S okupací západní části Polska padlo do nacistických rukou na dva milióny Židů, tedy čtyřikrát více, než kolik
jich žilo v Německu v roce 1933. Židé, kteří žili na polském území, které bylo anektováno německou Říší (Povartí,
Poznaňsko, Východní Slezsko, Východní a Západní Prusko), měli být nejprve vyhnáni. V prvních měsících po obsazení
jejich počet ze 600 000 klesl zhruba na polovinu. Velká část židovského obyvatelsktva uprchla, zhruba 100 000 osob bylo
deportováno do Generálního gouvermentu, kde vznikala první ghetta.
Procestu vzniku ghett, který se omezoval pouze na území ve východní Evropě, která byla obsazena nacisty, předcházel
odlišný vývoj v Německé říši. Od roku 1935 vedlo nacistické vedení diskuse o tom, jak osoby, které byly označeny
za Židy
, izolovat od ostatního obyvatelstva. Zřízení ghett v Říši nepřipadalo v úvahu, neboť toto území mělo
být co nejdříve judenfrei
. Od roku 1939 se zvyšoval počet případů, kdy Židé museli opustit své byty a nastěhovat
se do tzv. židovských domů
. Omezení týkající se veřejného života, jako zákazy navštěvovat parky a lázně, používat
veřejnou dopravu, kupovat si noviny nebo vlastnit rádio vylučovaly postižené stále více ze společnosti. Opatření,
která byla zaváděna také v Němci obsazených západních státech, nakonec vyvrcholila povinností na veřejnosti nosit
tzv. Judenstern
, která byla přišita na oblečení a dobře viditelná. Toto opatření bylo zaveno na přelomu let 1941
a 1942.
Ghetta, která byla v Genrální gouvermentu zřizována od roku 1939, nebyla součástí tzv. Masterplans
, ale byla výsledkem
neúspěchů jiných plánů na vyhnání skupin obyvatelstva, které byly z pohledu nacistů nepohodlné. Byla ústřední
jednotkou nacistického pronásledování Židů a hrála klíčovou roli v následném masovém vraždění. Mezi jednotlivými
nacistickými židovskými ghetty existovaly rozdíly. První ghetta, která byla zřízena mezi lety 1939 a 1941 v obsazeném
Polsku, sloužila v první řadě k izoalci židovského obyvatelstva. Ghetta zřizovaná od léta 1941 sloužila hlavně
k přípravě pozdějšího systematického vyvražďování jejich obyvatel. Třetí typ byl zřízen pouze dočasně pro
provedení deportací, jako například v roce 1943 v řeské Soluni a v roce 1944 v Maďarsku.
I když se to slovo může zdát, neměla nacistická ghetta nic společného z ghetty středověkými. Středověké židovské
čtvrti plnily pro své obyvatele také funkci bezpečného prostoru. Nacistická ghetta byla pouze stanicí na cestě do
vyhlazovacích táborů a zásobárnou pracovní síly pro německý válečný průmysl. Také narozdíl od převládajícího
obrazu nacistických ghett nebyla většina míst, jako tomu bylo ve velkých ghettech v Lodži a Varšavě, oddělena zdí
nebo plotem od zbylých částí města. Především v malých městech byla hranice, kterou nikdo nesměl překročit, vyznačena
pouze cedulemi a zákazy. Občas, jako v případě transitního ghetta Izbica, bylo celé místo ghettem.
Budování ghett často doporovázelo masové vraždění. Předtím byli všichni Židé v ghettu nahnáni na jedno místo,
německá policie zastřelila všechny, kteří nebyli schopní práce. Místní Židé patřili často k obětem masakrů
v ghettech, když se očekával příjezd transportů z německé Říše nebo Protektorátu - masové vraždy sloužily k
tomu, aby udělaly místo pro další oběti.
V samotných ghettech byla zřízena tzv. židovská rada
, aby zajišťovala průběh organizace. Tato nucená samospráva
byla zřízena nacisty a sloužila pozdějí jako kontrola obětí masového pronásledování. V ghettu byla židovské radě
vnucena organizace všech úkolů, které na ní nacisté přenesli - zajišťovala stravu, přidělovala na nucenou práci
a sestavovala také transportní listiny. Sama rozhodovala jen s nepatrnou volností, ale tvořila kontaktní osobu pro všechny
obyvatele ghetta, neměla však skutečnou zodpovědnost, zodpovědnost často zůstávala v rukou nacistů.
Obyvatel
neidentifikovaného polského ghetta, zhruba 1940. (Foto: Harry Lore, courtesy of USHMM
Photo Archives.)
Život v ghettu byl v první řadě utvářen nedostatkem. Chybělo místo k bydlení, stejně tak jídlo a hygiena. Především
v uzavřených ghettech, jako v Lodži a Varšavě, se šířily nemoci a epidemie. Nucená práce byla stále důležitějším
faktorem pro přežití jednotlivců, zatímco naděje, kterou podporovaly židovské rady, že ghetto bude trvat tak dlouho,
jak dlouho bude odvádět práci, byly pouhou iluzí.
Až na malé vyjímky byla nacistická ghetta určena jen Židům. Do Lodže, Varšavy a Lvova byli deportováni také Romové
a Sinti.
Zrušení ghett znamenalo pro většinu jejich obyvatel smrt. Buď prostřednictvím deportací do vyhlazovacích táborů
nebo zastřelením na místě. Deportace do dalších táborů tvořila až na výjimky pravidlo. Poslední ghetto zřízené
na obsazenám území Polska bylo zrušeno koncem léta 1942.
Před soustředěním v ghettu byli Židé připraveni o většinu svého majetku, byly jim zabaveny byty a další nemovitosti
a byl tak zničen způsob jejich obživy. Soustředěním v ghettu byly přetrhány jejich kontakty a vztahy ke zbytku společnosti.
Největší ghetta vznikla ve městech s významnou židovskou populací: ve Varšavě, Lodži
či Lvově. Byla neuvěřitelně přelidněná a panovaly v nich hrozné hygienické podmínky, lidé trpěli nedostatkem
potravin a léků. I přes nejlepší snahu nemohly židovské samosprávy tyto problémy vyřešit. Přímo v ghettech umíralo
množství především starých lidí a dětí. Nacisté zároveň využívali nucených obyvatel ghett k otrocké práci,
především pro zbrojní průmysl. V židovských samosprávách
tak podporovali iluzi, že budou-li ghetta produktivní
a pro nacisty prospěšná, bude zajištěna jejich další existence.