Exilová vláda a Židé

Pane magistře, jak jste přišel na téma vztahu exilové vlády a Židů?

Byla to vlastně náhoda. Zabýval jsem se exilovou historiografií a v rámci toho jsem narazil na spis, který sepsal Arnošt Frischer, jediný židovský člen Státní rady československého exilového parlamentu v Londýně za druhé světové války. Ten spis je z roku 1944 a je to vlastně shrnutí situace Židů v Československu. Začal jsem se zajímat o osobu Arnošta Frischera, protože v naší historiografii o něm není téměř zmínka.

Kdo tedy byl Arnošt Frischer?

Arnošt Frischer byl sionistický politik, který za první republiky žil v Ostravě. V posledních předválečných letech byl předsedou sionistické Židovské strany, která měla zástupce i v Národním shromáždění. Vrcholu své kariéry dosáhl za války v Londýně, když byl prezidentem Benešem jmenován do Státní rady, tedy exilového parlamentu. Hlavní náplní Frischerovy práce byla snaha docílit nějaké pomoci Židům, posílat balíčky do ghett, do Terezína, do koncentračních táborů, zajišťovat, aby se zprávy, které exilová vláda o židovské perzekuci získávala, dostaly k Američanům nebo Britům. Takže mi vzniklo téma jediného židovského člena exilové Státní rady a jeho reakce na holocaust a z toho logicky širší otázka - reakce celé exilové vlády na holocaust a celkově židovskou otázku za války a v prvních letech v osvobozeném Československu.

Byl Frischer skutečně jediný Žid v exilovém vedení?

Tady je problém s tím, koho bereme jako Žida. Vezměme Jaroslava Stránského - podle norimberských zákonů Žid byl, podle vlastního přesvědčení či náboženství byl však Čech. Ve Státní radě byli ještě Julius Firt a Julius Friedman, oba sice židovství bližší než Jaroslav Stránský, ale nijak výrazně. Poté Arnošt Frischer, sionista, tedy přesně řečeno jediný národní Žid v českém parlamentu. Další Židé ovšem pracovali na různých ministerstvech - to byl především Viktor Fischl na ministerstvu zahraničí, pak často zapomínaný Imrich Rosenberg, který nějakou dobu pracoval na ministerstvu zahraničí a také na ministerstvu zemědělství; dále Emil Kafka, předválečný předseda pražské židovské náboženské obce, či novinář Gustav Winter. Ve vládních úřadech jich bylo poměrně dost, vyplývá to už ze samotného množství Židů v britském exilu. Navíc se jednalo o velmi vzdělané lidi, kteří znali jazyky, a ty vláda potřebovala. Z pochopitelných důvodů nerada využívala služeb německé emigrace.

Hovořil jste o vztahu exilové vlády a Židů s Viktorem Fischlem?

Ano, měl jsem to štěstí. Ale v našem rozhovoru jsme se zaměřili spíše na osobu Frischera a problematiku židovské emigrace, či chceme-li exilu. O vztazích uvnitř židovské emigrace se pan Fischl nevyjadřoval zrovna nejlépe, nelíbily se mu velké vnitřní rozpory a boje o politické funkce. O místo ve Státní radě, na které byl posléze jmenován Frischer, se ucházelo snad i více než šest židovských politiků. Jejich vzájemný politický boj pak nebyl právě korektní. Ohledně československých představitelů a jejich politiky vůči nacistické perzekuci Židů je pak znám Fischlův výrok, že vláda byla spíše apatická.

Ví se, kolik Židů z Československa skončilo v exilu v Anglii?

Prezident Beneš odhadoval, že za války bylo v Anglii v exilu 9 tisíc Čechoslováků. Z toho mělo být více než sedm tisíc Němců a Židů, to byli civilisté. Jiný údaj mluví o 5 tisících Židů, civilistů. Pak zde byla ještě armáda a v ní značný počet Židů.

Jak spolupracovala exilová vláda se světovými židovskými organizacemi?

Pozice československé vlády byla v exilovém spektru výjimečná, a to ze tří důvodů. Za prvé působila prvorepubliková tradice vstřícné politiky k Židům. Československo bylo z židovského hlediska vnímáno jako skutečný ráj na zemi, a to i po tom, co se u nás dělo po Mnichově. Benešovi se v očích Židů a Západu podařilo od antisemitských nálad distancovat, distancovat od nich i Čechy jako národ - všechno měl mít na svědomí vliv Němců, případně Slováků, Tisa. Důležitou roli v tomto obraze sehrálo srovnání se situací v Polsku. Další důležitý bod byl mýtus o úžasné československé zpravodajské službě a o Benešovi jako o člověku, který je znamenitým způsobem informován o všem, co se děje v Evropě. Třetím faktorem byla diplomatická pozice československé vlády, Beneše jako mostu mezi Východem a Západem, jako člověka, který měl z hlediska Západu velmi úzké kontakty se Stalinem. A Sovětský svaz byl uprostřed války pokládán právě za tu sílu, která by pro východní Židy ještě mohla něco udělat.

A jak na tato očekávání Beneš reagoval?

Velmi obezřetně. On se nechtěl pouštět do ničeho, co by mohlo poškodit jeho diplomatickou pozici v rámci vztahu s Velkou Británií, Spojenými státy nebo Stalinem. Jako příklad bych mohl uvést situaci v červenci 1943 po bermudské konferenci. Tehdy za Benešem přišli představitelé britských Židů a požádali ho, zda by Beneš mohl společně s polským prezidentem a holandskou královnou a dalšími naléhavě intervenovat u Roosevelta, aby zasáhl ve prospěch evropských Židů. Britští Židé se totiž domnívali, že vina za to, že se nic neděje, je na straně Američanů. Beneš odpověděl nanejvýš diplomaticky, je zachován záznam jeho odpovědi: Tato intervence je velmi zajímavá a on ji přímo nevylučuje. Musí ale být předem dosaženo toho, že bude přijata kladně. Obával se zejména, že se tento zákrok nepodaří utajit před americkým tiskem. Protože kdyby byl odmítnut, došlo by k nešťastné ztrátě prestiže, kterou on jako hlava státu nemůže riskovat. Což je reakce, která zřejmě lidi, kteří zoufale chtěli pomoci Židům v Evropě, nepotěšila.

Jak zacházela čsl. exilová vláda s informacemi o genocidním vraždění Židů?

Tady bych zdůraznil právě Frischerovu roli. On tyto zprávy dostával jako člen parlamentu. Většinou šlo o informace, které posílal ze Ženevy Jaromír Kopecký, československý delegát při Společnosti národů - ten ženevský zdroj byl, co se týče zpráv o nacistické perzekuci Židů, nejvýznamnější informační pramen. Frischer navštěvoval spojenecké velvyslance v Londýně, docházel i na britské ministerstvo zahraničí a zprávy jim předával. Současně se snažil dosáhnout i nějaké konkrétní reakce. Nevíme, do jaké míry lze Frischerovy aktivity pokládat za oficiální stanovisko exilové vlády, ale je jisté, že své pozice ve Státní radě využíval, protože mu to otevíralo dveře ministerstev a velvyslanectví. Exilová vláda měla díky židovským zástupcům ve Švýcarsku a Kopeckému informace o masakrech na Ukrajině i v Polsku, o varšavském ghettu, znala Vrbovu a Wetzlerovu zprávu o Osvětimi. Je ale zajímavé, že třeba zprávu o tom, že Ukrajinci pobíjejí Židy v Treblince, dalším Spojencům nepřeposlala, případně vynechala pasáž o podílu Ukrajinců, neboť nebylo vhodné poškozovat pověst Sovětského svazu. Tedy v tom smyslu, že se sovětští občané podílejí na masakrech civilního obyvatelstva. Když Ripka v červenci 1944 poskytl britské vládě Vrbovu zprávu, připouštěl systematické vyvražďování Židů, ale zpochybňoval počet obětí, které uprchlíci z tábora uváděli. Oni měli informací dost, ale problém byl v tom uvěřit a pochopit tu nesmírnou dimenzi vyvražďování. Ale to nebyl jen problém československé exilové vlády.

Ví se z diplomatických zpráv, co konkrétně Frischer, který přinášel informace, od Spojenců žádal?

Frischer se především snažil získat povolení k zasílání potravin a léků do Terezína a dalších ghett. Dále žádal o pomoc v konkrétních záchranných akcích, jako například při výměně Židů za Němce internované na spojeneckých územích. Velmi známý je jeho dopis ze srpna 1944, ve kterém žádal americkou vládu, aby její letectvo bombardovalo plynové komory a krematoria v Osvětimi a Březince. Jak známo, této žádosti Američané nevyhověli.

Jaké akce na pomoc českým a moravským Židům se exilové vládě podařilo zorganizovat?

Nejznámější záchranná akce proběhla na jaře 1943 - byla to snaha evakuovat židovské děti ze Slovenska, částečně z protektorátu. Ta akce byla dokonce schválena i britskou vládou, britskými ministerstvy, Britové vyčlenili určitý počet palestinských imigračních certifikátů pro zachráněné děti. Nakonec k té výměně nedošlo. Jako důvod se uvádí, že Němci žádali za uvolnění dětí propuštění německých vojáků, což Spojenci a priori odmítali, a že jim Turecko odmítlo vydat tranzitní víza. Tahle akce vyšla přímo z řad exilové vlády a myslím, že jejím iniciátorem byl Viktor Fischl.

Nejrozsáhlejší krok exilové vlády na pomoc Židům byla balíčková akce. Během let 1943 a 1944 došlo k zaslání asi 80 tisíc balíčků s potravinami a léky hlavně do Terezína, ale i do míst jako Osvětim, Březinka, Majdanek a do menších ghett v oblasti Lublinska. Problém byl v tom, že většina balíčků nedošla, tedy ani nemohla dojít, protože jejich adresáti byli deportováni na východ nebo už zahynuli. Z těch přibližně 70 tisíc balíčků poslaných do Terezína bylo doručeno necelých 10 tisíc. Frischer na tuto akci sháněl peníze od amerických a britských Židů a od Jointu. Exilová vláda ovšem musela žádat o povolení, aby Britové svolili s tím, že se pošlou peníze z Londýna do Lisabonu na nákup potravin a léků. Povolení získala a v Lisabonu pak konzul Čejka s úzkým kolektivem lidí dokázal nakoupit, zabalit a poslat několik desítek tisíc balíčků. Vláda vydávala na balíčky 3 tisíce liber měsíčně, což bylo v rámci tehdejšího rozpočtu spousta peněz. Když pak v létě 1944 přišla zpráva od Pavla Eppsteina, v níž děkoval za 8 tisíc balíčků, bylo jasné, že většina zásilek se ztratila. Od té chvíle už vláda balíčky s největší pravděpodobností nefinancovala.

Židé z Československa tvořili, alespoň zpočátku, velké procento vojáků v exilových armádách. Řada svědectví dokládá silné antisemitské tendence zvláště v důstojnickém sboru. Jak se k tomu stavěla vláda?

Vláda z toho měla obavy. Bála se, že by se případné problémy mohly dostat do tisku, že by se o nich mluvilo, že by to ztížilo její situaci. Připomeňme, že na jaře 1944 se provalily problémy s antisemitismem v polské exilové armádě, dostaly se do britského parlamentu, do britských a amerických židovských novin a situaci polské vlády to hodně zkomplikovalo. Já měl v rukou dopis, který poslal tajemník jedné britské židovské organizace Janu Masarykovi na jaře 1941. Je to velmi opatrný dopis, ve kterém ten člověk píše, že jeho organizace antisemitismu v čs. exilové armádě vlastně ani nevěří, že ale chce, aby Masaryk věděl, že takové pověsti existují a že by se mohly dostat do tisku nebo do parlamentu. Zde je zase vidět výlučná situace naší exilové vlády: když se britští Židé dozvěděli o problémech židovských vojáků v čsl. exilové armádě, kontaktovali velmi přátelským a osobním listem ministra zahraničí a varovali ho. Když se totéž stalo Polákům, dostaly se tyto zprávy do tisku a britského parlamentu.

Jaký byl problém v polské armádě?

Na jaře 1944 došlo k dezerci židovských vojáků. Nejprve se to tutlalo s tím, že byli přeřazeni do britské armády, pak se o tom začalo mluvit a ti vojáci byli dokonce odsouzeni. Jejich prezident jim udělil milost, ale oni se za žádnou cenu nechtěli vrátit zpět do armády. Podobné problémy byly i v naší exilové armádě, píše o nich Erich Kulka ve svých knihách. Situace s Poláky byla ale složitější, protože je faktem, že v Londýně vycházely i polské antisemitské tiskoviny a ve vládě sedělo několik vyložených antisemitů.

Jak se exilová vláda stavěla k antisemitským projevům přicházejícím z domácího odboje a z protektorátu?

To je velmi složité. Jedno z vysvětlení toho, že vláda židovské téma, židovské utrpení ve své agendě nijak nezdůrazňovala, je, že tímto způsobem reflektovala názory odboje, vzrůst nacionalismu a xenofobie, které s sebou okupace přinesla.

Pozoruhodné třeba je, že v rozhlasových projevech našich představitelů se téma židovské perzekuce objevuje velmi málo, a to i u takových lidí, jako byl Jan Masaryk. Existují pouze dva, případně tři projevy, v nichž toto téma Masaryk zmiňuje. První, kdo se o Židech a o potřebě solidarity s nimi zmínil, byl státní tajemník Hubert Ripka v září 1941. Tehdy Němci nařídili Židům, aby nosili žlutou hvězdu, a Ripka na to reagoval v projevu nazvaném Myslíme na vás. Člen polské exilové vlády Ignacy Schwarzbart si ve svém deníku klade otázku - proč projev pronesl Hubert Ripka, proč ne Jan Masaryk? A odvolává se na rozhovor s ním, ve kterém mu Masaryk řekl, že on jako ministr zahraničí by takto mluvit nemohl. Z toho plyne, že tak vysoce postavený muž vlády nemohl do jisté doby mluvit v rozhlase na podporu Židů - národnostní menšiny, že jeho úkolem bylo podporovat Čechy, mluvit o českém utrpení.

Jaký byl vůbec vztah Beneše k Židům?

Myslím, že Benešův vztah k Židům, který se opravdu netroufám nějak hodnotit, byl ovlivněný jeho celkovým přístupem k menšinám. Beneš bral Mnichov jako osobní politickou prohru. Reagoval tím, že se rozhodl, že po válce bude republika bez menšin, že to bude maximálně homogenní národnostní celek. Prosadil odsun Němců - a teď nastala otázka, co se sionisty? Můj soukromý názor je, že právě kvůli tomu podporoval myšlenku Státu Izrael: počítal s tím, že sionističtí Židé by měli kam odejít a on by jim nemusel garantovat menšinová práva. Ostatně už v roce 1940 řekl, že pro Židy v poválečném Československu budou jen dvě možnosti: buď asimilace, nebo emigrace. Chápal to zřejmě v národnostním měřítku, nikoli v náboženském nebo kulturním, ale jeho představa byla jasná: sionističtí Židé budou muset odejít - nejlépe právě do Izraele. V roce 1944 prohlásil Hubert Ripka, že menšinová práva v republice pro Židy nebudou. Tečka. V případě, že by tato práva měli Židé, museli by je mít i Němci a Maďaři, vznikl by precedens, který si exilová vláda rozhodně nepřála.

Vystoupil proti této představě třeba Jan Masaryk?

Jan Masaryk také podporoval myšlenku sionismu. Je jisté, že za války docházel na akce, při nichž se demonstrovala solidarita s evropskými Židy (a z nichž se Beneš pokaždé omluvil pro pracovní vytížení), že když byl požádán, aby poslal návrh britskému velvyslanci ohledně pomoci Židům, učinil tak. Je známá i jeho poválečná podpora emigrace polských Židů přes naše území. Ale myslím si, že Jan Masaryk by nikdy nešel v ničem proti Benešovu názoru, nikdy by se s ním nepustil do konfliktu.

Jak byste srovnal vztah různých exilových vlád - i vlád západních okupovaných zemí - k Židům? Byly některé z nich aktivnější?

Tak například polská exilová vláda. Poláci byli na Západě vnímáni jako antisemité a v tom úplně zaniká fakt, že paradoxně polská exilová vláda udělala za války pro své Židy zdaleka nejvíce. I když to podle názorů některých historiků, zejména Davida Engela, dělala proto, že tolik věřila v moc světových židovských organizací a jejich vlivu na Ameriku, že tak chtěla zlepšit vlastní postavení a získat Ameriku pro podporu Polska ve sporu se Sovětským svazem.

Hodnotit další vlády je velmi složité. Jugoslávská vláda byla po celou dobu války v podstatě v rozkladu a musela řešit spíše vnitřní problémy. Nizozemská vláda poměrně často vysílala rozhlasem informace o tom, co se s Židy na východě dělo. Dočteme se o tom i v deníku Anny Frankové. Z hlediska celkové politiky západních exilových vlád je pro historiky problém v tom, že se tímto tématem prozatím téměř nikdo nezabýval. Dle zpřístupněných zdrojů můžeme konstatovat, že zřejmě nebyly schopny plně pochopit rozměr holocaustu. Například Holanďané se chystali na repatriaci kolem 70 tisíc Židů deportovaných na východ. Nakonec se jich vrátilo kolem šesti tisíc. To mluví samo za sebe.

Bylo by tedy možné shrnout vztah českého exilového vedení k židovské otázce v době holocaustu? Mohlo ve své tehdejší situaci a při svých možnostech udělat více?

Benešovo vedení učinilo mnoho zákroků na pomoc Židům. Vše ale záleželo na splnění dvou podmínek: za prvé nesměly tyto zásahy narušit jiné politické priority a cíle vlády, jako například vztahy s dalšími Spojenci, její pověst, prestiž, ale i její obraz v očích domácího odboje. Za druhé pak bylo vše závislé na intervencích a zákrocích židovských představitelů, Frischera, ale i dalších zástupců československých i britských židovských organizací. Oni vládu navštěvovali a prosazovali tyto zákroky na pomoc Židům. Vláda častokrát vyhověla a kontaktovala hlavní mocnosti, které byly jako jediné schopny něčeho dosáhnout. V mnoha případech ale zasáhnout odmítla. Vláda v tomto směru tedy rozhodně nebyla aktivistická.

Na druhou stranu bych nepoužil slov jako ignorance či nezájem. Mým soukromým, nevědeckým názorem z pohledu více než šedesáti let po těchto událostech je, že vláda mohla udělat více, že byla přespříliš úzkostlivá a obávala se reakcí doma a v zahraničí.

Jaké byly poválečné osudy Arnošta Frischera?

Frischer se po válce vrátil s vládou a parlamentem do Československa. Podílel se zde na obnově židovských komunit, především v Praze. I zde vykonal mnoho záslužné činnosti, která by měla být detailněji popsána. Po únoru 1948 emigroval na Západ a žil v Londýně. Zde v srpnu 1954 v sedmašedesáti letech umírá.