Učitel Emerich Acs
se narodil 28. září 1912 v Maďarsku v městě Raab. Absolvoval dvouletou pedagogickou akademii v Praze.
Podle pamětníků učil zpěv a nějaký čas byl ředitelem židovské obecné školy v Praze. V roce 1942 pak vedl židovský útulek v Soukenické ulici.
Na ten vzpomíná paní M. O.: Chtěla bych se zmínit o jedné věci, kterou považuji pro svůj život za dost důležitou
a byla bych ráda, kdyby zůstala zachována, a sice to jsou židovské útulky za války. Já jsem bydlela v Hradební a
nejblíže byl židovský útulek v Soukenické ulici, který vedl pan Acz, bývalý učitel ze židovské školy. Já jsem
tam chodila, rodiče mě tam přihlásili někdy ve dvaačtyřicátém roce. Tento útulek mi skutečně dal mnoho. Starali
se tam o nás fantasticky, učili jsme se recitovat, zpívat, pořádaly se přednášky, zvali se odborníci z různých
oborů, kteří nám něco vypravovali, docházela tam například paní profesorka Lauscherová. Velice se o nás staral taky doktor Erik Saudek,
pamatuji si, že tam přišel redaktor Laufer a mnoho a mnoho jiných. Za války bylo tolik obětavých a skromných lidí,
mezi které patří tento pan Acz, a jeho památka by rozhodně neměla být zapomenuta.
1
Emerich Acs nastoupil 5. července 1943 do transportu De
do Terezína, odkud odjel 6. září téhož roku do Osvětimi.
Asc se ocitl v terezínském rodinném táboře v Osvětimi-Birkenau, kde působil, podle Otto Dov Kulky, jako vedoucí na dětském bloku. Zahynul 8. září 1944 spolu se svými
žáky a příbuznými. Otto Dov Kulka na něj vzpomíná následujícím způsobem: Na dětském bloku jsme měli sbormistra.
Vybavuji si, že se jmenoval Imre. Byl to mohutný rozložitý muž. Dal dohromady dětský sbor a společně jsme zkoušeli.
Nepamatuji si, jestli jsem také vystupoval. (...) Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že Ódu na radost napsal Schiller
a hudbu složil Beethoven, začal jsem uvažovat nad otázkou, která mi v hlavě vězí dodnes. Jaký asi důvod, jaký smysl
mělo rozhodnutí Imreho, našeho sbormistra, kterého si pamatuji tak živě, jako by to bylo dnes - těžkopádného zavalitého
muže v modrém vězeňském mundúru a velikých dřevácích, jehož mohutné dirigentské ruce popoháněly sbor, jediným
gestem ho spojily v jednotu, pak se široce rozmáchly a naše hlasy se rozezněly jako andělský chór, abychom svým zpěvem
doprovázeli tiše plápolající plameny a opodál i nekonečný průvod lidí v černém, kteří postupně mizeli za branami
krematoria.
2