Oživit sedmdesát let vzdálenou minulost „křišťálové noci“ je nesmírně těžké i v sokolovském regionu. Pamětníci již nežijí, vysídlení rodáci mlčí a z minima dochovaného materiálu můžeme sestavit jen torzovitou rekonstrukci okamžiku, který byl počátkem genocidy Židů.
Útěk a vyhánění židovských obyvatel
Od poloviny září 1938 byl v celém tehdejším okrese Sokolov (Falknov) a především v okresním městě patrný pokles židovských občanů. V dochovaném dopise paní Idy Fischerové, předsedkyně falknovského ženského židovského spolku, najdeme smutné konstatování, že hlavním motivem jejich vystěhování z města byl strašný strach. V Praze se jí sice podařilo získat pas i vízum do Kanady, ale z neznámých důvodů neodejela. Byla deportována do terezínského gheta, kde 7. července 1942 zemřela. Cenným autentickým materiálem je i originál rukopisu posledního zdejšího rabína, který se podařilo nalézt mezi archivními dokumenty. Dr. Salomon Feuerstein v něm mimo jiná závažná fakta, včetně svědectví o svých výsleších na pražském gestapu, popsal i situaci ve Falknově. Již koncem srpna osudného roku se zde totiž kvůli odchodu většiny židovských občanů rozpadla židovská náboženská obec a reprezentativní synagoga už nebyla využívána. Dříve bezkonfliktní soužití s německou většinou i českou menšinou doznalo radikální změny vlivem protičeských i antisemitických tendencí. Rozhodně ještě před „křišťálovou nocí“ začala ve Falknově šikana a útoky proti židovským občanům. Datuje se prakticky od záboru sudetského území. Rabínův byt v bývalé Schrammstrasse 20 (dnešní ulice U divadla) byl totiž místním gestapem úředně zapečetěn už 8. října a veškerý jeho nábytek byl vyházen na obecní skládku. Písemné sdělení pana Egona Geigera, který byl později deportován do Terezína, Osvětimi a Schwarzheide, ale vrátil se do rodného města, jsou další otřesnou výpovědí. Dokládají totiž, že textilní obchod jeho rodičů v Křížové ulici čp. 19 byl zabrán v polovině října a rodiče, kteří se hlásili k české národnosti byli donuceni opustit město. Museli odevzdat klíče od bytu a nic si s sebou nesměli vzít. Zřejmě se tento postup praktikoval i u jiných židovských živností, pouze o tom nejsou konkrétní důkazy.
Snaha zjistit, zda přímo ve Falknově byli 9. listopadu 1938 přítomni židovští občané byla pro velký časový odstup a nedostatek pramenů zatím málo úspěšná. Jediným reálným faktem je statistika počtu Židů v Sudetech, která byla provedena k datu 17. května 1939. A ta tehdy přímo ve Falknově evidovala vedle tzv. míšenců i dva „stoprocentní“ židovské občany. Je to sice nepřímý, ale nesmírně důležitý důkaz, že ve městě tehdy byli. A s největší pravděpodobností jich bylo ještě více, protože toto sčítání se uskutečnilo až sedm měsíců po osudné noci. Velmi pravděpodobné je, že tehdy byl zatčen a odvlečen do sběrného tábora Odeř u Karlových Varů jednašedesátiletý Max Pfeffer, protože byl 25. listopadu 1942 z Karlových Varů spolu s manželi Simonovými z Kynšperku deportován do terezínského gheta. I v okolních obcích sokolovského regionu v období „křišťálové noci“ prokazatelně žili židovští občané ze smíšených manželství. Doposud je zjištěno, že to byli: Františka Bergmannová z Chodova (dožila se osvobození v Terezíně), Berta Hüllerová (dožila se osvobození v Terezíně) a Charlotta Blochová se synem Wilhelmem z Habartova (dožili se osvobození v Terezíně), dále Gustav Fischl z Kraslic a Max Löwy s manželkou Karolinou z Kynšperku. Některé další „stoprocentní“ židovské rodiny, které zde tenkrát ještě žily, se podařilo určit podle data odhlášení z bydliště, které obsahují spisy v Archivu Ministerstva vnitra. Byla to rodina Rosenbaumova z Lauterbachu, rodina Ludwiga Upřímného z Oloví a Rudolf Bobek z Nového Sedla (osvobozen v Terezíně). Další jména se nadále ověřují.
Zničení falknovské synagogy
Vysídlení rodáci dnes tvrdí, že se nikdo z místních Němců zničení falknovské synagogy nezúčastnil. Prý sem toto dílo zkázy přijelo vykonat vojenské komando ze Saska. Ale tomu nelze věřit. Místní skupina NSDAP byla početná, dochoval se i jmenovitý seznam členů. Od 5. října 1938 zde rovněž byla služebna gestapa i oddíl SS. Cenné je i svědectví tehdy přítomné paní Marie Blažkové, sestry učitele Václava Němce, který zapsal její vzpomínku, podle níž již kolem poledne 9. listopadu bylo u synagogy, která stávala proti budově současné 2.Základní školy, vidět příslušníky místní jednotky SS...
Plameny ze synagogy vyšlehly kolem čtvrté hodiny odpolední a požár postupoval velmi rychle. Sice sem vzápětí přijeli z blízkého Rosenplatzu (Růžového náměstí) hasiči, ti však pouze dohlíželi, aby se plameny nerozšířily na okolní domy, jinak ale nezasáhli. Asi po hodině se prolomilo první patro, kde byl jednopokojový byt, velká knihovna a řada cenných dokumentů. Zachovalo se pouze 15 matrik, neboť ty musely být ze synagogy předány už v říjnu na landrát, aby mělo gestapo přesnou evidenci. Zápis v městské kronice uvádí, že zkáze synagogy přihlížely stovky lidí, přijeli i obyvatelé Svatavy a Dolního Rychnova. Těžko říci, zda někteří z nich toto barbarství odsuzovali, ale na jakýkoliv protest tenkrát nebylo ani pomyšlení. Kopule na šestihranném tamburu se s velkým rachotem zřítila asi kolem šesté hodiny. Kolem páté odpoledne začalo i ničení židovského hřbitova. Byly povaleny některé náhrobky, mezi nimi černý žulový pomník rodiny Auerbachovy, zdemolován náhrobek prvního rabína Jonase Khona i náhrobek manželky posledního rabína Gertrudy Feuersteinové. V majetku židovské obce byl i pohřební vůz s koněm, ale není známo, co se s ním stalo. Synagoga hořela ještě druhý den ráno. Podle vzpomínky paní Blažkové prý později, při odklízení trosek, našel polír Franz Riedl v kamenných základech synagogy nějaké dokumenty...
Skutečnost, že nacistické běsnění „pominulo“ nejen židovské hřbitovy v Arnoltově a Krásné Lípě, ale i dřevěnou krásnolipskou synagogu, zřejmě zapříčinily dvě skutečnosti. Jednak se nacházely v odlehlé části regionu a navíc tyto symboly židovství nebyly již dlouho používány. Synagoga v Krásné Lípě od roku 1892, hřbitov v Arnoltově ještě asi o třicet let dříve, delší čas se nepohřbívalo ani v Krásné Lípě. Tak tady zůstaly zachovány jen jako mlčící minulost.
Poničení synagogy a hřbitova v Kynšperku
Kynšperský židovský hřbitov patřil již v období první republiky k celostátně uznávaným kulturním památkám. I když pan Max Löwy, jeden z členů posledního představenstva kynšperské židovské náboženské obce po válce zdejšímu kronikáři Františku Korbovi tvrdil, že došlo k jeho likvidaci dokonce již 20. října, nezdá se být toto datum věrohodné. Paní Marie Franková, jedna z tří kynšperských židovských občanů, kteří přežili holocaust a vrátili se do rodného města zpět, totiž podala svědectví, že i tady k ničení došlo až během „křištálové noci“.
Kynšperská synagoga nebyla reprezentativní stavbou jako ta falknovská. Šlo totiž o pouhé přízemní dřevěné stavení, pravděpodobně z roku 1786. Protože zde souvěrců neustále ubývalo, byla roku 1931 kynšperská židovská obec přičleněna k Chebu. Nicméně zde zůstalo vnitřní vybavení. A i tady měli likvidaci na svědomí zfanatizovaní kynšperští Němci. Nejprve zapálili synagogu a pak se přemístili na hřbitov. Železnými háky a tyčemi rozbili nesmírně cenné staré náhrobky, následně sem dovlekli i pohřební vůz, který rovněž zapálili a potom jej shodili ze svahu.
Fotografie zkázy
Nesmírně cenným dokumentem zůstávají snímky, zachycující poslední okamžiky obou synagog. Falknovská fotografie ukazuje jednak noční záběr hořícího templu a pak ohořelé zdivo, kynšperská dokumentuje samotný požár synagogy. Není známo, kdo tehdy požár vyfotil a uschoval snímky tak, že „přežily“ celou okupaci. V roce 1947 byly ve vlastnictví profesora Josefa Schlessingera. Ten však bydlel před válkou v Nádražní ulici (Banhofstrasse) a rozhodně u požáru nebyl, stejně jako kdokoliv z přeživších kynšperských židovských občanů. A od koho je po válce získal pan Max Löwy, bohužel nevíme. Naskýtá se několik domněnek. Jedna, že snímky v obou městech pořídili právě místní Němci, jako dokument o zdejším „vyřešení židovské otázky“. Taky to mohl být záměr z „pouhé zvědavosti,“ zachytit svědectví k události opravdu vyjímečné. Anebo v tom byla skutečně lidská snaha někoho, kdo s tímhle barbarstvím bytostně nesouhlasil a chtěl vytvořit poslední pietní vzpomínku.
Stará městská rukopisná kronika obsahuje venkovní záběr falknovské synagogy se zápisem o požáru. Vnitřek synagogy však dlouho nikdo neznal, navíc byly zničeny i původní stavební plány. Teprve jeden z vysídlených německých rodáků předal koncem 60.let 20. století redakci krajanského časopisu Falkenauer Heimatbrief snímek interiéru. Tento záběr byl dlouho považován za původní a byl přetištěn v mnoha publikacích. Bohužel se nedávno prokázalo, že jde o prokazatelný podvrh. Jde totiž o interiér káhirské synagogy Ben Ezra. A navíc odborná expertíza prokázala, že styl a kompozice architektonických prvků neodpovídá datu vzniku, což byl 31. srpen 1897. ... Možná sem tato poznámka nepatří. Možná je však také součástí svědectví o tom, že „křištálová noc“ měla na věky vymýtit židovskou minulost na Sokolovsku. Ale ta zůstane navždy nedílnou součástí jeho historie.