Sál Rakouského kulturního institutu Praze na Jungmannově náměstí byl 18. května nacpaný k prasknutí. Už na schodech jsem potkával lidi, kteří se do místnosti nedostali a vzdali to. Například herce Petra Nárožného nebo spisovatele Pavla Řezníčka. Já jsem byl rozhodnutý se prodrat. Téma: Popírání holocaustu. Moderovali Petr Třešňák z Respektu a Jana Šmídová z ČRo 6, diskutovali ředitel ŽMP Leo Pavlát, filosof Pavel Barša, právník Petr Černý z Ústavního soudu a kanadsko- nizozemský historik Robert Jan van Pelt, jehož netradičně pojatou knihu o Osvětimi (napsal ji společně s Debórah Dworkovou) právě v těch dnech vydalo nakladatelství Argo.
Samozřejmě, že je těžko představitelné, že by do takové společnosti přišel reálný popírač holocaustu a byl ochoten veřejně kázat a obhajovat své bludné představy. Žádná taková senzace se nekonala ani zde a nic takového nikdo ani neočekával. Jistě i v našich zemích existuje patologická sedlina s těmito sklony, je však skrytá kdesi v kanálech internetu (příslušného popíračského materiálu včetně klasiky žánru je tam možné obstarat hojnost), nanejvýš se objeví zakuklená při nějaké bojové či solidární
akci. Jistou nonkonformnost
na sofistikované úrovni však na besedě zastupoval docent Pavel Barša, mj. autor doslovu k Finkelsteinovu pamfletu Průmysl Holocaustu (Dokořán, 2006) a autor obsáhlého článku, v němž komentoval údajný nátlak vlivné židovské lobby, která brání vydání studie amerických profesorů Mearsheimera a Walta The Israel Lobby. (Viz Lobby, kterou se nevyplácí kritizovat, LN, 15. 4. 2006 - mimochodem už titulek je poněkud poplašný: Barša nakonec musí přiznat, že riziko, které kritika z Izraele vyvolává, spočívá v tom, že jiné autority s riskantními
názory zmíněných profesorů polemizují a oni musí trochu déle hledat nakladatele...)
Teze docenta Filozofické fakulty UK Barši, které přednesl na oné besedě, jsou v podstatě dobře představitelné a srozumitelné: u skupiny mladých hochů a dívek kolem známého anarchisty Slačálka vyvolávaly jednoznačný souhlas. Barša podobně jako Finkelstein tvrdí, že holocaust (šoa) se stal nepřípustnou ideologií Státu Izrael, který jím ospravedlňuje svou agresivní politiku vůči Palestincům, vydírá jejím prostřednictvím světové veřejné mínění, ostrakizuje kritiky Izraele a mění historickou skutečnost (kterou Barša nijak neproblematizuje) v kýč a nedotknutelný mýtus. Holocaust je pro Baršu jen a pouze historický fakt, který má být zkoumán nestrannými historiky a nemá se plést do současného bytí státu, který s ním de facto již nemá nic společného, neboť jednak od onoho faktu uplynulo více než šedesát let, a jednak se odehrál v jiných historických a geografických souřadnicích. Jako nedobrovolného rukojmího svých názorů si vzal vedle sedícího historika Roberta Jana van Pelta, který podle Barši reprezentuje správný přístup, protože zkoumá holocaust vědecky
: na základě historických materiálů a dokumentů, konkrétně architektonických plánů výstavby komplexu osvětimských koncentračních táborů. Jako argument uvedl příklad van Peltovo angažmá u londýnského soudu v případu Lipstadtová v. David Irving. Van Pelt usvědčil popírače ze lži nikoli jako přímý účastník holocaustu, ale jako odborník, který mohl existenci plynových komor doložit jaksi materiálně
, tedy z archivních plánů a dokumentů, zatímco přeživší se různě pletli, protiřečili si, emocionálně se rozdírali - a byli tudíž pro soud svědky nižšího
řádu. Těžko říci, co si decentní kanadský profesor v tu chvíli myslel: nevyžádanou poklonu přešel zdvořile.
S docentem Baršou, jehož démonický zjev, v němž se mísila gestikulace a mimika Václava Bělohradského s vizáží Ferenze Liszta, polemizoval Leo Pavlát. Koncepce obou intelektuálů byla však natolik odlišná, že nebylo možné nalézt jakoukoli společnou řeč. Na straně Leo Pavláta leží vědomí kontinuity židovského osudu, jež v existenci Státu Izrael spatřuje dědice a přirozeného opatrovatele odkazu šoa, na straně druhé stojí dekonstrukturalista, který historii chápe jako sled uzavřených fenoménů, jež jsou pak vždy ideologicky zneužívány v mocenském boji. I holocaust je tedy pro něj v tuto chvíli především silový konstrukt, zneužívaný mocnějším (Izraelem a celosvětovou sionistickou lobby) proti slabšímu: Palestincům vyhnaným ze svých domovů a drženým v nerovnoprávném postavení. Stálé připomínání holocaustu, budování muzeí, památníků, filmy, jako jsou na jedné straně Schindlerův seznam a na druhé Lanzmannův dokument Šoa, nepřeberná beletristická literatura, zkrátka celý tento semitofilský folklor nelze podle Barši hodnotit v důsledku jinak než jako prostředek oficiální politiky Státu Izrael, jenž nemá s realitou šoa nic společného - jde o militaristický útvar, který byl nastolen osazením území statisíci kolonistů, zavedl režim apartheidu a porušování lidských práv
.
Docent Pavel Barša má k popíračům holocaustu daleko. On by jen holocaust rád viděl jaksi bezpečně zabalený, zhygienizovaný a zbavený jakéhokoli zápachu: téma pro historiky, cosi jako třicetiletá válka nebo římské zničení Kartága. Cosi bez jakéhokoli vlivu a významu pro současnost. Není popírač, je marginalizátor. Uvidíme, jak vlivný.