Je jen málo míst v naší zemi, která jsou tak symbolicky spjata s její nedávnou minulostí, jako je Ústí nad Labem. Z malého provinčního městečka na severu Čech se koncem devatenáctého století stala, díky splavnění Labe, výstavbě železnice a bohatým uhelným ložiskům, moderní průmyslová metropole a klíčová dopravní křižovatka Rakouska-Uherska, která záhy dosáhla evropského významu. V převážně německy mluvícím městě se našlo mnoho výrazných osobností, které v duchu doby dokázaly využít příležitosti a díky své píli a podnikavosti položily základy mnoha odvětvím moderního průmyslu a obchodu. Není náhodou, že mnozí znich byli Židé.
Památník obětem šoa v Ústí.
Nezůstalo však jen u průmyslu - s rostoucím významem střední třídy, která se tu záhy etablovala, došlo k velkému rozvoji kulturního a společenského života, ve kterém svou významnou roli sehrálo rovněž mnoho židovských osobností. Ústí nad Labem (neboli Aussig an der Elbe) se tak stalo, vedle sousedních a mnohdy konkurenčních Teplic, tedy Teplitz-Schönau, jedním z nejvýznamnějších měst s životním stylem tehdy doslova světového formátu. Turbulentní události první poloviny dvacátého století však drasticky zpřetrhaly složité předivo historických a společenských vazeb. Drtivá většina obyvatel města se přihlásila k myšlenkám Sudetoněmecké strany, nacismus a holocaust pak téměř zlikvidovaly předválečný židovský element. Poválečný odsun Němců a následné osídlování města zcela změnilo jeho charakter, a co zbylo, stalo se trnem v oku komunistickým plánovačům, kteří ještě koncem sedmdesátých let nařídili zboření jedné z hlavních ústeckých ulic. Zničit všechno se jim však již naštěstí nepodařilo.
A tak je duch zašlé slávy objevován až nyní. Nemalou zásluhu na tom má vedení města v čele s primátorem Petrem Gandalovičem. Šedesáté výročí konce 2. světové války bylo velkou příležitostí připomenout si některé tragické události, které Ústí tolik poznamenaly. V květnu zde byl péčí radnice odhalen památník obětem války a bojovníkům proti fašismu, a to na místě, kde došlo k bombardování města (ústecký průmysl byl tehdy klíčovým pro dodávky německé armádě, proto se Ústí stalo v závěrečných dnech války cílem spojeneckého náletu). V červenci pak byla na mostě Edvarda Beneše odhalena pamětní tabule, připomínající další oběti, tentokrát německé (výbuch muničního skladu v nedalekém Krásném Březně spustil tehdy vlnu násilností, která vyvrcholila shazováním německých civilistů do Labe). Třetí akcí tohoto druhu se pak stalo odhalení památníku obětem holocaustu v ústeckých městských sadech 9. října.
Tento slavnostní akt byl součástí třídenní konference, kterou pod názvem Duch zakladatelů - průmyslová společnost a společenská emancipace
uspořádalo město Ústí nad Labem ve spolupráci s městským muzeem a za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a dalších institucí. Konference volně navazovala na obdobnou akci z loňského března, kdy byl v rámci semináře Tolerance místo intolerance
představen veřejnosti projekt Collegium Bohemicum
, instituce, která by měla vzniknout v rámci Muzea města Ústí nad Labem a měla by zahrnout doposud roztříštěné historické a archivní fondy. Jedním z jejích hlavních badatelských úkolů by měl být historický výzkum soužití Čechů, Němců a Židů v severočeském regionu. Přesto, že Collegium Bohemicum stále čeká na rozsáhlou rekonstrukci svého budoucího sídla v budově muzea - což je mimochodem vedle sousedního divadla jeden z mála objektů předválečného Ústí, který zůstal zachován -, svou činnost již rozjíždí naplno. Vedle městského muzea - a zde je třeba připomenout neutuchající entuziasmus manželů Kaiserových a jejich spolupracovníků - je hnacím motorem projektu i archiv města a Univerzita Jana Evangelisty Purkyně.
Konference, která byla zahájena na vysoké politické úrovni - úvodním řečníkem byl dlouholetý člen Německého spolkového sněmu za SPD Markus Meckel -, byla rozdělena do několika bloků. Panel historiků, ve kterém vystoupili Ivan Jakubec, doc. Drahomír Jančík, doc. Eduard Kubů, ale také němečtí historikové Hans-Peter Hye a Friedhelm Boll, se zabýval spíše obecnými fakty období průmyslové revoluce v našich zemích. V panelu pamětníků za moderování Karla Schwarzenberga vystoupili mimo jiné Dieter Winter, potomek rodiny Mareschů, která Ústí proslavila po celé Evropě výrobou porcelánového zboží, mimo jiné také artiklem dodnes velmi populárním - zahradními trpaslíky. Rodina paní Lore Schretzenmayerové rozvinula úspěšnou průmyslovou výrobu laků a nátěrových hmot. Po válce byla nucena Ústí opustit, jak sama říká, otec dobrovolně vstoupil do wehrmachtu, takže jejich další setrvání v Československu nepřicházelo v úvahu. Paní Lore se od studia historie své rodiny dostala až k pozici prezidentky Německé genealogické společnosti. Hubertus Trautenberg dlouho netušil, proč se v Čechách při vzájemném představování všichni usmívají. Když důvod zjistil, ujistil účastníky konference, že s krkonošským antihrdinou nemá opravdu nic společného. Je totiž potomkem slavné rodiny Lannů. Jeho praděd Vojtěch Lanna byl známým železničním stavitelem, který mimo jiné zahájil výstavbu všech důležitých tratí tehdejšího Rakouska-Uherska. V tradici pak pokračoval jeho syn Vojtěch Lanna mladší, který se proslavil také jako významný průmyslník a mecenáš. Organizátoři konference se prostřednictvím FŽO snažili do Ústí pozvat také pamětníky z židovského okruhu. Podařilo se kontaktovat pana Charlese Petschka, který nyní žije v New Yorku a nedávno byl na návštěvě v Praze. S lítostí však musel účast na konferenci odřeknout, nikoli snad z důvodu vysokého věku, nýbrž kvůli časové zaneprázdněnosti, která mu nedovolila v daném termínu opustit Ameriku. Přislíbil však účast na dalších projektech.
Neméně zajímavý byl panel institucí, kde vedle zástupců ústeckého městského muzea Kristiny Kaiserové a Václava Houfka, vystoupila např. Eva Haupt, ředitelka Muzea Jizerských hor v Neugablonzu, instituce která spravuje sbírky, vzniklé většinou z pozůstalostí odsunutých sudetských Němců. Za náhle onemocnělého Miloše Pojara, ředitele Vzdělávacího střediska Židovského muzea v Praze, zaskočil Achab Haidler, ředitel ústeckého divadla. Přestože mluvil výstižně a obrazně, jeho téma se židovské komunity týkalo jen nepřímo. Tento nedostatek však plně nahradila publikace, vydaná péčí manželů Kaiserových, kterou všichni účastníci konference během zasedání obdrželi. Autoři Vladimír Kaiser a Tomáš Fedorovič se v ní věnují historii židovské komunity v Ústí nad Labem od počátků až do současnosti, dále pak významným osobnostem, od průmyslníků, jako jsou Ignaz Petschek a Eduard Jakob Weinmann, po malíře Ernsta Neuschula a Rudolfa Poppera, zajímavá je stať o židovských umělcích v ústeckém Městském divadle. Publikace byla vydána trojjazyčně, vedle češtiny je zde i německý a anglický překlad, a je vybavena bohatou a nesmírně zajímavou obrazovou dokumentací, mnohdy poprvé publikovanou.
Osudu židovské komunity v Ústí nad Labem byl věnován třetí, závěrečný den konference. Slavnostního odhalení památníku holocaustu se účastnil izraelský velvyslanec Arthur Avnon s chotí, dánský velvyslanec Jorgen Bojer, představitelé dalších ambasád, Ústeckého kraje, Federace židovských obcí a samozřejmě města, v čele s primátorem Petrem Gandalovičem. Ten mimo jiné ve svém projevu řekl: Oběťmi holocaustu se za 2. světové války stala většina z 1250 ústeckých Židů. Přežily jen necelé dvě stovky osob v emigraci a nepatrná část z tzv. smíšených manželství. Židovský majetek byl v roce 1938 až 1939 v Ústí nad Labem zabaven Němci, v roce 1945 konfiskován jako německý československým státem. Židé, kteří přežili holocaust, mohli sice požádat o restituci, díky nevůli a obstrukcím úřadů a soudů se svého majetku domohli jen málokteří. Je absurdní, že ještě dnes nemají šanci na restituci uloupeného majetku ani potomci obětí holocaustu.
Památník se připravoval déle než rok, zprvu scházely peníze. Příspěvek města však mohl být v letošním roce doplněn z prostředků ústecké židovské obce, a tak mohl její předseda Bohumil Heller společně s primátorem tento dlouhodobý záměr konečně realizovat. Symbolismus odhalovaného pomníku nelze přehlédnout. Autor, ústecký architekt Michal Gabriel, navrhl jednoduchou, avšak o to výmluvnější formu - kamennou šesticípou hvězdu, která je z poloviny zabořena v zemi. Je zcela na návštěvníkovi a divákovi, jak si tento symbol vysvětlí - obdobně jako u podobenství, zmiňovaném v Talmudu, kdy optimista považuje zpola nalitý pohár za z poloviny plný, kdežto pesimista za z poloviny prázdný, i zde může být hvězda pokládána za nořící se do země, tedy za výraz zkázy a zmaru, anebo naopak za vynořující se ze země a směřující k novému životu a knovému rozkvětu. Všichni bychom si samozřejmě přáli to druhé. Jestli to tak opravdu bude, záleží už jen na nás.