Friedl mi otevřela oči

Paní Makarovová, jaké vzpomínky máte na své dětství?

V Baku jsme žili v rozlehlém společném bytě - desítky lidí spolu sdílely jednu kuchyň a jeden záchod. Byli jsme velká mezinárodní rodina - Židé, Ázerbájdžánci, Rusové, Arméni. Když mi bylo deset, vydala se matka studovat do Moskvy literaturu a já s tátou jsme jeli s ní. Nemohla jsem bydlet s rodiči, kteří neměli svůj byt a přespávali na ubytovně, takže jsem musela žít v internátu, čtyři roky jsem navíc strávila v nemocnici, protože jsem měla vážné problémy s páteří. Život v nemocnici a v internátě byl tvrdý, mé dětství by asi dobře popsal Dickens.

Vaši rodiče byli slavní básníci a Židé. Mělo to vliv na vaši výchovu?

Oni mě moc nevychovávali, rozvedli se, když jsem byla malá. O židovském životě jsem nevěděla nic. Rodiče se o židovství nezajímali, byli to básníci, bohémové, kosmopolité, kteří se však zároveň cítili být součástí ruské kultury. Judaismus jim opravdu nic neříkal. Jediný, kdo u nás dodržoval tradici, byl můj děda z Petryčeva. Rodiče se mu trošku posmívali, když nás sezval na Pesach nebo na Chanuku a modlil se. Byl to snílek a miloval pohádky, proto jsem ho měla moc ráda. Říkával mi: Kdybys jela do Izraele, pojedu před tebou v prvním vagoně.

Nevěděl, že vlakem by se do Izraele těžko dostal. A já mu ani moc nevěřila, že nějaká země Izrael skutečně existuje, brala jsem to jako jednu z jeho pohádek.

Nepřátelství k Židům jste zažila?

To jo, děti mi nadávaly, tloukly mě. Ale v nemocnici jsem se setkala s dívkou, byla ze Sibiře, která říkala, že až jí bude osmnáct, odjede do Izraele. Poprvé jsem tehdy slyšela někoho reálně mluvit o Státu Izrael. Nevím, jestli se jí to povedlo. Pak jsem slyšela o Izraeli až v Praze, roku 1968, šli jsme k někomu na návštěvu a jeho manželka říkala, že syn je v Izraeli a trhá v kibucu jablka. Připadalo mi to nádherné.

Jak jste se roku 1968 ocitla v Praze?

Měli jsme výborné kamarády, Karla Štindla, teď je vaším velvyslancem v Kyjevě, a Miluši Zadražilovou, která nyní učí na univerzitě. Seznámili jsme se s nimi, když roku 1967 přijeli do Moskvy studovat. Otec se s nimi spřátelil a oni nás pozvali do Československa, abychom prý viděli, jak vypadá svoboda. Jenže jsme přijeli v srpnu 1968. Když otec viděl tanky, chtěl spáchat sebevraždu, Karel ho držel, aby neskočil z balkonu. Rozhodla jsem se, že uteču od vás přes Jugoslávii, ale rodiče mi to rozmluvili, a tak jsme se vrátili do Moskvy. Od okupace Československa jsem chtěla z Ruska emigrovat. Předtím jsem se starala jen o umění, svobodný svět pro mě začínal za branami internátu a politika mě moc nezajímala.

Patřila jste k ruskému uměleckému undergroundu?

Přátelila jsem se s Víťou Pivovarovem a Olegem Kabakovem a dalšími, scházeli jsme se, četli jsme samizdat. Matka psala na konci 70. let pro samizdatový almanach Metropol. Ona a její druhý manžel, slavný básník Semen Lipkin, který už bohužel zemřel, vystoupili na protest proti vylučování mladých autorů ze Svazu spisovatelů. Byl z toho velký mezinárodní skandál. Dnes nám to připadá nicotné, ale tehdy to byla skutečně aféra. Potom už Lipkin ani matka nesměli publikovat, jejich knihy byly ničeny a sledovala je KGB. Já od konce 60. až do konce 80. let nesměla odjet z Ruska. Měla jsem svého osobního strážce, který mě neustále hlídal.

Mohla jste pracovat, vystavovat?

Já jsem se nikdy nesnažila živit uměním. Absolvovala jsem sice sochařinu, psala jsem povídky, ale pak jsem toho měla dost - umění i politiky a rozhodla jsem se, že se budu věnovat dětem. Že využiju své vzdělání i to, co jsem prožila, a zkusím učit nemocné děti. Od sedmdesátých let až do doby, kdy jsem z Ruska odjela, jsem učila po školách a různých centrech, v nemocnicích pro chronicky nemocné a autistické děti.

Učila jste je kreslit?

Teď se tomu říká arteterapie, ale to jsem tehdy nevěděla. Sama jsem studovala teorii, sama jsem se učila. Mojí největší školou ale byla léta, která jsem strávila po internátech a nemocnicích. Tam jsem žila s dětmi, které trpěly, a já se jim vždycky snažila pomoct. Mně bylo jedenáct, jim třeba tři nebo čtyři, byly strašlivě nemocné a hledaly u mě pomoc. Já si s nimi chtěla hrát, nějak změnit jejich situaci - aby zapomněly na to špatné. Učila jsem je kreslit, vytvářet jednoduché figurky z modelíny. Ony nemohly ven a já šla třeba do lesa a přinesla jim listy, které jsme malovali. Hry z nemocnice jsem později používala pro arteterapii, vymýšlela jsem si i další. Pracovala jsem s těžkými případy, s autistickými dětmi, s dětmi postiženými koktavostí. Pak jsem začala pracovat i s dospělými. Teď už sama neučím, ale snažím se vychovávat své následovníky.

V čem spočívá vaše výuka?

Není to učení, je to proces, možná by se tomu mohlo říkat workshop. Je to spíš snaha navodit určité situace, v nichž se lidé cítí svobodně, radují se z toho, co dělají, jako děti. Snažím se je očistit od rutiny. Neříkám nikomu, co má dělat, vytvořím situaci a lidé se s ní vypořádají. Hrami vychovávám i budoucí terapeuty. Učitelka se má například vžít do nemocného dítěte, mluvit a chovat se jako ono. Pak třeba vyjde najevo, že učitelka dítě, které má učit, nesnáší. Je neposlušné, nezvladatelné, bije ji a ona na něj musí být hodná. Ale nemá ho ráda. A to všechno se ukáže, když ho předvádí. V téhle profesi jsem se našla, vydala jsem několik knih o vývoji dětí, publikuji na toto téma články.

Pomohla vám ve vaší práci s dětmi pedagogická metoda Friedl-Dicker Brandeisové?

Určitě. Friedl mi otevřela oči. Mě hodně trápilo, jestli se ty děti, které jsem v Sovětském svazu učila, dokáží chovat svobodně, nebo jestli se svoboda, tvůrčí svoboda musí od malička vštěpovat a rozvíjet, a pokud ano, tak jak. Děti, kterými jsem se zabývala, nebyly schopné chodit do normální školy, protože tam na ně neměli trpělivost. Rodiče je zavedli k lékaři, ti jim dali prášky, které je otupovaly. Nevěděla jsem, co s tím, chtěla jsem už přestat učit. Pak mi manžel roku 1987 přivezl z Československa katalog dětských kreseb a já se na ty obrázky dívala jako na zjevení. Ty obrázky byly svobodné, byly oproštěné od kompozice, od toho, jak se normálně díváme na svět, a přitom je ty děti dělaly ve vězení! Roku 1988 jsem si požádala o vízum do Československa a dostala jsem je a vydala jsem se přímo do Židovského muzea.

Studovat kresby terezínských dětí?

Chtěla jsem vidět, jak se obrázky jednotlivých dětí vyvíjely, což nebylo jednoduché. Kresby totiž nebyly seřazené podle jmen autorů, ale do kolekcí po stu. Tehdy ještě nebyly počítače. Prošla jsem všechny práce a rozhodla jsem se vybrat asi dvacet dětí a sledovat, jak se jejich kresby mění. Sledovat, zda změnu kresby vyprovokovala Friedl, nebo nějaká situace, kterou to dítě prošlo, nebo jestli dítě samo změnilo svůj styl. Zkoumala jsem ty kresby, abych pochopila, jakým způsobem se člověk může cítit svobodný i v nesvobodném prostředí, jak tuto svobodu v nesvobodě v dětech vyprovokovat. A pak jsem se pustila do Friedl.

K čemu jste dospěla - jak své svěřence Friedl ovlivnila?

Pomáhala jim odpoutat se od reality a vedla je k tomu, aby prostřednictvím umění vyjadřovaly, co mají na srdci. Třeba Erika Taussigová měla ráda květiny a Friedl ji v tom podporovala. Časem se květiny staly hlavním bodem Eričiných kreseb, zatímco realita (tříposchoďové palandy) zabírají jen malý prostor. Friedl nikdy děti nenutila napodobovat její styl, jen je vedla k tomu, aby používaly vhodnou techniku, proto jim dávala tolik úkolů. Nejlépe to ovšem popsala sama Friedl ve své přednášce Dětská kresba. Terezín byl vrcholem jejího života. Cítila se tam šťastná.

Protože mohla učit děti?

Cítila se tam šťastná. Tečka. Měla všestranný talent a předtím se pořád trápila, byla nervózní, co dělat, jak to dělat, k čemu směřuje, zda se věnovat architektuře nebo návrhářství, typografii, nebo dětem, nebo malování, nebo návrhům pro divadlo. Byla to složitá osobnost a v Terezíně našla své místo. Takže myslím, že tam byla šťastná, i když tam byly hrozné podmínky.

Roku 1990 jste odjela z Ruska do Izraele. Jak jste se v nové zemi cítila?

Nepřijela jsem jako turistka, ale na pozvání Jad vašem, abych připravila výstavu o Friedl. Takže do Jeruzaléma mě vlastně přivedla ona. Neměla jsem žádné problémy, Izrael pro mě bylo metafyzické místo - místo, kde jsem se naučila hebrejsky, kde jsem uzavřela svou kapitolu o vlastní identitě a kde jsem se mohla soustředit na práci. Sedm let jsem pracovala v Izraelském muzeu v Jeruzalémě s dětmi i s dospělými, měla jsem zvláštní program pro ruské přistěhovalce a stále se věnuji arteterapii.

Je rozdíl mezi ruskými a izraelskými dětmi? A jaká země je podle vás Izrael pro děti?

Myslím, že ruské židovské děti jsou zvyklé číst, jsou přemýšlivější, zatímco malí Izraelci jsou přímější, zvyklí lépe formulovat, co chtějí, co cítí. Izrael je podle mě pro děti příjemná země, protože je dost dětská sama o sobě: lidé jsou zvyklí ptát se na cokoli a odpovídat na jakékoli otázky, rádi se vyjadřují v pojmech ano a ne a často chtějí znát teď a okamžitě, co si myslíte.

Vy se současně zabýváte tvorbou terezínských umělců. Myslíte, že jejich význam je dostatečně zhodnocen?

K tomu jsem kritická. Myslím, že jsou pořád součástí toho, čemu říkám obchod se šoa, a kvůli tomu že vlastně neexistuje pořádná kniha o Fleischmanovi, o Frittovi, o Petrovi Kienovi a dalších. Já jsem na Friedl pracovala šestnáct let, výstava pak putovala šest let. Když zadáte na internetu heslo Friedl, objeví se stovky odkazů. Nechci dělat propagandu, ale naší povinností je shromáždit veškerý dostupný materiál o terezínských umělcích a vydat ho. Vezměte Karla Fleischmanna - je to spisovatel, básník, umělec, lékař, autor úžasných přednášek. Kdybychom z toho všeho uspořádali výstavu, myslím, že by lidé jen koukali. S mým manželem Sergejem a s Viktorem Kupermannem jsme shromáždili terezínské přednášky, česky vyšly ve zkrácené verzi jako Univerzita přežití, i tam jsou úžasné věci. Někdy moje návrhy muzea odmítají s tím, že jsem moc emocionální a oni potřebují badatele, kteří jsou cool. Ráda se ale pustím, a přiznávám, že jinak než emocionálně to neumím, do čehokoli, co bude prospěšné.

Jak jste objevila obrazy Bédy Mayera?

Roku 1995 jsem ve Stockholmu připravovala výstavu o umění v Terezíně a dala jsem na ni i jeden obrázek od Lea Mayera, který prošel Terezínem a zahynul v Osvětimi. Na výstavu pak přišel muž a řekl, že Leo byl jeho otec. Ukázal mi i fotografie a další otcovy obrázky a ukázal mi i obrazy Leova bratra Bédy, o němž věděl, že se dostal do Izraele, ale neměl s ním spojení, nebyl si ani jistý, že ještě žije. S jeho pomocí jsem nakonec Bédu našla, v Herzliji. Stali jsme se přáteli. Béda mi vyprávěl o osudu svého přítele Fritze Haendela, se kterým prodělal roku 1939 cestu parníkem po Dunaji, pak na řecké lodi do Palestiny a deportaci na Mauritius. Fritz tu spáchal roku 1945 sebevraždu.

Když jsem připravila Bédovi v Jeruzalémě výstavu, objevil se na ní i Fritzův syn Šlomo. Béda byl hrozně rád, že ho vidí. Když pak zemřel, Šlomo přišel na jeho pohřeb a mně bylo jasné, že bych jim v jejich rodné zemi měla udělat společnou výstavu na jejich památku a na památku jejich přátelství.

Čím vás obrazy Bédy Mayera zaujaly?

Béda Mayer byl v Izraeli ceněn, ale nezapadl mezi izraelské umělce, byl příliš volný, maloval jen to, co měl v sobě, co cítil, byl skutečně jedinečný. Jeho obrazy jsou velmi židovské, ale ne v nějakém sentimentálním smyslu, jsou silné, syrové. Když jsem se s ním setkala, bylo mu devadesát a vzniklo mezi námi krásné přátelství. Mluvil se mnou o tom, co zažil, o Fritzovi. Měla jsem štěstí, že jsem ho ještě zastihla.