Dílo na Nobelovi cenu

Čtvrtého srpna 2007 skonal v Burlingtonu ve státě Vermont uznávaný zakladatel studií o holocaustu Raul Hilberg. Zemřel na plicní nádor. Přežila ho manželka Gwendolyna a děti z prvního manželství: David žije v Brooklynu a Deborah v Jeruzalémě.

Hilberg se narodil ve Vídni a živě si pamatoval na to, jak Hitler roku 1938 do této metropole triumfálně vstoupil. Jeho rodina krátce poté uprchla z Rakouska a nalezla dočasné útočiště na Kubě. Raul tu na vlastní oči viděl esesácký rozsudek nad pasažéry lodi St. Louis: nesměli zůstat na Kubě a byli vráceni do Evropy. Hilbergovi měli štěstí: odjeli do Spojených států a usadili se v Brooklynu; rodiče pocházející ze solidní buržoazní střední třídy začali pracovat jako dělníci v továrně.

Hilberg studoval na Brooklyn College. Když mu bylo osmnáct, vstoupil do americké armády a byl zařazen do bojové jednotky v Evropě. Vrátil se, získal bakalářský titul, pak začal studovat na Columbijské univerzitě. Jeho profesorem se stal Franz Neumann, který se zabýval čtyřmi centry moci v rámci nacistického státu. Právě Neumann, když chtěl Hilberg rozšířit svou magisterskou práci na studii doktorandskou, prohlásil: O. k., ale pohřbíte se tím. A právě Neumann Hilberga doporučil, aby pracoval v Dokumentačním středisku v Alexandrii. Studoval tu ukořistěné nacistické válečné dokumenty a toto bádání ještě posílilo nesmírný důraz, jaký kladl na práci se spisy. Roku 1956 začal působit na univerzitě ve Vermontu, jež se stala na dalších pětatřicet let jeho akademickým domovem. Výuku ukončil roku 1991, své bádání neopustil nikdy.

Svrchované dílo

Hilberg je nejvíce znám a respektován jako autor monumentální práce Likvidace evropských Židů, vydané roku 1961. Druhé, upravené a definitivní vydání vyšlo roku 1985, ale pak znovu, v ještě upravenější a definitivnější podobě roku 2004 (Yale University Press). Ve skutečnosti bylo každé z mnoha cizojazyčných vydání v podstatě revizí originálu, protože Hilberg nikdy nepřestal upravovat svou práci ve světle nových dokumentů, které se objevovaly postupně, jak se otevíraly archivy ve východní Evropě.

Christopher R. Browning, Hilbergův nejvýznamnější žák, napsal: Hilbergův největší příspěvek spočívá v tom, že zobrazil nacistické zničení evropských Židů nikoli jako obrovský pogrom, ale jako byrokratický a administrativní proces, jenž si žádal odborníky všeho druhu a úspěšně si dokázal získat účast doslova každé části spořádané německé společnosti...

Přitom tohle dílo považované i svými kritiky za monumentální a svrchované málem nespatřilo světlo světa. Rukopis odmítalo nakladatelství za nakladatelstvím. Komerční podniky odrazovaly jeho přesnost a detailnost prezentované na stovkách stran popsaných hustým, do dvou sloupců řazeným písmem, popisujícím byrokratický boj a cizojazyčné dokumenty. Univerzitní nakladatelství nenacházela důvody, proč vydávat práci o holocaustu. Jeruzalémský památník obětem a hrdinům šoa Jad vašem nejprve s vydáním souhlasil, ale když v jeho týmu vypukla vůči Hilbergovu textu silná opozice, od publikace odstoupil. Pracovníkům Jad vašem totiž vadil způsob, s nímž Hilberg přistupoval k ozbrojenému židovskému odporu. Ačkoli byla rezistence ústředním bodem sionistického podání šoa, Hilberg ji považoval za naprosto okrajový jev.

O předčasné poddajnosti

Podle Hilberga neprojevili Židé vůči nacistům jinou reakci než tu, že se snažili o zmírnění situace, uhýbali před řešením, nechali se zcela ochromit a nakonec se poddali. Během své dlouhé kariéry od tohoto pohledu Hilberg neupustil. Psal úporně a přesvědčivě o předčasné poddajnosti. Psal z perspektivy německé dokumentace a význam veškerého ozbrojeného odporu minimalizoval.

Hilbergova práce vyšla nakonec (a jen díky soukromé dotaci) roku 1961 v nakladatelství Quandrangle Press. Objevila se ve chvíli, kdy se lidé díky procesu s Eichmannem začali o holocaust zajímat. Ve svých slavných sloupcích v New Yorker Hilbergovu práci nejednou využila Hannah Arendtová, jejího autora však nikdy přímo neuvedla. Mladého historika náležitě ocenila teprve v pozdější práci Eichmann v Jeruzalémě. Podle Browninga to, co Hilberg zobrazil jako katastrofické a tragické selhání vnímání, Arendtová naopak zachytila jako omámení mocí, sobeckou korupci a nejvyšší zradu - zkrátka jako cejchující obvinění z morálního selhání. Hilbergovo poselství bylo naneštěstí příliš nejasné a lidé ho nepochopili. S výjimkou nejpoučenějších kruhů byly Hilbergovy a Arendtové portréty židovského vedení považovány za totožné.

Hilberg se úlohou židovského vedení do hloubky zabýval v dojemném portrétu Adama Czerniakowa, vůdce varšavské židovské rady. Jeho deník byl přeložený do angličtiny a Hilberg k němu vytvořil úzkostlivě pečlivý komentář, přínosný jak pro naprosté laiky, tak pro vzdělané odborníky. Na autoritativní dílo o židovských radách z pera Izajáše Trunka odpověděl Hilberg laskavě. Jako učenec oceňoval kvalitní odbornou práci. Psal dál. Vydal knihu Pachatelé, oběti a diváci (č. 2002, Argo). Jeho studii o systému německých železnic psanou v němčině, v níž ukázal, jak zásadně důležité byly železniční tratě pro vraždící proces, dosud nikdo nepřekonal.

Vlastní vzpomínky

Hilbergovy vzpomínky Politika paměti jsou rozhněvaná kniha. Psal ji v době, kdy už měl zabezpečené postavení v akademickém výzkumu holocaustu. Nežádal ospravedlnění, neslavil svůj triumf, jen si vyřizoval účty s Hannah Arendtovou, Lucy Dawidowiczovou, Norou Levinovou, tedy s těmi, jejichž díla se s jeho významem nemohla měřit. Člověku je z té knihy smutno, protože ji nedokázal napsat jako osobnost, která získala všeobecný respekt. Pronikají do ní příliš ostře rány z mládí, osamělost jeho snah a bolestné začátky. Pozdější práce Prameny pro výzkum holocaustu ukazuje Hilbergův jedinečný způsob, jak číst dokumenty. Toto dílo by se mělo stát povinnou četbou pro všechny studenty holocaustu, kteří se musí naučit chápat, jak přistupovat k textu: kriticky a přitom s respektem.

Spolupracoval jsem s Raulem Hilbergem při vzniku amerického Muzea holocaustu (United States Holocaust Memorial Museum). Roku 1979 ho prezident Carter jmenoval do prezidentského výboru holocaustu, později do amerického pamětního výboru holocaustu. Působil v akademické radě a kvůli muzeu hodně cestoval, snažil se pomáhat hlavně při tlaku na otevření archivů v Sovětském svazu a za železnou oponou. Zabýval se touto činností dlouhou dobu, kontroloval jeden nález po druhém, vybíral dokumenty, které se měly vyhledat, rozhodoval, které záznamy se mají okopírovat, a pak zase jeden po druhém prohlížel mikrofilmy, aby se ujistil, že archiváři dodrželi slovo. (...) A za všechnu tuhle práci ani za své semináře a přednášky nepřijal ani cent. Představoval důslednou, laskavou a pevnou autoritu: vždycky žádal nejvyšší úroveň výkonu a jakoukoli práci poměřoval maximálními standardy.

Nenáviděl vrahy

Když jsem se dozvěděl o jeho smrti, napsal jsem Jehudovi Bauerovi, význačnému historikovi šoa a Hilbergovu příteli. Bauer odpověděl: Hilberg nenáviděl nacisty, nenáviděl vrahy a své city ne zcela úspěšně ukrýval za chladným, analytickým zevnějškem. Když si dovolil ten přepych a choval se podle své přirozenosti, stal se z něj vřelý a srdečný člověk. Na veřejnosti jsme spolu bojovali, ale v soukromí jsme se spřátelili. Byl stejně starý jako já, pocházíme ze stejného kulturního prostředí. Ale on byl jiný: ovlivnily ho zkušenosti imigranta v USA, vojáka v bojové jednotce, studia u Franze Neumanna na Columbii. Nekladl zásadní otázky, neptal se ' proč ', protože, jak často říkal, na silné otázky nechtěl odpovídat chabými odpověďmi. Byl přesvědčený ateista a miloval judaismus. Byl znamenitý řečník, toužící po konfrontacích a debatách. Byl to Mensch.

Ve výzkumu holocaustu každý ví, že kdyby se v této oblasti někomu měla nabídnout Nobelova cena, zasloužil by si ji především Raul Hilberg. Tak kvalitní byla jeho práce, tak kvalitní byl on sám.