V letech 1939 až 1941 jsem kreslil a maloval téměř vše v Praze, zejména mnoho portrétů významných židovských osobností,
jako například předsedu všech židovských obcí v Československu, [Františka] Weidmanna, místopředsedu Jakoba Edelsteina
a mnoho dalších. Také jsem nakreslil mnoho portrétů úředníků z Palestinského úřadu. Některé z fotografických
reprodukcí děl se do mého vlastnictví vrátily v roce 1946, nicméně všechny umělecké práce vytvořené do roku 1938
v Německu a později do roku 1941 v Praze, byly ztraceny.
1
Archiv autorky: David Friedmann, Praha 1948.
David Friedman(n) se narodil v roce 1893 v Moravské Ostravě v Rakousku-Uhersku (dnešní Ostrava, Česká republika). Už od dětství jsem sledovala, s jakou s intenzitou a vášní můj otec maluje. Byla jsem fascinovaná jeho předválečným životem a osudem jeho umění ukořistěného nacisty v Berlíně a v Praze. Ze své sbírky, která čítala 2000 obrazů, kreseb a litografií, mi mohl otec ukázat jen málo. Německá říše vymýtila téměř všechny jeho stopy. Nacistickou destrukci zázrakem přežilo jedno album. Můj otec tiše sledoval, jak se dívám na jeho berlínská díla a okouzlující portréty pražské židovské obce zachycené v letech 1940 až 1941. Další stránky alba obsahovaly otcova poválečná díla zachycující jeho prožitky z období holocaustu a po osvobození.
Přestože mi v té době bylo pouze 22 let, otec mi na mou vlastní žádost tento svůj poklad svěřil. Portréty jsem chápala jako důkaz dynamické židovské komunity, která byla zničena, a cítila jsem uspokojení, že alespoň část jeho práce přežila. Už tehdy jsem věděla, že musím Davida Friedmanna a jeho dědictví zachránit před zapomenutím. Byla jsem však teprve na začátku své cesty – se spoustou záhadných příběhů, které jsem měla poznat, objevů, nashromážděných za více než 4 desetiletí, které bylo třeba odhalit a kousek po kousku poskládat dohromady.
Davidovi Friedmannovi bylo sedmnáct let, když se odvážil odjet do Berlína studovat lept u Hermanna Strucka a malbu u
Lovise Korintha. Dosáhl uznání jako malíř známý svými portréty inspirovanými běžným životem a stal se předním
umělcem tvořícím pro tisk dvacátých let minulého století. Vytvořil stovky portrétů tehdejších slavných osobností,
jako byly Albert Einstein, Max Brod, Richard Réti, Jan Kubelík či Arnold Schoenberg. Portrétní talent mého otce hrál
ústřední roli během jeho kariéry a zachránil mu život během holocaustu. Když se Hitler v roce 1933 dostal k moci,
úspěšná předválečná kariéra Davida Friedmanna náhle skončila. V prosinci 1938 utekl spolu se svou ženou Mathilde
a dcerou Mirjam Helene z nacistického Německa, vybavený pouze svým uměleckým talentem, který se pro něj stal prostředkem
přežití
. Ve svém svědectví Das Krafft Quartett
z roku 1973 otec píše:
Od chvíle, kdy jsem utekl z Berlína do Prahy, jsem se snažil seznámit s členy místní židovské obce a upozornit je
na své portrétistické schopnosti. Jakmile se rozneslo, že mám v plánu sestavit album portrétů, objednávky začaly
hojně přicházet.
16. října 1941 byla rodina Friedmannova deportována prvním transportem z Prahy do lodžského ghetta v okupovaném Polsku.
Když bylo ghetto koncem srpna 1944 likvidováno, byl David Friedmann oddělen od své ženy a dítěte – nikdy je už znovu
nespatřil. Přežil Osvětim a další koncentrační tábory a vrátil se do Prahy. Pocity zodpovědnosti a potřeba podat
svědectví tížila jeho vědomí ještě před samotnou deportací. Rozervaný vzpomínkami vytvořil silnou sérii kreseb
a maleb nazvanou Protože byli Židé!
(orig. Because They Were Jews!
). Umělecké práce zprostředkovávají obraz vývoje
holocaustu od deportace Davida Friedmanna do lodžského ghetta až po osvobození v roce 1945 a předávají zkušenost neustálého
teroru, nelítostnosti, brutality a smrti nevinných mužů, žen a dětí trpících v období nacistického režimu. Poválečná
cesta Davida Friedmanna vedla z Československa přes Izrael do St. Louis v americkém Missouri, kde pokračoval v malování
až do své smrti v roce 1980.
Po smrti otce jsem plně porozuměla hodnotě jeho daru i zodpovědnosti, kterou s sebou přináší, a přemýšlela o tom, jak mi můj otec mohl přenechat toto historicky významné album, hluboký kus minulosti vlastní i těch, s nimiž se během portrétování spřátelil. Výrazy tváří, které můj otec u jednotlivých portrétů zvolil, linie kreseb a dokonce i stínování, nám společně s jeho rukopisnými komentáři odhalují jeho myšlenky. Ponurá atmosféra, tváře odrážející stres pronásledování i nejistotu budoucnosti – většina zobrazených osob byla následně poslána do Terezína a zavražděna v Osvětimi.
Každý jednotlivý portrét vypráví příběh. Znala jsem tváře některých, jako byli Edelstein, Zelenka či Hirsch.
Výzvou ale bylo identifikovat ty neznámé – s nečitelnými či vůbec žádnými podpisy. Podařilo se mi nalézt kombinace
jmen a běžných příjmení, jako Stein, Klein či Bergmann. Ani identifikace plného jména však vždy neznamená úspěch
- jako v případě portrétů Hanse Kaminského, Otty Löwyho či Fritze Löwensteina.
Celkem 10 otcových originálů, portrétů a krajinek, se objevilo ve sbírkách Židovského muzea v Praze. Osm z těchto prací, včetně dvou portrétů, patří mezi díla původně zabavená nacisty, třetí portrét byl muzeu věnován soukromým dárcem. Díky tomuto byl odhalen způsob otcovy práce – např. používání portrétů velké velikosti při vytváření menších reprodukcí. Další portréty, některé identické, byly díky tomu objeveny v Národním muzeu v Praze, Beit Terezín v Givat Haim Ihud v Izraeli a ve dvou rodinných sbírkách. Bylo tak možné potvrdit, že portréty byly objednávány ve více provedeních a vyměňovány mezi kolegy a přáteli, často s věnováním napsaným na zadní straně.
I v nejtěžších dobách se v umění mého otce projevovala i jeho láska k hudbě - na stránkách jeho alba mě zasáhla
kresba čtyř hudebníků nazvaná Das Krafft Quartett
. Nacistický režim měl za cíl upřít Židům nejen jejich práva,
ale dokonce i útěchu, kterou poskytuje hudba. Židům tak krátké úniky od chmurné reality poskytovala tajná vystoupení
hudebníků. Kresba Das Krafft Quartett
je jediným dokumentem, který podává svědectví o existenci tohoto kvartetu. Kromě
krátkého komentáře přímo v albu napsal můj otec samostatné svědectví, které představuje příběh tohoto portrétu.
Od okamžiku, kdy jsem otcovo album poprvé uviděla, jsem cítila nesmírnou potřebu jeho práci dále sdílet, a nalézt
tak spojení s jeho minulostí. Jedním z nejsilnějších traumat holocaustu je nejen to, že lidé ztratili své životy,
ale také to, že se ztratily jakékoli stopy jejich existence. Portrét může být v mnoha případech tím jediným, co
po obětech zůstalo. Snad bude ještě stále možné identifikovat jednotlivé portrétované, jejichž jména jsou dosud
neznámá, ale také nalézt další ztracené kresby. Album David Friedmanna
jsem věnovala uměleckému muzeu Yad Vashem v Jeruzalémě. Díky
spolupráci s Institutem Terezínské iniciativy, Židovským muzeem v Praze, Yad Vashem, Beit Terezínem, rodinou Chudy a
Kraus se dochované portréty pražské židovské obce objevují online – jako společná mise vzdělávání a připomínání
obětí. Osudy těch, jejichž identitu se podařilo odhalit, jsou s jednotlivými portréty spojeny v Databází obětí
na portálu holocaust.cz. A právě to je nejvíce naplňující aspekt celé mé cesty – uznání práce Davida Friedmanna
jako cenného zdroje a důležitého příspěvku k historii holocaustu a zachování jeho tvorby pro budoucí generace.
28. srpna 2018