Günter Deschner: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. (recenze J. Milotové)

Poněkud naivně jsem očekávala, že šedesáté výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora a šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinharda Heydricha bude především důstojnou připomínkou jednoho z nejvýznamnějších činů československého odbojového hnutí a neméně důstojným uctěním památky obětí represí, které po atentátu následovaly. V tomto přesvědčení mne utvrzovala skutečnost, že především v uplynulém desetiletí zde vyšlo nezanedbatelné množství knih a studií, které definitivně zbouraly heydrichovské mýty a legendy, stejně tak i mýty a legendy kolem atentátu. Vyšla mimo jiné velice důstojná obrazová publikace Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt, která zároveň splňuje i přísná odborná kritéria. Vyšla výborná kniha Jaroslava a Stanislava Kokoškových o Paulovi Thümmelovi, která skoncovala s legendou o jednom z tzv. největších špionů druhé světové války. Jiří Šolc uveřejnil celou řadu prací o paraskupinách vysílaných z Velké Británie do protektorátu. S Miroslavem Kárným jsme v řadě společných i individuálních studií uvedli na pravou míru mnohé legendy, týkající se nejen Heydrichova příchodu do Čech, ale i jeho protektorátní politiky.

Z naivity mne však vyvedl jak pohled na stránky denního tisku v předvečer výročí atentátu, zpravodajství dalších sdělovacích prostředků, tak i pohled na pulty našich obchodů z knihami. Na nich většinou nepřehlédnutelně zaujímala význačné místo dvacet pět let stará kniha Günthera Deschnera se zavádějícím titulem Reinhard Heydrich architekt totální moci. Deschner však napsal knihu o držiteli, respektive místodržiteli totální moci, což je nepochybně významový posun.

Neznalost odborné terminologie, nepřesnosti v překladech jsou však u nás celkem častým jevem a v souvislosti s Deschnerovou knihou jsou tím nejmenším problémem. Mnohem důležitější je jiná skutečnost. Jako by se totiž znovu vracely a ožívaly staré mýty a legendy spojené s Heydrichovou postavou. Je však třeba korektně přiznat, že o mnohé z nich se čeští historici, především pak někteří autoři tzv. literatury faktu, jejichž práce měly většinou právě s fakty jen málo co do činění, zasloužili sami. Například společným tajemstvím všech údajně doložených porad, na kterých se policejní špičky okupačního aparátu dohodly, že je třeba se zbavit Neuratha, protože se staví proti navrhovaným drakonickým opatřením, je to, že se nekonala ani jedna. O vznik této legendy se zasloužil Miroslav Ivanov, který ve svých opakovaných vydáních knihy o atentátu na Heydricha postupně uvedl tři rozličná data konání této porady, případně rozšiřoval jejich počet.

Těžko lze vyčítat Callumu MacDonaldovi či Güntheru Deschnerovi, že ve svých pracích v souvislosti s Heydrichovou cestou do Francie, kde se údajně chystal převzít funkci šéfa okupační správy, píší o možnosti vzniku impéria SS, které by se táhlo od Uralu po Pyreneje. Tato fantastická vize se však nezrodila ani v hlavě Reinharda Heydricha, ani v hlavě Heinricha Himmlera. Základní kámen tohoto mýtu položil český historik Čestmír Amort, který se ve své knize Heydrichiáda vědomě dopustil takového zkreslení konkrétního historického dokumentu, že se proto jen těžko hledá adekvátní výraz. Amortovi však nešlo o žádné impérium SS, chtěl svým tvrzením dokázat, že navzdory tomu, že proburžoazní odboj věděl o tom, že Heydrich v brzké době odejde do Francie, nechal provést atentát, za který český národ zaplatil krvavou daň. 27. května 1942, v den, kdy došlo k atentátu, se však Heydrich ve skutečnosti nechystal do Berlína s připraveným novým okupačním statutem pro obsazenou Francii, neboť ten neexistoval, ani s materály, které měly vést ke svržení šéfa Generálního gouvernementu Hanse Franka, jak tvrdila Heydrichova vdova, nýbrž jel Hitlerovi referovat o situaci v protektorátu. Vůdce se totiž po několika měsících uvolil přijmout svého nástupce. Tvůrcem legendy o Heydrichovi jako potencionálním nástupci Adolfa Hitlera však není Günther Deschner. Dávno před ním ji do odborné literatury vnesl Joachim Fest, který v knize o vedoucích činitelích Třetí říše kapitolu věnovanou šéfovi RSHA nazval Reinhard Heydrich. Der Nachfolger, tedy následník. Ačkoliv Heydrichova osobní ctižádostivost byla pověstná, nebere tuto tezi už ale nikdo ze současných zahraničních odborníků vážně. Při pohledu na stránky denního tisku v předvečer výročí atentátu a při sledování večerního televizního zpravodajství bylo více než patrné, že u nás je tomu naopak.

Do soukolí legend kolem Heydricha a heydrichiády se dostal i osud tří transportů, které byly vypraveny z Prahy a Terezína v červnu 1942 na východ. Všechny směřovaly do lublinského distriktu v Generálním gouvernementu. 2 998 obětí těchto transportů (přežili dva, nikoliv jeden, jak se neustále uvádí) však nebylo odplatou za atentát. Všichni deportovaní se stali obětí konečného řešení židovské otázky. Jeho jízdní řád byl neúprosný a byl dodržován i v době heydrichiády. O tom, kolik transportů bude vypraveno a do kterých likvidačních táborů budou poslány, se rozhodovalo v Eichmannově referátu v Berlíně do poloviny předchozího měsíce. Osud transportu s označením AAh, občas vysvětlovaného jako Atentat auf Heydrich, který se 10. června 1942 vydal přímo z Prahy směrem do Majdanku, Sobiboru a Ujazdova nebyl svázán s odplatou za atentát. Tvrzení, že se jednalo o trestní likvidační transport je tvrzením zcela nesmyslným. Všechny transporty, které odjížděly na východ, byly transporty likvidačními. To, že transport směřoval přímo na východ souviselo se zcela jinou skutečností. 15. května 1942 vydal šéfa gestapa Heinrich Müller směrnici, podle které se Bad Theresienstadt měl začít připravovat na příjezdy transportů s německými Židy. První z nich dorazily do terezínského ghetta počátkem června. Ani osud kolínských Židů, kteří byli skoro všichni okamžitě zařazeni do východních transportů, nebyl výjimečný. Těch, kteří v Bohušovicích tzv. přešli jen koleje, aby přestoupili z jednoho vlaku do druhého, bylo v konečném součtu několik tisíc. Již v dubnu 1942 byla převážná část těch, kteří přijeli z Prahy do Terezína, okamžitě deportována do Zamošči. Mnozí z nich vůbec neprošli branami ghetta.

Poprvé vyšla Deschnerova kniha o Heydrichovi v roce 1977, přes opakovaná vydání jí autor nikdy nepřepracoval. Prakticky to ani není možné, protože by musel napsat zcela novou knihu. Do jisté míry právě Deschnerovou prací končí vlna Heydrichových biografií, tolik populárních v šedesátých a sedmdesátých letech.Po Deschnerově práci vyšly ještě počátkem osmdesátých let dva životopisy šéfa RSHA, pak už se ve světě historický výzkum začal ubírat poněkud jiným směrem. Stále více směřoval k oněm zcela normálním, zcela obyčejným mužům, o kterých píše Christopher Browning. Po téměř dvaceti letech byl ve Velké Británii v minulém roce vydán nový Heydrichův životopis, v současné době připravuje studii o Heydrichovi, která by odpovídala aktuálním výsledkům vědeckého výzkumu,Edouard Husson.

Už v době krátce po prvním vydání Deschnerovi knihy, jeho práci a metody, podrobil kritice Miroslav Kárný v recenzi, která byla uveřejněna v roce 1980 v Československém časopisu historickém. K jeho recenzi lze dodat jen málo co nového, snad jen to, že co bylo stěží únosné v roce 1980, je zcela neúnosné v roce 2002. Psát Heydrichův životopis a vyhnout se řešení židovské otázky není pochopitelně možné. I když autora nemůžeme označit za popírače holocaustu, způsob, jakým znásilňuje historická fakta, je přímo odstrašující. Deschner netvrdí, že nedošlo k hrozným zločinům, byť se až úzkostlivě vyhýbá slovům plynová komora, zároveň ale neopomene dodat, že než v Evropě začali nacisté vyhlazovat Židy, bylo v Americe vyhlazováno původní indiánské obyvatelstvo. Nepopírá zločiny einsatzkommand na východě, avšak neopomene připomenout krvavé zločiny stalinismu. Celou kapitolu věnovanou konečnému řešení uzavírá opravdu mimořádným způsobem. Záminku k tomu, aby byli v Evropě vyvražďováni Židé, prý Heydrichovi poskytl již v polovině srpna 1939 Chaim Weizmann, když v Ženevě prohlásil, že v nastávající válce budou Židé celého světa bojovat s nacismem.

Sepsat všechny manipulace s fakty, které jsou obsaženy v Deschnerově práci, by vydalo na samostatnou k knihu. Snad jen několik skutečností. Z pěti tisíc Židů, kteří byli na podzim 1941 deportováni z Prahy do Lodže, se konce války dožilo pouhých 277. Nikdo s těch, kteří se dožili dnešních dnů, si - na rozdíl od Deschnera - určitě nemyslí, že tam alespoň zpočátku zůstali bez úhony. Do jara 1942 přežívali v úděsných podmínkách lodžského ghetta, potom začali být odváženi do plynových komor v Chełmnu, které právě v tu dobu zahájily provoz. O této skutečnosti se však Deschner nezmínil ani slovem.

Pozornost si zaslouží i tyto Deschnerovy věty: Pokud vůbec připustíme, že norimberské procesy byly dílem spravedlnosti, pak by Heydrich určitě patřil k přesvědčivěji působícím spolupachatelům. Rozsudek proti němu by nebyl tolik zaváněl svévolí vítěze jako třeba rozsudek proti polnímu maršálu Jodlovi nebo mstivý výkon doživotního trestu na Rudolfu Hessovi. Význam norimberských procesů spočívá v něčem zcela jiném, což Deschner buď neví, nebo ani vědět nechce. Světové společenství jimi dalo najevo, že existují určité hranice, které nelze překročit. Každý, kdo je překročí, musí počítat s tím, že bude souzen a pokud bude shledán vinným, bude i odsouzen. Že žádný politik či voják se již nebude moci schovávat za to, že jen plnil rozkazy. Všichni, kteří usedli v Norimberku na lavice obžalovaných, měli právo na řádnou obhajobu. Měli právo předložit doklady, které by prokazovali jejich nevinu, jejich neúčast na zločinech, ze kterých byli obviněni. To, že je nenašli, nebyla vina soudu. Většina jejich obětí, zavražděných v plynových komorách či střílených do hromadných hrobů tuto možnost neměla. Neměli jí ani ti, kteří byli popravováni za tak pofidérní zločin, jakým bylo schvalování atentátu na Heydricha, a to včetně těhotných žen.

Jedním z Deschnerových konzultantů byl Bruno Streckenbach, kterému autor v úvodu děkuje, že spolu s dalšími obohatil jeho knihu odkazy a radami. Nezasvěcený čtenář musí na základě údajů, které Deschner uvádí, dojít k závěru, že Bruno Streckenbach byl téměř bezvýznamný generál SS, který pro nesouhlas se záměrem vyhlazovat prostřednictvím einsatzkommand Židy na území tehdejšího Sovětského svazu raději šel na frontu a jako velící generál armádního sboru SS v Pobaltí byl vyznamenán dubovou ratolestí k rytířskému kříži a sponou za boj zblízka. Deschner se ani slovem nezmiňuje, že Streckenbach byl v předválečné době šéfem gestapa v Hamburku, že po 1. září 1939 velel jednomu z einsatzkommand v Polsku a následně byl velitelem bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v Krakově. Streckenbachův životopisec Michael Wild napsal, že právě v Polsku Streckenbach, osobně zodpovědný za smrt tisíců lidí, spolu s dalšími, překročil, jak doslovně uvádí, civilizační hranici. Deschner se rovněž ani slovem nezmiňuje o tom, že po Heydrichově smrti Streckenbach nedlouho zastával jeho úřad. Nezmiňuje se ani o tom, že v roce 1973 byl ve Spolkové republice státním zastupitelstvím připraven obsáhlý obžalovací spis, který Streckenbacha činil zodpovědného z vraždy více než jednoho miliónu lidí. Jako řada jiných začal Streckenbach hrát o čas a soudnímu procesu se nakonec s odkazen na špatný zdravotní stav vyhnul. Již zmíněný Michael Wild v této souvislosti hovoří o významu Streckenbachova případu v sedmdesátých letech, neboť jím bylo dáno jasně najevo, že si nikdo z válečných zločinců nemůže být jistý beztrestností. Pokud o těchto skutečnostech Deschner nic nevěděl, je to dokladem jeho neprofesionality jako historika, pokud ano, což je pravděpodobnější, pak se nelze divit, že tolik děkuje i Davidu Irvingovi.

Poprvé jsem četla knihu Günthera Deschnera, od jejíhož prvního vydání již uběhlo dvacet pět let, v roce 1981. Popravdě řečeno, už jsem na ní zapomněla. To, že byla vydána v českém překladu jako tzv. kasovní trhák v době šedesátého výročí atentátu na Heydricha s odůvodněním, že je to vůbec první u nás publikovaná životopisná monografie Reinharda Hendricha (což není úplně pravda) mi připadá poněkud nepatřičné. Deschnerova kniha totiž není vhodným dárkem k výročí.

Viz též recenzi Miroslava Kárného z roku 1980.