17. dubna 1945, úterý.
Vstáváme ve 4 h, snídáme černou kávu a jdeme na půdu. Obědváme rosol. Pan O. jede do pola. Asi ve 4 h přijel jeden mladík a ptal se na p. O. a šel pak do pola za ním. V 9 h jdeme dolu. Pan O. přišel, řekl, že večer dostaneme návštěvu, že nám přivede našinca p., kterému se dá věřit, neboť to jest jeho rodina. V 10 h nám ho přivedl a šel ven. Za chvíli přišel ale a zavolal ho, že venku jsou chlapci. Tedy on a O. šli ven a O. jim přinesl ještě pecen chleba ven. Pak se oba k nám vrátili a vyprávěli, že jsou to hoši, kteří hledají spojení, a proto našinec p. jim slíbil, že zítra v 10 h večer si pro ně přijdou. Až už ale byli u nás, tak se jim ta celá věc zdála choulostivou, neboť ten důstojník, který byl v naší uniformě oblečen, vůbec žádné heslo nevěděl a v brigadýrce měl červený kříž, jaký mají jen vlasovci. Mluvili také všichni rusky a říkali, že doma mají jednoho Čecha z Brodku a že ho zítra přivedou. Dnes jich bylo 25, ale že jich bude ještě víc. Našincovi se to teď všechno postavilo před oči, a proto řekl O., že to vyřídí svému velitelovi a že si napřed obhlédnou, zdali a odkud zítra oni přijedou, a že budou-li to naši, si teprve zítra pro ně definitivně přijedou. O. žádal, ať jim to jde zítra vyřídit, že přijedou pro ně až pozítří. Všichni jsme hrozně zvědaví, zdali to opravdu naši byli, nebo ne. Našinec u nás seděl celou noc a kecal. Tatínek si ale trochu lehl. My jsme již lehnout nešli.
18. dubna 1945, středa.
V 5 h snídáme a jdeme na půdu. Našinec jde k O. Teprve nahoře jsme spali až do 1/2 11 h dopol. Obědváme zase rosol. O. chodí jaksi polekaně. Prý má večer hlídku. Odp. přišla A. s Anč. a donesly chleba 2 p., pepř, kmín a noviny. Večer nám dlouho nikdo nenesl žebř, a proto asi ve 1/4 na 10 h se svezl z desky dolů O. a přistavěl nám žebř. Přišli jsme do výměny a hned za námi pí. O., říkala, že raději máme jít na půdu, že O. má hlídku a že byl právě venku a viděl, že všechno jest obstoupeno vlasovci, takže to včera našinci přece jen nebyli. Tedy jsme šli zase hned na půdu zpět. Přesně v 10 h začla bitka. Střílelo se strojníma puškama, lítaly granáty, světelové rakety, dokonce i lehkýma dělama se střílelo. Bylo slyšet jen ruské povely a takový ohromný řev a rachot střelby. Jednu pumu vhodili do Švarcova stavení a hned vyšlehl oheň a dále se rozšiřoval. Vl. hrozně řádili. Do každého okna stříleli. Do dveří kopali, muselo se jim otevřít, a teď začli zběsile řádit. Volali: živobytí sem. O. postřelili na noze a poslali ho za dědinu, kde měli ještě pár tršičáků zajatých. Celé stavení Švarcovo a vedlejší stodola vyhořely. Starý Švarc byl na obou nohou 2x postřelen a na pravé ruce též. Ležel u O. Ten mladý utekl kdesi, neví se o něm. Nikdo nesměl ze stavení ven, jinak byl zastřelen. Jak jsme tu hrůzu viděli, řekl tatínek, že je zle pro nás na půdě, že jakmile by nás tam našli, že na místě by nás tam zastřelili. Proto se s O. svezli po desce dolů a utíkali do zahrady, kde začali po nich střílet, takže museli zpět. Tatínek už nestačil vylézt, jen O. Tatínek se vmíchal mezi lidi, jak hasili u Švarců, takže se tak trochu mezi těmi lidmi ztratil. Vl. stáli stále na dvoře, takže O. a my jsme nemohli slézt. Viděli jsme, jak si vzali lampu a šli na tu jednu půdu. Měli jsme hrozný strach, že půjdou i na tu naši. Tatínek vystihl příležitost, kdy někdo z těch vl. nebyl na dvoře a zavolal O., aby přišel hasit. Byli jsme rádi, že aspoň O. je již dole. Já s maminkou jsme zůstaly nahoře a třásly jsme se hrůzou. Až potom nám pí. O. postavila žebř, taky že jsme slezly a šly jsme také pomáhat hasit. Vl. stále chodili na dvůr a svítili si na nás. V zahradách, všude po polích, všude bylo obstoupeno vl., nikde se člověk nemohl pohnout, všude člověkovi byli v patách. Celou noc seděli u O. v pokoji, vykládali si a smáli se. Jeden tam ležel raněný na lůžku.
19. dubna 1945, čtvrtek.
V 6 h ráno žádali po nás všech osobní průkazy a prvního se ptali našeho Otoška, který nevěděl, co má říct, tak řekl, že je u O. na návštěvě a že je z Telče. Ten velitel těch vl. mu to ale nevěřil, a proto řekl se mnou
. Otoš odhodlaně vstal, bílý v obličeji jak stěna, a šel. My všichni jsme zůstali, jako když dýku nám do srdce vrazí. Po tatínkovi chtěl také průkaz, on řekl, že je přízeň a že je 61 r. starý, tak mu to jakžtakž prošlo. Po mamince a po mně ani průkazy nechtěli. Já jsem sice hned šla a vyhrabala jsem z hnoje moji kabelu s dokumentama a hledala jsem Otošovu totožnost, ale všechny jsem našla, jen tu jeho právě jsem nemohla v tom rozčilení najít. Dala jsem kabelu do záchoda a nepřestala jsem hledat, až konečně jsem ji našla. Jelikož žádný se nesměl vzdálit z obydlí, poslal tatínek tu O. totožnost po tom raněným vojákovi a ten ji předal veliteli. Po prohlídce, asi za půl hodiny, si seřadili asi 15 zajatých, z toho p. O., náš Otošek, Michlík, Hodulík a 2 Závodníkovi chlapci, ostatní my neznáme. Tatínek ještě zahlédl, jak je vedli ve dvojstupech do Újezda, kde mají svůj hlavní stan. Jsme z toho všichni tak zničeni, co bude nyní. Pak přišla sl. An. Asi v 9 h přišel pan vrchní Mičulka a Soldán vyšetřovat. My jsme si mysleli, že na základě O. výpovědi jde už nás hledat, proto jsme se šli hned schovat do té komory u výměny do rohu za bočnici u vozu. Poněvadž žádný vrchnímu neřekl, že O. a pana O. vzali s sebou, poslali jsme paní O. k němu, aby mu to řekla, že by v případě snad mohl něco podniknout, kdyby to bylo v jeho moci. Tatínek rozhodl, že rozhodně my bychom se měli někde ztratit, a proto jdeme všichni, ovšem bohužel bez našeho milého Otoška, do lesa. Nebereme si vůbec nic s sebou, jen kousek chleba a trošku sádla. Do lesa - tj. do posledního úkrytu na starém místě v Americe
. Bereme si na to koš a motyku do ruky, neboť jdeme ve dne v 1/2 11 h, abychom tedy nebyli nápadní. Odpoledne ve 3 h jdu lesem a zadem k O. se zeptat, co jest slyšet o těch našich a co říkal vrchní. Jak jsem se blížila ke stavení, přišla služka mi říct, abych tam nechodila. Takže jsem se vrátila s nepořízenou. Jenom sl. An. jsem viděla, jak jde s Hodulíkem a ještě s jakýmsi mladíkem z Újezda. Takže podle všeho Hodulík je již na svobodě. Jsme z toho všeho tak zdrceni, že od včerejška odpoledne jsme sousto do úst nevzali a cítíme se všichni tak duševně vyčerpaní a slabí. Jeden před druhým zatajujeme slzy a velkou bolest a tesknotu, kterou máme. Tatínek hrozně naříká a pláče, stále máme ho co uklidňovat. Odpoledne, než jsem přišla od O., si byl nařezat trochu chvojí pod nás do stánku a vzpomínal, že to byla vždycky O. práce a tak se při tom rozlítostnil, že přišel zpět k mamince a byl tak slabý, že nemohl ani mluvit a dýchat. Maminka mu musela dát hned kapky, aby se uklidnil. Počasí jest proměnlivé a dosti chladné. V 7 h jdeme bez jídla spát.
Bertold Wolf při tryzně věnované památce obětí nacistického pronásledování.
20. dubna 1945, pátek.
V 1/4 6 h jsme vstali a šli jsme na plácek pohybovat nohama, neboť nám bylo v noci ukrutně zima, neboť nemáme přece vůbec žádné přikrývky. Pak se modlíme Jom Kippur Kótan a postíme se dále až do 1 h. V poledne jsem vzala koš a jdu k O. si vzít ty nej-nejnutnější potřeby. Přišla jsem ale k nim, pí. pobíhala jak šílená, že prý mám hned odejít tamodsud, že tam byla u nich již 2x kriminální policie a před chvíli, než jsem přišla, tak odjela. Proto jsem si nemohla nic odtamtud vzít než aktovku s těmi spisy a naše dokumenty. Dala mně do konvy trochu bílé kávy. Ujednala jsem s ní, že zítra v polední hodinu se u Anči přihlásím. Jinak jsem šla zase s nepořízenou k rodičům. Od středy odpoledne jíme poprvé kousíček chleba a zapíjíme kávou. Jsme nešťastní, že o těch našich nic nevíme. Za Zákřovských se žádný ještě nevrátil. Každou chviličku se modlíme a prosíme Pána Boha, aby našemu hodnému Otoškovi nedal ublížit a ho nechal se šťastně k nám vrátit. Tatínkovi není odpoledne dobře, dostal 2x po sobě takovou bolestivou křeč do levé ruky, že se mu úplně dlaň zkřivila. Velmi jsme se polekali. Bohudíky to zase pominulo. Počasí jest velmi chladné. Večeříme každý kousíček chleba trochu polechtaný sádlem. Dopoledne nás vystrašila babka u stánku. V 7 h jdeme spát.
22. dubna 1945, neděle.
Ráno trochu přestalo pršet, ale jest velký vítr a hrozná zima. Obědváme kousek chleba a kousíček rosolu, co nám zbylo v kabele ještě z půdy. Dopoledne začalo zase pršet, takže jsme museli se jít schovat do boudy, neboť v našem úplně promočeném stánku jsme měli všechno úplně promočené. Jest nám hrozná zima, jakou jsme ještě během našeho tříletého exilu nepoznali. Poněvadž na chvíli pršet přestalo a my jsme v boudě nebyli si dosti jistí, stěhujeme se zase ven. Avšak ty přeháňky se opakovaly 4x a to nejen že pršelo, ale padaly kroupy a strašně studený vítr byl, museli jsme se stále stěhovat sem a tam. Všechno bylo mokré, takže jsme museli nocovat v boudě. Sedli jsme si těsně vedle sebe na hůl a gumák jsme si pověsili před sebe, abychom přímo ten studený vítr tak necítili, neb v té boudě hrozně táhne. V noci jsme museli několikrát vstát, neboť nás všechno od té hole bolelo. Více jsme čapěli než seděli. Šatstvo a obuv máme úplně promočené, takže to samo sebou chladí, a ještě ta zima k tomu. Klepeme se jak osiky. Stále se modlíme a vzpomínáme Otoška, co asi dělá. Chvílema si ani nemůžeme vysvětlit, že jest to pravdou, takové neštěstí že nás potkalo. V 1/2 7 h se modlíme a jdeme spát.
26. dubna 1945, čtvrtek.
V 1/2 8 h se modlíme a obědváme kousíček chleba s marmeládou. Chleba se nám málí. Přestože jen 3x denně jíme po malém krajíčku, vidíme, že asi nevyjdeme. Hlad nebo chuť k jídlu sice nemáme vůbec, ale jíst něco musíme, neboť se cítíme všichni slabí a úplně duševně i tělesně vyčerpaní. Včera tomu byl týden, co jsme měli teplé jídlo. Zase kolem nás vyřezují a musíme proto prchat a schovávat se. Bojová činnost, podle všeho, úplně ochabla, poněvadž není nic slyšet, jen letadla. Večeříme chléb s marmeládou. Počasí jest pěknější, svítí sluníčko tak, že se aspoň trošku přes den vyhřejeme. K večeru se mračí, dokonce v noci začalo pokrápět, takže tatínek musel vhodit druhý gumák na střechu. Nic z toho však není.
28. dubna 1945, sobota.
Chléb se nám málí. Počasí jest ještě ucházející. Dopoledne slyšíme střelbu. Tatínek říká, že to může být dosti blízko. Dokonce myslí, že jsou již před Přerovem. Střelba se stupňuje. Obědváme každý 2/3 vajíčka. Po večeři začalo pršet, a byla dokonce bouře. Než jsme se dostali do boudy, byli jsme mokří. Pršelo celou noc a byl studený vítr. V boudě v noci obzvláště nám byla pak zima. Krčíme se jeden k druhému, ale nepomůže nic. Dokonce si nevíme rady, takže si leháme do těch plev, ale ani to nepomůže. Máme mokré šaty a žádnou přikrývku.
1. května 1945, úterý.
V 1/2 8 h jdu k Anči. Všechno jest v lese mokré. Čekám na A. v lese, až půjde do ordinačky. Až v 1/2 9 h šla s An. druhou stranou, takže jsem s ní nemohla mluvit. Na kopci se chodí lidé dívat, že jest vidět chvílema oheň z děl. Jdu s prázdnou domů, tatínek s maminkou mě již u cesty vyhlížejí. Jsme nešťastni, že jsem nic nevyřídila a chleba není. Poslední snídáme, jak jsem přišla v 9 h. Počasí je sychravé, ale prozatím neprší. V 11 h jdu zase vyhlížet Anču. Les, kde čekám, jest velmi řídký a moc frekventovaný. Musím se stále schovávat. Jde kolem pí. Miková s Janynkou a nyní bude 12 h, přijde Anča. Poněvadž byli u kraje lesa lidé, nemohu vyhlídat, tím pádem jsem Anču propásla, jak šla domů. Čekám, až půjde do ordinačky. Mezitím mě načapal jakýsi pán, který jel na kole ze Zákřova. Volal na mě, a když jsem nešla k němu, pouštěl se za mnou. Dostala jsem strach, tak jsem utekla. Musím se stále schovávat před lidmi. Konečně ve 3/4 na 1 h vyšla Anča a šla zase do chaloupek, musela jsem vyjít z lesa a volat na ni. Již mně bylo všechno jedno. Anča přišla, moc nebyla nadšená. Nedávala mně velké naděje a že ona má strach, že jsou plné Tršice vojska něm., které prchá. A že vl. hrozně řádí, že dnes v noci v Přáslavicích vypálili 3 stavení a 15 lidí na místě zastřelili. O těch našich chuděrkách nic neví. Mič. Mič. - četnický strážmistr Mičulka. prý řekl, že se do toho nemá šťárat. Anča šla do mlékárny, když prý pí. Božka nějaký chleba sežene, tak prý mně ho za 1/2 h donese. Čekám tedy. Mezitím šli vojáci, asi 30, a přímo kolem mě v lese. Musela jsem lehnout na zem a schovat se. Měla jsem malou dušičku. Tak šli kolem mě jednotlivě vojáci a zase řada a já jsem se na zemi schovávala a málo žila. Anča přišla až ve 1/4 3 h. Již jsem chtěla několikrát odejít, neboť jsem myslela, když A. uvidí vojáky, že mně ho již nedonese, když tak dlouho nejde. Donesla 2 pecny teplého chleba, 1 l teplého mléka a trochu másla. Říkala, že včera padla Ostrava a včera večer Kojetín. Jsou prý 15 km od Přerova. Čeká se, že dnes nebo zítra padne Přerov. Vyškov a Brno prý již dávno mají. Göring se vzdal, Himmler prý podal kapitulaci Anglii a Americe, ty prý to nejpřijali, až podá to Rusku. Bavorsko se prý obrátilo proti Němcům. Anča říká, že do neděle prý určitě budeme osvobozeni. Kdyby ale ne, mohu přijít za týden. Dala nám také celtovinu. Jsem ráda, že jsem došla šťastně domů. Mám velké starosti o toho našeho Otoška a stále se za něho modlíme, aby se nám šťastně vrátil. Obědváme teplé mléko a chléb. To Božka se jistě za nás přimluvila. Jdeme do stánku a mokré chvojí jsme vyhodili a dali tam z boudy suché. Na střechu jsme dali tu Ančinu celtovinu. Večer začíná pršet, do boudy nejdeme. Večeříme kousek chleba s máslem.
4. května 1945, pátek.
Modlíme se a snídáme kousek polechtaného chlebíčka. Jest slyšet kanonádu nad Prostějovem. Celou noc slyšíme jet auta a motorky, vozy. Zřejmě jsou to prchající Němci. Kolem nás slyšíme stále jakési střely z pušek. Počasí se trochu málo zlepšilo. Jdeme se podívat do stánku. Chvojí mokré dávám na stromy schnout a jest vítr, takže to obsíchá. Obědváme chlebíček s marmeládou. Odpoledne kroužily nad námi letadla a bombardovaly Olomouc a Prostějov. Soudíme, že Prostějov již padl, poněvadž kanonáda trochu ustala. Kolem nás jest neklidno, slyšíme stále ty střely tak,jako v lese směrem na kopec a jakési hulákání. Lidé v poli se vůbec neukáží. Máme strach, že Němci udělají honičku na partyzány a prohledávají lesy. Proto jsme se rozhodli, že bude jistější se skrýt nějaký den, než to přejde, v poli. Asi kolem 4 h odp. se ubíráme přes Ameriku do dola u Spáčilového pole. V dole stojí voda od těch velkých dešťů, takže nemůžeme se dobře skrýt, jak jsme původně zamýšleli. Uvidíme cestou, jak po Doloplazské silnici jedou vystěhovalci. Také jest vidět kouř z Prostějovska. Chodím se dívat, zdali na nás není vidět. Narazila jsem na jednoho mladíka, zřejmě to byl Spáčilů, nevím. Jestli mě poznal, také nevím. Viděla jsem Lojzka Her. ještě s jedním pánem, jak obhlíží stromky. Asi kolem 6 h jsme usoudili, že ten úkryt v tom dole přece není dostatečný, a střelba v lese trochu ustala, tak jsme zase šli do lesa zpět. Utahaní jsme přišli do lesa, pomodlili jsme se, povečeřeli kousek chleba polechtaný máslem a šli jsme do stánku spát. Kanonáda sice slyšet není, ale celou noc jezdí auta a vozy s vystěhovalci.
5. května 1945, sobota.
Modlíme se. Ohlašuje se nový měsíc. Počasí je pošmourné. Chvílema slyšíme střelby z pušky. Usuzujeme, že to hlídky u cest, kde projíždí vystěhovalci. Snídáme polechtaný kousíček chleba. K obědu je s marmeládou. Modlíme se. Naše myšlenky se stále nesou k našemu Otoškovi a stále se za něho modlíme a za vysvobození nás všech. Zase letí bitevní letadla a bombardují blízko nás, asi tak jako v Újezdě nebo tak na té straně. To se opakuje dnes již po čtvrté. Odpoledne trošku bojová činnost se probudila. Tentokrát slyšíme střely, ale z hor z ostravské fronty. Začíná večer pršet, musíme do boudy. V noci je klid, jen vystěhovalci celou noc se stěhují.
6. května 1945, neděle.
Bojová činnost jest trochu slyšet. Hlavně z hor. Prší. Jdu dop. pro vodu. Obědváme chléb s marmeládou. Chleba se nám málí, musíme brát menší krajíčky, abychom vyšli do úterka. Prosíme Pánbíčka, aby nás do té doby vysvobodil a nás všechny svedl šťastně dohromady. Obědváme kousek chleba se sádlem. Chleba máme velmi málo, nevíme, jaké to bude až do úterka v poledne. Stále prší a je chladno. Večer krájí tatínek chleba a říká, že mám jít s dopisem k Anči. Já to neschvaluji, a proto je velký brajgl. Spíme v boudě.
7. května 1945, pondělí.
Ve 1/4 na 6 h jdu k B. Dostala jsem milé uvítání. Přinesla jsem 1/2 bochníka chleba, buchty a 2 l bílé slazené kávy, 2 lžíce sádla a 1/4 kg cukru. Řekla jsem, ať vyřídí Anči, ať mně ten chleba raději dá k B. [Boženě Němcové], abych na kopec nemusela chodit, že si ve čtvrtek ráno přijdu zase k B. pro to. V noci stále pršelo a byla slyšet hrozná kanonáda. Mysleli jsme, že ten pravý fofr začíná. K ránu to přestalo, poněvadž hrozně lilo. U B. řekli, že politika je dobrá, mnoho toho také nevěděli.
8. května 1945, úterý.
Snídáme kousek chleba se sádlem a kousek buchty. Spali jsme ve stánku, ale bylo nám v noci zima. Počasí sice je pěkné, ale začíná se mračit. Chvílemi slyšíme střílet, tatínek říká, že to možná v noci začne. Jsme v domnění, že když již Přerov mají, že Otošek s pomocí Boží již je na svobodě. U B. mně řekli, že v Trš. sebrali 30 mužů jako rukojmí, aby se přísluš. branné moci neublížilo. Šla jsem se podívat, kde mají B. kryty. Našla jsem jich 5. Ale bylo v nich hrozně mokro a sesunutá hlína. Potom se šel tatínek podívat za mnou. Obědváme kousek chleba se sádlem a kousek buchty.
Památník devatenácti popraveným na návsi v Zákřově.