Co zůstává v paměti

Významných autorů, kteří pocházejí z českých zemí a jako mateřský jazyk mohou uvést němčinu, je dnes už poskrovnu. Naprostá většina z nich již opustila tento svět a pokračuje ve své existenci v říši literární historie, odkud se občas vynoří v přízračné podobě maturitních otázek. Tak se spisovatelé vracejí do míst, v nichž před relativně krátkým časem sami skládali zkoušky dospělosti a která ve svých textech dokázali přesvědčivě zachytit a uchovat před zapomněním. Pražská i česká německá literatura je minulostí a uzavřenou minulostí je i svět česko-německo-židovského soužití, stýkání i potýkání. Tento svět měl do idyly hodně daleko, ale jeho zvláštní atmosféra, daná tradicí i snahou tuto tradici překonat, byla pro tvůrčí osobnosti bezesporu příznivá. Také se jich tu od poloviny 19. století až po definitivní zánik národnostního i jazykového konglomerátu na území Čech a Moravy v polovině století 20. objevilo hodně. Mnozí dosáhli věhlasu - a někteří i významu - ve světovém kontextu.

Autor i překladatel

Dnes už se může k této více méně uzavřené kapitole literárního osudu českých zemí z osobní zkušenosti a spřízněnosti vyjádřit jen málokdo. Mezi těch několik posledních patří pražský rodák Peter Demetz (1922), který je ovšem i významný germanista, známý svým působením na amerických i evropských univerzitách. Dokládá nám to kniha Dějiště: Čechy, nedávno vydaná v pražském nakladatelství Paseka.

Její autor se narodil v rodině, která byla německá (po otci) a židovská (po matce). Dobu okupace přežil Peter Demetz v Praze a v pracovních táborech pro židovské míšence (matka zahynula v koncentračním táboře). Po válce začal studovat germanistiku a anglistiku, v roce 1948 emigroval z Československa a usadil se v USA. Publikoval řadu knih a studií, které se naším tématem zabývají: René Rilkes Prager Jahre (René: pražská léta Rainera Marii Rilka, 1953),Böhmische Sonne, mährischer Mond (České slunce, moravský měsíc, 1966), Prague in Black and Gold (Praha černá a zlatá, 1997), The Brescia Air Show (Aeroplány nad Bresciou, 2002). Všechny tyto práce byly vydány i česky.

Je také dobré připomenout, že germanista Demetz udělal hodně pro českou literaturu jako překladatel. Do němčiny převedl básně Jiřího Ortena, Babičku Boženy Němcové, verše Františka Halase a Jaroslava Seiferta, texty Svatopluka Čecha, Jaroslava Durycha, Jakuba Arbesa či Ludvíka Kundery.

Deset esejů

Poslední u nás publikovaná kniha Dějiště: Čechy (v originále Böhmen böhmisch, 2006) je souborem deseti esejů, datovaných od roku 1980 po současnost. První z nich, Spekulace o pražském jidiš, představuje vedle osobních vzpomínek a literárních konotací i lehce ironickou polemiku s Romanem Jakobsonem. Esej Bernard Bolzano - jazyková teorie a národnostní konflikt rozvíjí podněty Jana Patočky, týkající se filosofie národnosti a jejího protikladného pojetí u Jungmanna (nejprve jazyk, pak společnost) a Bolzana s jeho ideou státního národa. Demetz poukazuje na další možnost, jak ji formuloval Komenský, a dochází k závěru, že zatímco: Jungmann i Bolzano, každý svým způsobem náležejí k již zašlé historii ctihodných mýtů či promarněných možností, [...] je Komenského barokové paradigma zcela z našeho světa, má široký přehled a necítí se být nuceno cokoli vylučovat nacionálně. Stať Ještě jednou Benešovy dekrety se věnuje především okolnostem poválečného odsunu Němců a jeho minulé i současné recepci ze strany české společnosti, emigrantů i disidentů.

Dále tu najdeme vtipný a mírně ironický text Fibichova Šárka a české amazonky, v mnohem vážnější poloze se pohybující studii Walter Benjamin jako čtenář Adalberta Stiftera, zamyšlení nad vlivem R. M. Rilka na Ortenovy elegie Jiří Orten a Reiner Maria Rilke i laskavý a osobní doslov ke knize Pražský triptych O Johanesi Urzidilovi. Potížím s českými dějinami je věnován text Národ jako otázka - konfigurace, v němž se mimo jiné může čtenář dozvědět: Úpadek Libušina mýtu spadá do okamžiku, kdy se česká politika stává pragmatickou. Libuše se stane přebytečnou, záležitosti přebírají právníci, od této chvíle je česká politika velmi konkrétní věcí pražského magistrátu, zemského sněmu a říšské rady. Libušino místo zaujala jiná postava, alespoň pro literáty, totiž Babička v románu Boženy Němcové. Konec mýtu je počátkem českého románu (1855), pohanská kněžna se mění v počestnou ,babičku', ideální postavu staré ženy, která ví, odkud pochází, pronáší moudrá přísloví české tradice a svým způsobem se snaží o vzájemné smíření všech lidí. Šťastná to žena! Knihu uzavírá esej Češi a Židé - Případ Siegfried Kapper (1821-1879), věnovaný osudu židovských snah splynout s českým národem.

Poslední text, o kterém ještě nebyla zmínka, se jmenuje Jedno pražské knihkupectví - 1943 (viz ukázka) a jedná se vlastně o kapitolu z knihy, kterou už autor mezitím dokončil a vydal pod názvem Mein Prag (Moje Praha) v roce 2007 ve Vídni. Zachycuje v ní svůj život v Praze a v protektorátu v letech 1939-1945 a spolu s ním i agonii staletého soužití Čechů, Němců a Židů, které spělo k tragickému finále. O tom máme k dispozici stále málo spolehlivých zpráv a od věrohodných a nezaujatých, i když ne nezúčastněných svědků, jako je Demetz, vlastně minimum. Na otázku Co při pohledu na dějiny považujete za nejpomíjivější? odpověděl: Události masové. Ty pomíjejí. Zabírají velké místo v okamžiku, ale nakonec si na ně člověk ani nevzpomene a myslí na svůj vlastní život a na život společnosti jako na svazek jednotlivců. Co zůstává v paměti, je poměr subjektu k danému historickému okamžiku. Tam je vztah velmi komplikovaný a ten zůstává, jen se znovu a znovu řeší.

To, co můžeme číst v Jednom pražském knihkupectví, naznačuje, že kniha Moje Praha je psána právě v této perspektivě. Je proto velmi dobrou zprávou, že tato zatím poslední kniha už skoro devadesátiletého autora vyjde na podzim česky.