Hledání historie a vzpomínek

Prolog nebo snad epilog

Počátek této cesty, o níž nevím, kam mě povede, byl zcela prozaický: mezinárodní vědecká konference v Polsku v roce 1978, na kterou jsem byl pozván spolu s několika dalšími izraelskými účastníky. Konala se pod záštitou Mezinárodního výboru historických věd, konkrétně sekce zabývající se srovnávacími dějinami náboženství - Commission Internationale d'Histoire Ecclésiastique Comparée. Naši skupinu tvořili jeden medievalista, jeden odborník na 18. století, já na moderní dějiny a jeden historik, kterému Poláci odmítli vstup, protože to byl bývalý polský občan a tím, že emigroval do Izraele, zradil svou vlast. Konference probíhala více méně tak, jak to na podobných vědeckých konferencích chodí. Má přednáška byla dost objevná a vzbudila značný zájem, ale to vše přešlo. Po konferenci hostitelé organizovali výlety do vzdálenějších končin země - do Krakova, do Lublinu a do různých míst navštěvovaných turisty. Já jsem kolegům řekl, že s nimi nepojedu, že mám jiný plán cesty, a sice do Osvětimi. Na tom, že Žid jede navštívit Osvětim, není celkem nic zvláštního, i když tenkrát to nebylo tak módní jako dnes. Jeden z mých kolegů, medievalista, kterého jsem už pěkných pár let znal z naší jeruzalémské univerzity, mi řekl: Když přijedeš do Osvětimi, nezůstávej v hlavním táboře, to je spíš muzeum. Když už tam budeš, zajdi do Birkenau - to je ten pravý Auschwitz.Nezeptal se mě, jestli jsem s tím místem nějak spojen. Kdyby se mě zeptal, řekl bych mu to. Ale on se nezeptal, já mu neodpověděl, a vydal jsem se na cestu.

Prostor tábora Osvětim-Březinka v sedmdesátých letech 20. století. Foto: archiv Památníku Terezín

Na cestě k Metropoli smrti

Chtěl jsem jet vlakem, ale nebyly už lístky. Letěl jsem tedy do Krakova a v Krakově jsem sehnal taxíka, oprýskanou vykopávku, a požádal řidiče, aby mě odvezl do Osvětimi. Nejel tam poprvé, už vezl nějaké zahraniční turisty. Polsky jsem se domluvil celkem obstojně. Něco jsem znal z oné doby, něco jsem se naučil na univerzitě a pomohl mi také můj český základ. Jeli jsme a taxikář nepřetržitě klábosil o autě, které mu ukradli a zase se našlo, a když cesta vedla podél toku Visly, vyprávěl, že to je Wisła zła, která se vylévá z břehů a zaplavuje okolí, bere s sebou lidi a dobytek. Jeli jsme cestami, které byly jakž takž udržovány, přes výmoly, a já postupně přestal odpovídat. Přestal jsem vnímat, co ten člověk říká. Vnímal jsem jen tu cestu. Náhle jsem měl pocit, že v těchto místech už jsem byl. Poznával jsem rozcestí s ukazateli, domy. Pravda, tehdy to byla jiná krajina, zimní noční krajina, hlavně té první noci, ale byla to i krajina denní, a pochopil jsem něco, co jsem neočekával: že cestuji v opačném směru po cestě, kterou jsem šel 18. ledna 1945 a ve dnech následujících, ven z onoho komplexu, o němž jsem si myslel, o kterém jsme si všichni mysleli, že se z něj nikdy nikdo nedostane.

Noční cesta 18. ledna 1945

Ta cesta má mnoho tváří, ale byla to jedna tvář, snad jedna barva, barva jedné noci, jež se mi uchovala s intenzitou, která překrývá všechny ostatní - ta noční barva, která mi splývá s cestou, která byla později nazvána pochod smrti. Byla to cesta ke svobodě; cesta, při níž jsme vyšli z brány, o které jsme si mysleli, že jí nikdy neprojdeme.

Co si z té cesty pamatuji - vlastně všechno, ale jak jsem řekl, nejvíce převládá určitá barva: noční barva sněhu všude kolem, předlouhý černý konvoj se pomalu sune vpřed, a náhle - černé skvrny po stranách cesty: jedna velká černá skvrna a pak další velká černá skvrna a další. Nejprve jsem byl opojen tou bělostí, svobodou, široce otevřenou noční krajinou, vesnicemi, jimiž jsme procházeli, skutečností, že jsme za sebou nechali ploty s ostnatým drátem. Pak jsem se na jednu tu tmavou skvrnu podíval z větší blízkosti - bylo to lidské tělo, a další černá skvrna - a viděl jsem, co to bylo; skvrny přibývaly, mrtvá těla se objevovala stále častěji.

Vnímal jsem je proto, že jak se cesta vlekla, ubývalo mi sil a propadal jsem se blíž a blíž posledním řadám. Každý, kdo v těch posledních řadách ochaboval, kdo zůstal pozadu, byl zastřelen a proměnil se v černou skvrnu podél cesty. Střelba se ozývala čím dál víc a skvrny se množily a pak, jakoby zázrakem, se náhle a zcela neočekávaně - alespoň pro nás - konvoj to první ráno zastavil.

Nebudu teď popisovat pochod smrti ani útěk a vše ostatní. Vylíčil jsem jen jednu asociaci, která se vynořila z povídání krakovského řidiče, z Wisły złe, která se vylévá z břehů a klikatí podél všech cest, které vedly blíž a blíž k místům, jež jsem poznával. Poznával jsem je jako ve snu. Možná, že jsem je nepoznal a jen jsem si to představoval, ale to není důležité. Zmlknul jsem a nakonec jsem poprosil řidiče, aby též mlčel.

Dorazili jsme tam. Zeptal jsem se ho, zda zná cestu - ale ne k muzeím, ne do Osvětimi, ale do Březinky.

Červená cihlová brána Metropole. Krajiny ticha a prázdnoty od obzoru k obzoru. Pohřbení Osvětimi

Dojeli jsme k bráně, k té bráně z červených cihel s věží, pod níž projížděly vlaky - znal jsem ji tak dobře. Požádal jsem řidiče, aby počkal venku. Nechtěl jsem, aby vešel se mnou dovnitř. Byl deštivý letní den, nepršelo silně, neustávající drobný deštík plnil vzduch směsicí mlhy a vlhkosti, tichou viditelností. Byl tak tichý, jak jen takový drobný deštík může být.

Když řidič zaparkoval auto, vydal jsem se podél kolejí, mezi kolejemi, kde teď rostla tráva, prošel jsem branou, podruhé - ale tentokrát pěšky a sám. Šel jsem k místu, o kterém jsem si byl jist, že ho najdu, do jednoho z táborů, který tam měl být. Ale místo něj se rozprostíraly od obzoru k obzoru jen řady - les cihlových komínů, které tu zůstaly z baráků, které byly rozebrány a zmizely, a řady betonových pilířů, z nichž se každý nakláněl jiným směrem, a na té a oné straně kusy zrezivělého ostnatého drátu, některé ležely bez hnutí, jiné se plížily vlhkou travou, tou zplihlou mokrou travou. A ticho. Zdrcující ticho. Nebylo slyšet hlas ptáka. Naprostá němota a prázdnota. Úžas, že tato krajina, jež byla tak hustě zaplněna lidmi - mravenci, armádami otroků, černými řadami lidí vlekoucími se po cestách ke krematoriím -, byla tichá. Opuštěná. Přesto tu bylo všechno: les betonových pilířů - člověk je téměř viděl před očima, pyšné a vzpřímené, s napjatými ocelovými dráty jako v ten den, kdy jsme sem v noci přijeli - jako té první noci osvětlované průvodem světel, která přejížděla přes naše obličeje, když se vlak pomalu sunul galerií světel k Metropoli smrti.

Ale to už nebyla ona Metropole smrti. Byla to velmi melancholická krajina. Krajina naplněná prázdnotou. Bylo tu všechno, jenže jakoby v dálce. V dálce prázdnoty, ale přitom palčivé. Stejně palčivé jako onoho dne ne, nebylo to tak nevinné. Už to nebyla krajina dětství, byla to krajina - nechci říci to slovo, ale byla to hřbitovní krajina. Osvětim pohřbívaná. Byla pohřbívaná, ale přitom se rozpínala jako obrovitý hrob od obzoru k obzoru. Ale všechno tu bylo, a alespoň já jsem to všechno mohl rozeznat.

Na ruinách dětského bloku a nemocničního bloku

První místo, ke kterému jsem šel tou trávou, byly základy bloku dětí a mládeže, kulturního centra rodinného tábora. Sebral jsem jednu zteřelou cihlu, úlomek cihly, a vzal jsem ho s sebou. Šel jsem podle číslování. Rozpoznal jsem to místo v řadě baráků, podle základů, a věděl jsem, že to je jednatřicítka. Odtud jsem šel k dalšímu místu, kde stával nemocniční blok, ten blok, v němž prováděl své pokusy neblaze proslulý Mengele a kde jsem se určitou dobu léčil se záškrtem. Paradoxně mi nemoc, která se tehdy zdála být smrtelnou, zachránila život. V tomto bloku jsem také od jednoho umírajícího vězně získal první vrchovatou dávku evropského kulturního dědictví.

Tolik o mé cestě do dvou míst, v nichž jsem tehdy skutečně byl, do dvou budov, do nichž jsem tenkrát vstoupil, v nichž jsem tehdy žil, v nichž jsem do sebe nabral, co jsem nabral - a co ve mně už zůstalo.

Cesta k ruinám třetího místa - Prométheus v Hádu

Odtud byla nevyhnutelná cesta do třetího místa, v němž jsem jako by žil a navždy zůstal, od onoho dne až dodnes, a jsem tam zajatý jako vězeň odsouzený na doživotí, spoutaný a přikovaný řetězy, ze kterých se nelze osvobodit. Kdyby to neznělo tak rouhavě, řekl bych jako spoutaný Prométheus. Ale já jsem byl koneckonců dítě, těmito řetězy spoutané, které v nich zůstalo v každé fázi svého vývoje a růstu. Za pochodu smrti a na útěku, při osvobození a během všeho, co následovalo.

Říkám, že jsem byl spoutaný a zůstal spoutaný či přikovaný řetězy, ale to právě proto, že jsem tam nikdy nebyl, do oněch nádvoří a staveb jsem nikdy nevkročil. Kroužil jsem kolem nich jako noční motýl nad plamenem s vědomím, že pád do něj je nevyhnutelný, nicméně jsem stále kroužil nad ním, chtě nechtě - to nebylo v mé moci - a všichni mí kamarádi, motýli, ne úplně všichni, ale téměř všichni tam byli a nikdy odtamtud nevyšli.

Bludné kruhy návratu do Metropole smrti

Cesta k místu, k němuž jsem šel, musela vést ke krematoriím. Nejprve jsem, myslím, došel ke druhému. Nacisté je vyhodili do povětří stejně jako číslo I, které stálo naproti němu, ale obě se částečně dochovala. Křoví a stromy ruiny divoce zarůstaly. Sebral jsem úlomek druhé cihly, byl černý a začazený. Pak jsem přešel přes cestu ke krematoriu I, v němž i po výbuchu zůstala podzemní plynová komora. Schody, které do ní vedly, stále existují a leží na nich zřícená betonová střecha jako tygří hřbet či vlna oceánu. Vystoupil jsem na ni a šel jsem tam, kudy jsem nikdy předtím nešel, a sestupoval jsem po schodech, tak jako v mých vždy se vracejících snech, v nichž po nich jdu dolů s kamarády a se všemi svými blízkými. Je to sen, který mě vždycky vrátí zpět tam, a vím, že tomu místu nemohu uniknout, že do něj každý musí přijít, protože je to nezměnitelný zákon místa, z něhož není úniku, a fantazie nám nedá přičarovat osvobození a konec, tak jako je to možné v hravé dětské představivosti, protože každého tam odvádí železný zákon a nikdo odtamtud neunikne.

V tom snu také vím - protože jedné noci všichni zahynuli a já zůstal -, že se na poslední chvíli zachráním. Nikoli svojí zásluhou, ale díky jakémusi nezvratitelnému osudu. Ten noční sen mě vždycky přivede k témuž nezměnitelnému zákonu, podle něhož se opět vracím do krematoria a nějakou krkolomnou cestou přes kanály s černou vodou, příkopy a skrytými otvory se prokopu pod ostnatým drátem a dostávám na svobodu, nastoupím do vlaku a v noci na nějaké opuštěné stanici tlampač vyvolá mé jméno a jsem vrácen zpět do místa, kam musím - do krematoria. A přestože vím, že budu chycen, vždycky vím, že musím být zachráněn. Je to jakýsi nekonečný cyklus, cyklus Tantalův či Sisyfův nebo jakýkoli jiný příbuzný mýtus, jejž si ještě vybavíme, který se v nekonečném začarovaném kruhu vrací na totéž místo.

Rozhodl jsem se sestoupit po těch schodech. Věděl jsem, že nejprve musím vylézt na prolomenou vlnu střechy. Vyšplhal jsem na ni a přešel ji po celé délce, pak jsem - nevím, jak dlouho - zůstal stát na místě, a nakonec vstoupil na schody vedoucí dolů. Sestupoval jsem schod po schodu do místa, kam sestoupili všichni, jejichž jména a tváře jsem si pamatoval, a všichni ti nesčíslní, které jsem viděl jít v nekonečných řadách ke krematoriu, které je pohltilo; a pak jsem si představoval, jak stoupají v ohni a plamenech na osvětlené noční nebe nad komíny. Konečně jsem došel dolů. Do samotné plynové komory jsem se nedostal, protože se na ni zřítila střecha a zatarasila vstup. Otočil jsem se a pomalu jsem vystoupal po stejných schodech nahoru.

Cesta zpět

Vylezl jsem z trosek a šel k východu z Březinky, skrze tutéž cihlovou bránu, jíž jsem vstoupil. Došel jsem k řidiči a beze slova jsme odjeli.

V letadle, které sebou házelo ze strany na stranu - byl to malý stroj -, jsem si do bloku, který mám v pracovně, skoro v nepříčetnosti zapsal své dojmy. Napsal jsem je i do dopisu; nevím, zda ten list ještě existuje.

A tak jsem se začal vyrovnávat, už ne ve snu, ale vědomě, se svým návratem do Metropole smrti.

Přeložila Alice Marxová