavbách vojenských, textilních a zbrojních továren.

V listopadu 1941 byla zřízena Association des Juifs en Belgique (AJB) - organizace, jejímž členem se povinně musel stát každý židovský obyvatel Belgie. AJB byla podřízena ministerstvu vnitra a zdravotnictví, všechna rozhodnutí však schvalovala německá vojenská správa. Na rozdíl od Francie nebyly ostatní židovské organizace rozpuštěny a mohly se k AJB připojit. V roce 1942 byl založen Výbor na obranu Židů, který pomáhal pronásledovaným osobám.

Otec Bruno s pěti židovskými chlapci během jejich ukrývání, 1942-44. Benediktýn Bruno (Henri Reynders) zachránil během války téměř 400 Židů, převážně dětí. (Foto: Michel Reynders, courtesy of USHMM Photo Archives)

Od konce srpna 1942 byli Židé zavíráni do ghett zřízených ve čtyřech velkých městech, v nichž platil zákaz vycházení v nočních hodinách, zákaz používání dopravních prostředků atd. Deportace začaly v červenci 1942 stejně jako v Holandsku a Francii. Nejprve byla jako internační tábor využívána pevnost Breendonk, který prošlo za celou dobu okupace na 4000 vězňů. Později se záchytným a průchozím táborem staly kasárenské budovy v městečku Mechelen (fr. Malines) mezi Bruselem a Antverpami. Z počátku byli Židé vyzýváni, aby se do mechelenských kasáren dostavili kvůli zaměstnání. Od 2. srpna 1942, kdy odjel první transport s téměř tisícem obětí na východ, však už nikdo výzvy neuposlechl a Němci museli přistoupit k násilnému zatýkání. Během necelých dvou let odjelo z Mechelenu v transportech celkově asi 25 400 belgických Židů do táborů ve východní Evropě - nejčastěji do Osvětimi, menší skupiny do Buchenwaldu, Ravensbrücku a Bergen-Belsenu. Většina z nich byla v těchto táborech zavražděna. Dalších 5 043 belgických Židů bylo deportováno z Francie. Asi 40 000 židů uprchlo z Belgie, Holandska a Lucemburska.

V Mechelenu bylo od prosince 1943 soustředěno 351 Romů, kteří byli 15. ledna 1944 deportováni do Osvětimi. Válku přežilo 14 z nich.

Postoje většinové společnosti k osudu židovských spoluobčanů nebyly jednotné. Většina belgického obyvatelstva odmítala spolupracovat s německými okupanty a mnozí z nich pomáhali přímo pronásledovaným Židům - ukrýváním, pasivní resistencí apod. Po zavedení povinného označování Židů se vyskytly případy starostů, kteří bojkotovali vydávání žlutých hvězd. Také deportace vyvolaly v Belgické společnosti protesty. Královna-matka dokonce intervenovala skrze vojenskou správu u Hitlera. Himmler souhlasil se zastavením deportací Židů s belgickým občanstvím, později také mužů nad 65 a žen nad 60 let (argumentem byl oficiální účel deportací - nucené práce). Při záchraně téměř 25 000 Židů sehrála svou roli vysoká míra jejich asimilace a silný protinacistický odboj, který podporovala jak belgická katolická církev, tak exilová vláda a do kterého bylo zapojeno na 100 000 Belgičanů, včetně mnoha Židů. Na druhé straně v zemi existovalo valonské a vlámské nacionální hnutí, které přerostlo v otevřenou kolaboraci s okupanty - VNS (vlámští národní socialisté) a valonská organizace Rex založili vlastní oddíl SS.

Brusel a Antverpy byly osvobozeny v září 1944 postupujícími spojeneckými jednotkami, celá země pak - přes německou protiofenzívu v Ardénách - v lednu 1945.

Celkový počet obětí nacistické okupace se odhaduje na 40 000. Z 46 700 osob nuceně nasazených zemřelo 2 590, celkem bylo do koncentračních a vyhlazovacích táborů z politických (18 000 odbojářů) a rasových důvodů posláno na 41 000 osob , z nichž zemřelo téměř 14 000. Z tábora Mechelen bylo do Osvětimi deportováno asi 25 000 Židů a 351 Romů, celkem přežilo asi 1 200 osob (4%).