Jednou z židovských anekdot, které koncem šedesátých let natočil Jan Werich na gramofonovou desku, je i ta o panu Roubíčkovi, tajném agentovi. Jeho úkolem je vyřídit vzkaz jakémusi panu Finkelsteinovi v Tel Avivu. Po složité konspirační cestě kolem světa s několika falešnými pasy se nakonec pan Roubíček octne v Mosesgasse č. 13
, jenomže tady bydlí 18 Finkelsteinů, na každém patře dva. Pan Roubíček si ale ví rady. Zazvoní na prvního a když mu otevře, povídá Já vám mám vyřídit, pane Finkelstein, že fialky vadnou a opadávaj.
Pan Finkelstein chvíli zírá, ale po chvíli zvolá: Jo ták! Fialky vadnou a opadávaj! No to je Arnold Finkelstein, 9. poschodí vlevo.
Protagonistou skandálu, který v současné době hýbe Německem, je také jakýsi Finkelstein. Jeho historka ale není vůbec k smíchu. Norman Finkelstein před časem publikoval v USA řadu článků, ve kterých tvrdě napadl mezinárodní židovské organizace za to, že zneužívají památku holocaustu k vlastnímu prospěchu. Tato teze je i základem jeho knihy Průmysl holocaustu
, která v Německu nyní vyšla.
Norman se narodil ve Spojených státech rodičům, kteří přežili holocaust. Jejich nárokům na odpovídající odškodnění však nebylo nikdy zcela vyhověno s poukazy na to, že nesplňují platná kritéria. Oba to považovali jen za další křivdu osudu, za níž však tentokrát byla - podle jejich přesvědčení - odpovědná židovská instituce, a to Claims Conference. V tomto duchu konfrontace a permanentní frustrace Norman vyrostl a - jak sám píše - zejména jeho otec ovlivnil jeho současné názory. Vedle Claims Conference, která je kritizována nejvíce - mimo jiné za nákladný a přebujelý administrativní aparát - si vzal Finkelstein na mušku i další židovské instituce. Podle jeho názoru všechny více či méně na památce zavražděných profitují, některé na tom údajně postavily celou svou existenci. Finkelstein je však nesmiřitelný i ke Státu Izrael. Kritizuje nejen jeho politiku, jeho historii a jeho roli na Blízkém východě, dokonce jde tak daleko, že z extrémních antisionistických pozic zpochybňuje vůbec jeho smysl a právo na existenci.
Jakkoli jsou jeho názory a témata polemická sama o sobě, zaráží na věci něco jiného. Ve většině zemí Finkelsteinovy články, ani jeho kniha, nevyvolaly větší pozornost ani diskusi. To se stalo až v Německu. Po polemice Martina Walsera s Ignazem Bubisem je to další příležitost pro německou společnost k horečnaté diskusi o minulosti. Národní strana Německa (NPD), jejíž zákaz nedávno iniciovala spolková vláda kvůli podezření z neonacismu, knihu opěvuje a zároveň volá po světové intifádě
proti židovským nátlakovým organizacím
. Nesmírně si vážíme židovského vědce Normana Finkelsteina, který světu odhalil způsoby, jimiž židovské osvětimské organizace pomocí podvodů a vydírání vymohly miliardy na německém lidu,
píše NPD. Extrémní pravice také jásá nad Finkelsteinovým odsouzením Daniela Goldhagena a jeho knihy Hitlerovi ochotní katani
. Nejcennější je však pro ni fakt, že s takovýmito názory vystoupil židovský akademik
. Finkelstein se pro ni stal jakýmsi židovským Davidem Irvingem
.
Nejde však zdaleka jen o extrémní pravici. Disputace, která se kolem knihy strhla, se objevuje prakticky ve všech německým médiích, od novin a časopisů až po veřejnoprávní a soukromé televizní a rozhlasové stanice. Tím se teze o průmyslu holocaustu
dostává z krajní pravice do povědomí tzv. středního proudu a není zde vnímána apriorně negativně. Jako by si německá veřejnost říkala když to říká Žid, tak na tom asi něco bude
. Co je příčinou takto povrchních a zkratkovitých úsudků? Je to pouhý alibismus nebo zde hraje roli generační odstup? O tom lze pouze spekulovat. Faktem ale zůstává, že i v tomto případě kritiku do vlastních řad v prvé řadě dokonale využili nepřátelé. Anebo je Norman Finkelstein pouhou loutkou v jejich rukách, jak naznačují některé židovské kruhy? Pak by ovšem platilo, že fialky vadnou a opadávaj
.