Jak je to dávno, co jsme v Roš chodeš otiskli kóved pro českého a izraelského lékaře a spisovatele Heinze Jakoba Taubera k jeho 90. narozeninám. Slýchali jsme pak sice od jeho dcery, paní Judith Kellnerové, že téměř oslepl, že není v pořádku. A taky, že je mrzutý. Jenže právě ta jeho mrzutost nás naplňovala skoro jistotou, že se mu nic zlého nestane. Znali jsme ji někteří i z osobních setkání, ale především z Tauberových literárních textů. Byla pro něj maskou, za níž je možno skrýt leccos: soucit, dojetí, zlost, vlastní bolest. Anestezií, s jejíž pomocí mohl provádět kruté záchranné operace na jiných i sám na sobě. Tušili jsme, že mrzutost mu umožňuje žít s tím, co si v sobě nesl: jako lékař, voják, jako syn židovských rodičů, jako člověk, jemuž vyvraždili obec, exulant a také spisovatel, který se to všechno snaží zaznamenat. Osud chtěl jinak: H. J. Tauber 13. ledna 2008 v Haifě zemřel.
Narodil se roku 1917 ve Vídni, mládí prožil v malém městečku Holíč na moravsko- slovenském pomezí. Začal studovat medicínu v Bratislavě, v roce 1941 odešel do Palestiny, kde se oženil s Lydou Steinovou a o rok později vstoupil do čs. zahraniční jednotky, zúčastnil se bojů v Africe, prošel důstojnickou školou v Haifě, připravoval se v Anglii na invazi, do níž šel s druhou vlnou. Po válce dokončil studia v Praze a roku 1947 se odstěhoval do Benešova nad Ploučnicí, kde pracoval 21 let většinou jako obvodní lékař. V roce 1968, ještě před sovětskou invazí, emigroval s rodinou do Izraele a pracoval tam jako šéf zdravotního střediska v Kirjat Jam u Haify až do důchodu (1985).
V jeho osobě odešel možná nejstarší český spisovatel, zcela jistě však nejstarší český debutant: svou první knihu vydal v pražském nakladatelství Sefer pod názvem Atlantida holíčských Židů roku 2003 - to mu bylo 86 let. O tři roky později ještě vydal v Seferu beletrizované vzpomínky na své vojákování za druhé světové války Můj přítel Monty a ti druzí.
V Atlantidě Tauber vykreslil portréty desítek obyvatel židovské obce v Holíči, mezi nimiž vyrůstal. Hlavním nástrojem mu byla ironie a sebeironie, jako materiál využil životní příběhy holíčských souvěrců. Ti všichni zmizeli, zahynuli v šoa, ale on jim svou knihou postavil náhrobek a vrátil jméno. Nemůžeme mu být za to dost vděčni. Za Atlantidu mu městečko Holíč udělilo nedávno čestné občanství. Pro nás byl čestným občanem už dávno předtím.