Historie 20. století v kostce

Na počátku byl nápad amerického režiséra Stevena Spielberga: Poté, co dokončil práci na filmu Schindlerův seznam, byl tématem holokaustu zaujatý natolik, že se rozhodl iniciovat založení nadace, jejímž cílem by bylo shromažďovat videozáznamy rozhovorů s lidmi, kteří touto otřesnou zkušeností prošli. Nadace Vizuální historie přeživších šoa (Survivors of the Shoah Visual History Foundation) vznikla roku 1994. Krátce poté začala práce na rozhovorech. Na kameru vypovídali nejen Židé, ale i další pronásledování (homosexuálové, svědci Jehovovi, političtí vězni, romští pamětníci, přeživší programu eugeniky) a také účastníci soudů s válečnými zločinci, zachránci, lidé, kteří osvobodili koncentrační tábory. V průběhu několika let shromáždila nadace v 56 zemích světa téměř 52 000 videosvědectví natočených ve 32 jazycích.

V roce 2006 se původní nadace stala součástí College of Letters, Arts & Sciences na Univerzitě Jižní Kalifornie (USC) a přijala nové jméno: Institut Nadace šoa pro vizuální historii a vzdělávání při USC (Ibuka). Tato změna názvu odráží rozšířené poslání institutu: překonávat jakékoli předsudky, netoleranci a fanatismus a utrpení, které způsobují, prostřednictvím vzdělávacího využití svědectví z archivu institutu. Za kamerou se tak díky spolupráci s organizací Ibuka objeví například přeživší genocidy Tutsiů ve Rwandě roku 1994. Na zachycení výpovědí je bohužel ještě řada dalších možných adeptů - pamětníci útoků v Kosovu, v Dárfúru...

Když rasismus je zákon

Institut nabízí veřejný přístup k archivu interview (jedná se ovšem o placenou službu, zdarma je jen ve vybraných místech, jako je pražské Centrum Malach), ale i studijní stipendia v mnohých oblastech bádání. Institut a jeho partnerské organizace také využívají archiv k tvorbě vzdělávacích programů; slouží tak pedagogům, studentům a badatelům z celého světa.

Konkrétně: na adrese college.usc.edu/vhi/czech lze nalézt detailně vypracovaný návod v češtině, jak vést devadesátiminutovou výuku o rasové perzekuci Židů pomocí úryvků z natočených svědectví pamětníků. Jejím autorem je režisér Martin Šmok, který pro institut pořádá semináře právě o tom, jak takové vzpomínky v pedagogické práci využívat.

Ukázková hodina má název Když rasismus je zákon. Na jejím začátku mají studenti vyjmenovat činnosti, které denně dělají nejraději. Poté si mají představit, jak by tutéž činnost asi mohli dělat před sedmdesáti lety. Dostanou za úkol vyplnit podrobný dotazník týkající se rodinné historie, rodičů, prarodičů a probírá se, co takový dotazník znamenal pro lidi, kteří jej vyplňovali v roce 1940. Z videozáznamu k nim promluví například Hugo Pavel, bratr slavného spisovatele, a zavzpomíná na své rodiče a babičku, která se chodila do křesťanského kostela modlit k židovskému Pánubohu, či herec Jan Skopeček (za války označený za míšence druhého stupně a podle toho vězněný), který zase líčí, jak mu na sklonku války, když onemocněl a měl horečky, půjčil deku Oldřich Nový (vězněný za to, že jeho manželka byla Židovka), a tím mu možná zachránil život. Na projekt o rasové diskriminaci Židů pak mohou podle M. Šmoka navazovat výukové hodiny o dalších kapitolách z české historie: například o internaci, vraždění a deportacích německých civilistů po válce v rámci podobného skupinového vidění, jemuž propadl propagandou zmanipulovaný, tentokrát český dav.

Centrum vizuální historie Malach

Zmíněný archiv svědectví bude v České republice přístupný v Centru vizuální historie Malach v budově Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy (Malostranské náměstí č. 25). Slavnostně bude otevřeno 29. ledna.

Na stránkách archivu se lze orientovat velmi snadno: zadáním konkrétního jména či klíčového slova (v angličtině). Pro výběr klíčového slova existuje rozsáhlý a detailně vypracovaný slovník výrazů, které lze zadat. Okamžitě jsou dostupná svědectví v českém jazyce, a není jich málo. V letech 1994 až 1997 bylo v Čechách natočeno 566 rozhovorů, dalších 656 bylo natočeno na Slovensku. V archivu se nachází 4557 interview s pamětníky, kteří uvedli Československo jako místo svého narození. Svědectví pamětníků, kteří při rozhovoru česky nemluvili (ač se na území Československa narodili), je nutné objednat v sídle institutu, tedy v Los Angeles. Odtamtud je pošlou poměrně rychle - za půl hodiny, nejpozději do dvou dnů. Svědectví, která byla na vyžádání poslána, už v pražském archivu zůstávají.

Díky tomu jsem si mohla poslechnout například francouzsky vedené vzpomínky paní Aliny Edelmanové-Margolisové, manželky Marka Edelmana. Drobná žena s brýlemi, také účastnice odboje, také lékařka (ve Francii se angažovala např. v organizaci Lékaři bez hranic), vzpomíná na válečnou i poválečnou dobu a mluví i o tom, co ji definitivně přimělo odjet z komunistického Polska: když spolužáci tloukli jejího syna, protože vypadal tak židovsky a nechodil na hodiny katolického náboženství. (O svém manželovi mnoho neřekne a nutno říci, že se na něj paní, která vede rozhovor, ani moc nevyptává. Dokonce se tazatelka podiví, když se Edelmanova žena zmínila o mezinárodní reakci, která následovala, když ho vyhodili z práce. Zde možná narážíme na omezené možnosti toho, když se svědectví pořizují ve větším množství: někdy asi není čas na podrobnou přípravu, na dotazy, které by vycházely ze studia konkrétního osudu člověka, se kterým se mluví.)

Zadáme-li do vyhledávače třeba Karel Polacek (bez diakritiky), označí nám archiv několik svědectví (každá výpověď je rozdělena do několika segmentů a můžeme si vybrat právě ten, který nás zajímá). Rodačka z Rychnova nad Kněžnou Hana Dobešová například rozpráví o průběhu perzekuce ve spisovatelově rodišti, o Poláčkových terezínských přednáškách, v nichž měl připomínky, všelijaký, kterým se člověk někdy usmál, někdy vyvolaly slzy.

V posledních letech se stále častěji mluví o tom, jak složité je dnešní mladé generaci zprostředkovat atmosféru nesvobody, předávat jim určitou historickou zkušenost. Je jisté, že jedna - a určitě hodně důležitá - cesta vede právě přes archiv výpovědí přeživších a semináře založené na besedách a ukázkách z těchto výpovědí. To v kombinaci s dokumentárním filmem, např. některým dílem z tetralogie Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty, a se svědectvími lidí, které zasáhl režim komunistický, jak je sbírá společnost Post Bellum, už opravdu za něco vydá.