Při jednání o restituci majetku polských Židů spolu v Tel Avivu zasedli za jednací stůl na jedné straně polský premiér Wlodzimierz Cimoszewicz se svým doprovodem (jeho členem byl i poslední žijící vůdce povstání Židů ve varšavském ghettu Marek Edelman) a na druhé zástupci přeživších, kteří se narodili v Polsku a odešli do Izraele.
Bývalé vězně koncentračních táborů reprezentovali vůdci izraelských skupin přeživších šoa a čelní představitelé Světové židovské restituční komise (WJRO), organizace, která usiluje o navrácení židovského majetku v Evropě. S delegací z Polska se sešli proto, aby vyjádřili svůj protest proti navrhovanéhu zákonu, podle něhož by byl majetek polských židovských obcí, konfiskovaný nejprve nacisty a pak komunisty, navrácen zbytku domácí židovské obce - a ne Světové restituční organizaci, která prohlašuje, že je dědicem zdecimovaného polského židovstva. WJRO sestavila seznam 7000 položek, na něž vznáší nárok: obsahuje synagogy přeměněné v koncertní síně, ješivy, z nichž se staly sklady, sídla obcí, jež jsou nyní univerzitními budovami.
Představitelé Restituční organizace si při jednání kladli podmínku, aby v novém zákonu byla výslovně zmíněna WJRO jako jedna ze stran, které, spolu s židovskou obcí, vyslovují své nároky. Má se tak předejít tomu, aby WJRO byla vynechána ze hry: Několik tisíc Židů v Polsku přece nemůže reprezentovat 3 miliony polských Židů zavražděných za holocaustu nebo milion polských Židů, kteří nyní žijí po celém světě.
Polský premiér se hájil tím, že Polsko má výsostné právo
dojednávat právní záležitosti mezi státem a židovskou komunitou. Vy máte svou národní hrdost a my také,
řekl. Nikdo nám nebude říkat, jaké zákony máme přijímat.
Když své souvěrce oslovil Marek Edelman a přesvědčoval je, že polská vláda má ty nejlepší úmysly vrátit majetek Židům
, okřikli ho: Co vy tu vlastně děláte? Dokážete stěží mluvit sám za sebe!
- Domácí Žid,
poznamenal jiný Izraelec s opovržením.
Střet WJRO s polskými představiteli a Židy žijícími v Polsku není výjimkou. Podobně se tato organizace sváří s dalšími středo a východevropskými Židy. Spor se vede o to, kdo vlastně přestavuje oběti holocaustu, kdo má nárok určovat restituční požadavky a o způsobu, jakým se neochotné vlády mají nutit k ústupkům.
Naphtali Lavie: mrtví získají dědice
WJRO, jejímž předsedou je prezident Světového židovského kongresu Edgar Bronfman a spolupředsedou šéf Židovské agentury Avraham Burg, v současné době vyjednává restituce s 19 evropskými zeměmi (např. s Maďarskem, Rumunskem, Slovenskem, Běloruskem, Chorvatskem, Estonskem, Lotyšskem, Litvou, Ruskem, Srbskem a Ukrajinou). WJRO byla založena roku 1992 s cílem zabývat se majetkem v postkomunistických zemích. Jedná však i s Norskem, kde byla zřízena vládní komise pro prozkoumání nepatrných nároků, které vznáší tamější židovská obec, a Švédskem, jehož vláda souhlasila s přezkoumáním tzv. spících kont zavražděných Židů uložených ve švédských bankách. Zatím se WJRO nejvíce proslavila kampaní proti švýcarským bankám. Ve východní a střední Evropě se tato organizace snaží o návrat majetku židovských obcí, ale, jak říká náměstek předsedy WJRO Naphtali Lavie, až bude vyhrána tato bitva, začneme jednání o soukromém majetku obětí, které neměly žadné dědice
.
V počítačích WJRO je uloženo 17 000 položek židovského majetku z celé postkomunistické Evropy. Například v Polsku se úřady obávají, že skoro 40 procent nemovitého majetku země by mohlo být nárokováno coby bývalý židovský majetek. Jako by se jednalo o židovskou verzi výbuchu neutronové bomby - Židé byli zničeni, ale jejich budovy stojí.
Část nárokovaného majetku již byla vrácena: nejvíce v České republice (podle informací místních představitelů 80 budov). V Maďarsku vláda rozhodla, že namísto restituce majetku zřídí fond ve výši 21 milionů dolarů a z něho bude odškodněno 30 000 přeživších v zemi. WJRO a místní židovští představitelé kromě toho hledají doklady k 3000 položkám obecního majetku.
Naphtali Lavie, který sám patří mezi ty, kdo přežili nacistický tábor smrti, věří, že restitucí majetku bezejmenných obětí bude těmto mrtvým vrácena důstojnost. Získají dědice. Svou práci cítí jako skutečné poslání: V Lublinu byla nádherná ješiva, teď je z ní zubařská škola. Můj otec sbíral pro tu ješivu peníze. Jaké právo na ni mají oni? Pomohli nám snad přežít?
Israel Singer: buďme realisty
WJRO získala překapivě snadno uznání jako legální nárokovatel majetku obětí holocaustu. Bývalá i současná izraelská vláda jí dala souhlas, aby jednala jejím jménem. Prezident Clinton napsal představitelům WJRO dva podpůrné dopisy a určil náměstka ministra obchodu, aby se stal zvláštním ambasadorem pro židovskou restituci. Kampaň WJRO uvítal i Evropský parlament.
Zdá se, že mezinárodnímu uznání překážejí jen Židé ve střední a východní Evropě, kteří trvají na tom, že právo jednat o restitucích židovského majetku s příslušnými vládami mají oni. Tvrdí, že nátlak WJRO na masové restituce v ekonomicky obtížné situaci, v níž se tyto země nacházejí, může vzbudit obecnou nevoli.
Většina postkomunistických zemí sice podepsala s WJRO smlouvu, jež tuto organizaci zplnomocňuje k jednání s jednotlivými vládami, ale jak uvádí Lavie, některé to učinily neochotně, Poláci se již dokonce dvakrát pokusili smlouvu zrušit. Maďarská komunita, čítající na 100 000 Židů, s WJRO spolupracuje, ale odmítá, aby organizace jednala jejím jménem. WJRO si myslí, že zná naši situaci lépe než my sami,
stěžuje si Petr Feldmayer, předseda maďarské ŽO. A dodává: Každá země je jiná, ale WJRO na všechny pohlíží jako na jeden problém. Naphtali Lavie s námi jedná jako diktátor.
Představitelé české komunity smlouvu podepsat odmítli. Když ukázali Laviemu seznam požadavků, čítající 202 položek, zděsil se. Skutečný počet nároků měl být podle něj asi 1000. Začal s českou vládou vyjednávat na vlastní pěst, aniž by o tom informoval Federaci židovských obcí v ČR. Podle Federace je Lavieho seznam nepřesný - obsahuje např. položky, které byly prodány již před válkou. Lavie chce v České republice nárokovat i soukromý majetek židovských rodin, které byly bezezbytku vyhlazeny; jedná se o byty, podniky, bankovní konta a umělecká díla, jež po sobě zanechali čeští Židé.
Takový nárok považují představitelé českých Židů za přehnaný a neuskutečnitelný. V loňském roce došla situace tak daleko, že Tomáš Kraus, tajemník FŽO v ČR, obvinil Světovou restituční komisi z vydírání - její představitelé měli Praze vyhrožovat, že pokud nepodepíše smlouvu s WJRO, znemožní jí přístup k mezinárodním židovským organizacím, jako je JOINT. Federace ŽO by ráda spolupracovala s WJRO v jednom bodě - v taktickém nátlaku na městské úřady, které zdržují vydávání židovského majetku.
Lavie komentuje odpor středoevropských Židů takto: Bojí se, že jim vezmeme jejich majetek.
Kritizuje je jako chamtivce
, většinou oženěné za nežidovky
nebo kolaboranty s komunistickým režimem
. Klíčovým motivem pro WJRO prý bylo zabránit místním vůdcům židovských obcí, aby prodávali majetek komunit, a tak se sami obohacovali.
Ale i kdyby uznal, že všichni středo a východoevropští Židé jsou čestní, Lavie by stále nebyl spokojen: Řekněte, takový osmdesátiletý Žid v Lodži se sotva drží naživu. A ten by měl vyjednávat o navracení obecního majetku? Polská židovská komunita je pouhou fikcí.
Předseda Varšavského židovského fóra se brání: Jim je vhod, říkat něco takového. Ale polská židovská komunita existuje a je stále silnější.
Generální tajemník Světového židovského kongresu Israel Singer se od Lavieho pohrdání východevropskými Židy distancuje: Nechceme být maximalisté, ale realisté. Bereme v úvahu potřeby místních obcí i světového židovstva.
První úkol: podpora přeživším
Nárok WJRO jednat jménem židovského národa je založen na precedentním případu Claims Conference, organizace, která dostala - jakožto německé reparace za židovský majetek obětí - stovky milionů dolarů. WJRO je podporována Izraelem, který je považován za morálního a legálního dědice šesti milionů zavražděných Židů.
Jaké jsou však vzájemné závazky místních židovských komunit a mezinárodních organizací, hovořících jménem židovského národa
? Jak citlivé by tyto organizace měly být ve vztahu k Židům v diaspoře?
Podle odhadu všech zúčastněných skutečný boj mezi představiteli místních obcí a WJRO vypukne kvůli využití fondu, který zřizují švýcarské banky, v nichž byla uložena konta židovských obětí. Také ve švýcarské kauze se WJRO výrazně angažovala, i ve Švýcarsku se setkala s kritikou: Obvinění, že Švýcarsko profitovalo z holocaustu vypadá, jako by Švýcaři přímo podporovali vyhlazování Židů. Ano, byla tu antisemitská a protiuprchlická politika, ale byly tu i projevy solidarity, kdy Židé směli použít Švýcarsko jako tranzit, i když se v zemi nesměli usadit,
říká předseda švýcarské židovské komunity Rolf Bloch.
Místní Židé tvrdí, že potřebují prostředky na zdevastované židovské památky, sociální péči pro staré členy obce, často přeživší nacistických táborů, na programy o holocaustu, na vzdělání mladších generací. WJRO trvá na tom, aby podstatná část peněz byla užita mimo střední a východní Evropu - především v Izraeli.
Všichni se však shodují na tom, že první splátky mají být použity jako podpora přeživším ve východní a střední Evropě. A na zdejší vzdělávací programy pro mládež.
Ultraortodoxní strana Agudat Jisrael vidí restituce jako možnou podporu pro své instituce. Po zajištění potřeb středo a východoevropských Židů by priorita měla patřit jejich následnickým komunitám v Izraeli,
" prohlašuje Israel Singer. Míní tím chasidské sekty i zbytky komunit žijících ve stylu německé reformistické tradice.
Proti takovým plánům se ohrazuje například Efraim Zuroff, ředitel izraelské kanceláře Centra Simona Wiesenthala: Holocaust už byl použit pro všechny možné účely, včetně sbírek amerických Židů pro Izrael. Bylo by hrozné brát restituční fondy z východní Evropy pro výchovu amerických Židů. Sehnat peníze na vzdělání Američanů je záležitost amerického židovstva. Restituční peníze by měly být použity na sociální a vzdělávací účely ve východní Evropě.
Nejde jen o majetek
Na počátku padesátých let hrozila novému Státu Izrael málem občanská válka: společnost byla rozdělena kvůli otázce, zda přijmout, či nepřijmout německé reparace. Desítky tisíc demonstrantů, vedeny tehdejším předákem opozice Menachemem Beginem, vyšly do ulic a dávaly najevo svůj nesouhlas s jednáním Knesetu.
Doby i pocity byly tehdy jiné: přijetí reparací od Německa znamenalo pro mnoho lidí jeho uznání, či dokonce odpuštění tomuto státu. Od holocaustu neuplynulo tehdy ještě ani deset let. Ale i dnes (přestože o činnosti Světové restituční organizace se nevede téměř žádná veřejná debata) vzbuzují její aktivity u některých lidí, oddaných zachování památky obětí holocaustu, obavy.
Jeden důvod je pragmatický: Židé takto plýtvají svým morálním kapitálem kvůli restitucím. Žádný národ na světě nemůže předhazovat ostatním donekonečna své morální požadavky,
podotýká Efraim Zuroff. Bylo by vhodnější, kdybychom stejnou energii vložili do pátrání po válečných zločincích a jejich předání spravedlnosti. Když se budeme bít hlavně o navrácení majetku, dosáhneme jednoho: především v chudších zemích východní Evropy posílíme antisemitské stereotypy.
Zuroff uvedl příklad: při jeho kampani v Litvě se ho pokusil jeden vysoký vládní úředník zdiskreditovat v místní televizi - tvrdil, že Zuroffův skutečný motiv pro pronásledování válečných zločinců není spravedlnost, ale touha po majetku. I předseda francouzské židovské komunity Theo Klein říká: Po dva tisíce let byli Židé v lidové představě ztotožňováni s penězi. Jestliže změníme památku holoucastu v reparační požadavky s úroky, může se to obrátit nejen proti francouzským Židům, ale proti celému židovskému národu.
V principu je restituce spravedlivá,
říká Jisrael Gutman, autor věhlasné Encyklopedie holocaustu a sám bývalý vězeň koncentračního tábora. Ale mám velký strach, že tyto požadavky vytvoří dojem, že náš historický účet s Evropou se týká jen majetku a peněz. Jedná se však o zkázu celé civilizace.
Izraelský, v anglickém jazyce vycházející čtrnáctideník The Jerusalem Report přinesl 6. března 1997 článek, podrobně se zabývající okolnostmi restituce majetku židovských obcí v postkomunistických evropských zemích. V období, kdy se dohoda mezi FŽO v ČR a WJRO zdá být konečně reálná, může jeho zkrácená česká verze pomoci našim čtenářům zorientovat se v poměrně složitých okolnostech, které dlouhodobá jednání FŽO v ČR o dohodu s WJRO provázely.