Akce Nisko - první deprotace (1939)

18. října 1939 vyjel z Ostravy první vlak s tisícovkou mužů ve věku 17 až 55 let. Cílem jejich cesty mělo být území na východě vybrané za účelem vybudování "přeškolovacího" tábora. Na cílové stanici cestující přivítal autor plánu Akce Nisko  Adolf Eichmann. 20. října následovaly transporty z Vídně a Katovic. Tento první pokus o systematickou deportaci Židů byl prezentován jako dobrovolná akce židovských obcí. Proto jeli s prvním transportem i židovští představení, za českou stranu jel Jakob Edelstein, za rakouskou Richard Friedmann. V rámci tzv. Akce Nisko bylo v druhé polovině října 1939 vypraveno celkem sedm transportů z Ostravy, Katovic a Vídně s více než pěti tisíci Židy.

Začátkem října 1939 bylo nejvyšším nacistickým vedením rozhodnuto o zřízení židovského rezervátu (tzv. Judenreservat) ve východní části obsazeného Polska, kde mělo být postupně soustředěno celé židovstvo. ¹ Jako první byli vybráni Židé z Katovic, Moravské Ostravy a Vídně. Koordinací akce, kterou mělo na starosti Gestapo, byl pověřen Adolf Eichmann. Veškeré přípravy, technické zajištění i finanční zajištění měla na svých bedrech židovské obec v Ostravě. Ta 11. října 1939 vydala na příkaz Gestapa výzvu k okamžité registraci všech Židů nad 14 let. Podle výsledků registrace se v obvodu ostravské obce nacházelo 4510 Židů (z toho 2232 mužů).²

Začátkem října se rozběhl mechanismus, jakým mělo toto vysídlení proběhnout. Během týdne bylo vše připraveno: registrace, shromaždiště, doprava. Židům a veřejnosti byl celý plán předkládán tak, že jim bylo dáno území, kde si mají vytvořit podmínky pro přeškolení, a bylo to vše podáno jako dobrovolná akce židovské komunity. Židovské obce a židovské firmy hradily všechny potřebné náklady. Vybraní muži z Ostravy a Frýdku se měli dostavit 17. října do ostravské jízdárny u kostela Don Bosco, odkud byli odvezeni na nádraží Ostrava-Přívoz (dnešní hlavní nádraží) a 18. října ráno vyjel vlak s devíti sty muži směr Nisko nad Sanem. Minuli Bohumín, Osvětim, Krakov. 20. října za nimi vyjel obdobný transport z Katovic a druhý téhož dne večer z Vídně. O týden později, 26. října, vyjel z Ostravy druhý transport, který se připojil k místnímu transportu v Katovicích, stejně tak vyjel druhý transport z Vídně. Poslední transport z Ostravy vyjel 1. listopadu, ale do Niska již nedojel. Zamířil do Sosnowce.

Tábor v Nisku neměl dlouhého trvání. Na jaře 1940 byl zrušen a Židé, kteří zde zůstali, se směli vrátit domů. To se ale netýkalo zdaleka všech. Vězni po příjezdu prošli selekcí podle povolání. Vznikající tábor potřeboval hlavně dělníky, stavitele a tesaře, kteří by jej postavili. Ti, kteří se SS nehodili na práci, byli vyhnáni směrem k demarkační linii se sovětským svazem a SS jim zakázali se vracet. Tito vyhnanci, pokud nezemřeli cestou na hranici, se ocitli na sovětském území, kde je čekal osud emigrantů. Bez domova, bez peněz, bez dokladů se museli protloukat neznámou zemí. Většinou byli pochytáni a odvezeni do gulagů. Ti, kteří přežili, vstupovali do Svobodovy armády, aby se účastnili bojů proti nacistickému Německu. Ti, kteří nepadli, se vrátili na území Československa a řada z nich došla až do Ostravy. Zde je však čekala další těžká rána: v naprosté většině se se svými blízkými, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů, již neshledali.

V první transportu byli také Židé z Třince, kam rozhodnutí shromáždit se přišlo těsně před odjezdem večer 17.10. Řada mužů vyjela jen s tím, co měla právě na sobě. Na to, jak povolání vypadalo, vzpomínal po válce Michal Štemr:
Koncem října nás přivedli na radnici. Oznámili nám, že všichni židé od šestnácti do šedesáti let musí pryč z Třince. Musíme se ihned připravit. Zítra odjedeme. 'Kam?' ptali jsem se. Muž v uniformě hitlerovského policisty pokrčil rameny. 'A proč máme jít odtud?' 'Na práci,' řekl nám policista. Ani nám neřekli, jak dlouho budeme pryč z domova. 'Co si máme vzít s sebou?' ptali jsme se. 'Teplé jídlo, hodinky, máte-li, mohou to být i zlaté,' usmál se policista. 'Vemte si také ručník, mýdlo a každý také pět set zlotých.' ³ 

Ruth Eliasová se narodila v Ostravě, kde žila až do podzimu roku 1939. Ve svých vzpomínkách Naděje mi pomohla přežít" zachytila i moment, kdy začaly první ostravské transporty do Polska. Byl předvolán i její otec, ale rodině se jej podařilo zachránit odjezdem k příbuzným do Brna. Do transportu však nastoupil její kamarád Willi:
"Willi se měl dopoledne hlásit; časně ráno jsem byla u něho, abych se sním rozloučila. Ještě ho vidím: hubeného, vytáhlého mládence v zimáku staženém opaskem, s velkým batohem na zádech. To bylo všechno, co si bral s sebou. Všichni tři jsme plakali a nebylo nám do řeči. Jaká slova by dokázala vyjádřit naše pocity? Drželi jsem se za ruce a šli společně až ke sběrnému středisku. Poslední obětí, poslední polibek, odešel můj nejlepší kamarád. (…) Doslechla jsem se, že někde na nádraží nakládají Židy do vlaku. Běžela jsem až k haldě uhlí, odkud jsem viděla vlak a mohla jsem to 'nakládání' nerušeně sledovat. Byla jsem příliš daleko, abych mohla rozeznat jednotlivé osoby, věděla jsem, že Williho neuvidím, ale byla to poslední příležitost, abych se mu v myšlenkách přiblížila.  ⁴

Willimu se podařilo z Niska uprchnout, ale jelikož museli muži při nástupu do transportu odevzdat osobní doklady a potravinové lístky, nemohl se skrývat v Ostravě a ohrožovat tak svou matku. Willi se vypravil do místa na jižní Moravě, kde se ukrývala rodina Ruth. Ruth se sním opět shledala a dozvěděla se od něj, co se v Nisku skutečně dělo:
Williho zážitky nám tenkrát připadaly neuvěřitelné. Vyprávěl, že když se shromáždili k transportu, začala registrace. Když Němci zjistili, že všichni muži nenastoupili, začali chybějící hledat v jejich domovech. Ještě štěstí, že otec i strýček Hugo i my ženy už jsme ze svých bytů odešli. Byl už večer, když se vlak dal do pohybu směrem na východ, do Polska. Všichni věděli, že se jede do Niska, ale nikdo netušil, kde by to Nisko mělo být. Příštího dne vlak zastavil a lidé museli vystoupit. Stáli na volném prostranství – ani stopy po nějaké vesnici, ubytování, přístřeší. Až tehdy si uvědomili, že toto nic je Nisko. Byl říjen a v Polsku bylo velmi chladno. Nevím, kolik stovek mužů tam bylo, jak byli staří, v jakém byli zdravotním stavu. Vím jen, že se ocitli v pusté krajině bez jídla, bez vody, spali na zemi a nesmírně trpěli. Až po několika dnech přivezli nějaká prkna a začalo se se stavbou baráků. Tak pomalu vznikalo Nisko; ne vesnice, ale tábor. Nikdo nevěděl, proč a pro koho se buduje. Mnozí, zejména staří a nemocní muži, zemřeli. Některým se podařilo uprchnout do Ruska, ale i tam je pochytali a zavřeli. I přitom mnozí zemřeli, jen několika se podařilo dostat se do Rudé armády a později se vrátit. Jiní uprchli a vrátili se do rodné Ostravy, ale protože při nástupu do transportu museli odevzdat své doklady, neměli nyní žádný průkaz, nemohli se policejně přihlásit a museli z Ostravy zase utéct, aby je nechytili. ⁵

Další svědectví o Akci Nisko se dochovala ve výpovědích svědků v procesu s Adolfem Eichmannem, která byla zaznamenána při jednání Krajského soudu v Ostravě 12. října 1960:

Eduard Taskier (*1903) vypověděl:
Podruhé jsem viděl Eichmanna přímo v Nisku, kam přijel osobním autem. Bylo to dne 19. října 1939. Z řeči Adolfa Eichmanna jsem spolu s ostatními poznal, že nejde o nějaký přesídlovací tábor, ale že ve skutečnosti půjde o likvidaci velkých skupin obyvatel, ke které mělo dojít v prostoru mezi řekami Sanem a Bugem. Sám Adolf Eichmann se vyslovil, že v tomto prostoru bude soustředěno 1 ½ milionů osob. Že nešlo jen o přesídlovací tábor, tomu mj. nasvědčovalo i nakládání s prvním transportem nebo s transportem židovských osob z Vídně v počtu asi 4.000. Když tento transport procházel kolem tábora v Nisku, bylo z něj vybráno jen asi 60 řemeslníků. Ostatní vězni byli SS komandem hnáni rychlým tempem směrem na Východ. Protože tomuto rychlému pochodovému tempu nestačili, odhazovali své svršky jako kufry apod. Odhozené věci si posbírali členové SS komanda. Tyto svršky odváželi na jejich příkaz polští sedláci. V Nisku jsem viděl Adolfa Eichmanna po dobu asi 3-4 dnů a zde osobně dával příkazy, jak se má tábor stavět, jak se má zacházet s transportem i s transporty dalšími. ⁶
 
Izidor Zehngut (*1892) dokresluje ve své výpovědi atmosféru odjezdu z Ostravy a prvních momentů po příjezdu do Polska:
Dne 17. října 1939 byli muži židovského původu z Ostravy i z okolí povoláni do jízdárny v Ostravě. Bylo jim povoleno přinést zavadla o váze asi 50 kg. Odtud byli odvezeni na nádraží do připravených vagónů. Zde v těchto vagonech strávili první noc a příští den přes Bohumín a Krakov byli odvezeni do stanice Nisko nad Sanem... Dne 19. října 1939 byli podle profese rozděleni v Nisku. Velitel transportu měl zvláštní zájem o stavitele a lékaře a tito na jeho rozkaz museli vystoupit. Ostatní účastníci transportu zůstali ve vagonech. Velitelem transportu byl sturmbannführer Post. Já jsem vystoupil na rozkaz jako stavitel. Za několik minut předstoupil před nás Adolf Eichmann... Mluvil velmi krátce a dával nám strohé příkazy, jak postavit tábor. Kladl důraz na postavení hlídkové a strážní věže uprostřed tábora. Řekl také, aby uprostřed tábora byla postavena strážní věž (Maschinengewehrturm). Naproti tomu lékařům přikázal, že zde nesmí být žádná epidemie. (…) Toto se nacházelo asi 7 km od Niska, východně od Sanu, ve vesnici Zarzecze. Vím, že příští den nastoupil celý tábor (transport) a byl rozdělen podle povolání. Vedení tábora (gestapo) mělo zájem jen o některé řemeslníky, případně stavitele, nezbytné pro stavbu a údržbu tábora. Zbývající část transportu, více než polovina, byla po takovémto rozdělení transportu zahnána na východ, směrem k řece Buku, tehdejší demarkační čáře. Já jako stavitel jsem tehdy v táboře zůstal. Poněvadž jsem stavěl pro gestapo v táboře první barák u cesty, viděl jsem procházet další transporty směrem k Buku, a to tři transporty z Vídně, jeden transport ze Slezska (Těšínsko), z Bilska a Katowic. Dále procházel jeden menší transport z Ostravska v počtu asi 200 mužů. Z těchto transportů byl jen nepatrný počet mužů – asi 60 – vpuštěn do našeho táboru. I v tomto případě šlo převážně o řemeslníky, které 'tábor potřeboval'. Ostatní pokračovali v transportu v pochodu a většinou zahynuli. Zachránila se z nich jen nepatrná část osob. ⁷

Další vzpomínky na tvz. Akci Nisko přináší text První transporty evropských Židů v dějinách holocaustu Jana Dvořáka, Jana Horníka a Adama Hradilka v historické revue Paměť a dějiny, který přináší další svědectví bývalých vězňů tábora v Nisku a také osudy některých vězňů, kteří se po útěku z Niska dostali na sovětské území a byli zde zatčeni NKDV a odsouzeni k mnohaletému vězení v táborech v Gulagu.
 
Akce Nisko zůstává dosud ne zcela objasněnou událostí v dějinách holocaustu. Ačkoli tábor neměl dlouhého trvání a celá akce byla předčasně zrušena, vyzkoušený mechanismus hromadných deportací byl nastaven. Eichmann si zde osvojil postupy, které potřeboval k řízení dalších táborů, ghett a deportací. Vlaky, které míjely Osvětim, vezly vězně skutečně do neznáma. 13.dubna 1940 se vrátili do Ostravy vězni z Niska: z celkového počtu 516 navrátilců se jich přímo do Ostravy vrátilo 301, 18 na Těšínsko a 197 osob pokračovalo do Vídně. Do Ostravy přišlo dalších 150 mužů, kteří se z Niska vrátili na vlastní pěst. 350 Židů z ostravských transportů bojovalo v československé jednotce v sovětském svazu. 123 mužů boje přežilo a vrátilo se domů.