Co zmizelo a co zůstalo

Pohraničí na severu a na západě Čech, tzv. Sudety, do roku 1945 převážně jazykově i národnostně smíšené s velkými enklávami téměř zcela německými, představovalo národnostní a později i politický problém prakticky od vzniku moderního nacionalismu v 19. století. Z Rakouska-Uherska přes první republiku a období 1938-1945, kdy byly Sudety součástí třetí říše, vede cesta až k odsunu německého obyvatelstva v letech 1945-1946 a bezpříkladné devastaci většiny tohoto území v následujících letech. O tom, zda odsun byl přiměřenou reakcí na přímou spolupráci části českých Němců s nacisty a na loajalitu, kterou Hitlerovi prokázala převážná většina z nich, se již napsalo i řeklo mnohé. Dnes je odsun především historickou skutečností. Ale jeho důsledky v různé míře přetrvávají jak v podobě oblasti a jejích obcí, tak i v myšlení obyvatel České republiky.

Celkový pohled na jabloneckou synagogu, 1915.

Zabývat se seriózně historickou, stavební či sociologickou minulostí celého sudetského území či jednotlivých měst a obcí bylo až do pádu komunismu v r. 1989 - právě vzhledem k vysídlení značné části jeho obyvatel - velmi obtížné. Ale i po návratu demokracie do střední Evropy nebyla snaha prolomit mlčení kolem nedávné i starší historie těchto území příliš intenzivní. Obavy z eventuálních právních a hlavně majetkových důsledků vedly k tomu, že poměrně nedávná historie byla interpretována především ideologicky a - zprava i zleva - celkem v souladu s výkladem, který vypracovali po válce komunističtí ideologové a jejich historici.

Pod nenápadným názvem

Věci se však i tady mění k lepšímu. Vynikajícím příkladem seriózního přístupu k vlastní minulosti je kniha, kterou pod názvem Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou vydalo Informační centrum MÚ v Jablonci n. N. Pod nenápadným technicistním názvem se v pěti hlavních textech může čtenář seznámit nejen s historií přeměny vesnice, povýšené r. 1808 na městys a r. 1866 na město, v jednu z nejbohatších obcí střední Evropy, ale i s podstatnými společenskými, politickými, sociálními a kulturními skutečnostmi, které tuto přeměnu doprovázely. V pěti hlavních kapitolách Josef Zasche, architekt jabloneckých kostelů, Bájný Rüdiger a kašna Nibelungů, Synagoga a židovský hřbitov, Stavba nové radnice a Funkcionalistické vily se v druhém plánu dozvíme také množství detailů o zvyklostech, problémech i radostech, které patřily k životu v převážně německém městě rakouského císařství a pak Československé republiky. Ty se během četby postupně skládají v celek, který už nepodléhá křivému zrcadlu ideologie a umožňuje nahlédnout - pokud je to jen možné - do životů a událostí, které se v Jablonci odehrály.

W. Stiassny: plán jablonecké synagogy, 1891.

To, že kniha věnuje přiměřenou pozornost stavební činnosti, spojené s existencí místní židovské komunity, i lidem, kteří ji vytvářeli a vedli, také není příliš běžné. I tam, kde se jinak pracuje celkem důvěryhodně, bývá židovská minulost na okraji zájmu, a pokud se nejedná o zvlášť významné památky či osobnosti, obvykle se pro ni v regionální kulturní historii najde jen několik řádek. Kapitola Synagoga a židovský hřbitov, kterou v rámci širšího badatelského projektu napsala PhDr. Markéta Lhotová, přináší spolu s příběhem stavby, fungování a zničení jablonecké synagogy i (necelých 70 let trvající) historii jabloneckých Židů.

Historie židovské obce

Můžeme ji počítat od r. 1872, kdy byl - ještě v rámci Židovské obce v Liberci - ustaven náboženský spolek (Israelitischer Cultusverein). V roce 1878 se jablonecká obec osamostatnila, 1882 otevřela vlastní hřbitov, a když byla v r. 1893 ustavena i úředně, hlásilo se k ní už přes 500 osob. Početně i hospodářsky vzrůstající obec začala citelně postrádat vlastní synagogu (dosud bylo k náboženským účelům užíváno několik menších modliteben). Projekt byl zadán vídeňskému architektovi Wilhelmu Stiassnymu, který již projektoval v Čechách i v celém Rakousku-Uhersku řadu synagog (také synagoga v pražské Jeruzalémské ulici je jeho dílem). Stavět se začalo v březnu 1892 a již 28. září téhož roku proběhlo položení závěrečného kamene a zasvěcení synagogy. Stavba stála 60 000 zlatých. Tehdejší Gablonzer Zeitung referuje o celé události následovně:

Pohled na synagogu, dnešní ulici U Muzea, zač. 20. stol.

Slavnostní ukládání závěrečného kamene a vysvěcení izraelského templu v Jablonci se konalo ve středu odpoledne od čtyř do půl sedmé, zcela podle programu a nanejvýš důstojně. Dostavili se zástupci státních úřadů, měšťanstva a spolků i okresního výboru, evangelické obce a škol, dále zástupci izraelských náboženských spolků z Liberce, Turnova, Mladé Boleslavi a Prahy, jakož i další pozvaní hosté. Chorály a další zpěvy přednesl dobře vyškolený smíšený synagogální sbor z Liberce, přičemž příjemně lahodily sluchu mladistvé svěží dívčí hlasy. Nádherný baryton a umělecký přednes jsou vlastní židovskému kantorovi z Liberce, jehož zpěv působivě doprovázel od oltáře slavnostní světící obřad. Proslovy, modlitby a kázání byly vyjádřením smýšlení a přání. Pan Daniel Mendel, jako předseda náboženského spolku, zdůraznil živě a vřele lásku a oddanost městu a státu, pan S. Lustig předsedající stavebnímu výboru poetickým způsobem promluvil o stavbě chrámu, když předtím pan E. Lederer jakožto představený synagogy přečetl umělecky provedenou listinu závěrečného kamene. Poté byla tato zazděna, při kteréžto příležitosti pan c. k. stavební rada Stiassny (Vídeň) zdůraznil proslovem božské umění stavby. Při obvyklých úderech kladívka pronesl pan starosta Posselt několik přiléhavých slov. Zapálení věčného světla řídil rabín a c. k. polní kazatel dr. Kisch (Praha) se strhujícím kázáním, v němž byl vyložen symbolický význam světla pro osvícení a proteplení člověčenstva. Pak následovalo vnesení Tóry od vchodu chrámu. Pod baldachýnem neseným mladými členy obce kráčelo za slavnostního chvalozpěvu (žalm 150) vícero starších mužů se svitky zákona v stříbrných pouzdrech. Před oltářem převzali Tóru rabíni a tím i zastavili průvod. Tóra byla rozvinuta, vyzdvižena vzhůru a po opakovaném průvodu uložena do archy úmluvy za oltářem. Zasvěcovací modlitbu pronesl pan dr. H. Baneth, nový jablonecký rabín, který měl také vlastní slavnostní kázání, zatímco modlitbu za císaře přednesl liberecký rabín, pan dr. Emil Hoffman. Všichni přítomní zapěli první a čtvrtou strofu státní hymny. Oslavy ve slavnostně vyzdobeném templu byly ukončeny večerní modlitbou.

Pohled od jihozápadu, zač. 20. stol.

Největší počet Židů - 826 osob - byl v Jablonci zaznamenán v r. 1910. V meziválečném období s velkou konjunkturou skla a bižuterie i následující hospodářskou krizí se jablonecká židovská pospolitost do jisté míry vnitřně diferencuje, vznikají další spolky, své příznivce získává sionismus, aktivní je svaz mládeže Blau-Weiss i místní organizace Makabi. To se už ale blíží katastrofa. Bezprostředně po mnichovské dohodě, podepsané 30. září 1938, opouští většina Židů Jablonec. Někteří se uchylují do dosud nezabraného vnitrozemí (na šedesát rodin našlo dočasné útočiště v nedalekém Turnově), jiní se snaží emigrovat. Jen nemnohým se to podařilo. Rozhodující většina zahynula v nacistických koncentračních táborech.

Jablonecký tisk, který před pouhými 46 lety referoval o zasvěcení jablonecké synagogy, přináší 11. listopadu 1938 zprávy o tom, že tato synagoga byla v rámci tzv. 10. listopadu během dne davy vypleněna a kolem 17. hodiny zapálena.

Po válce už židovská obec v Jablonci obnovena nebyla. Malý počet Židů, který se zde trvale usadil, patří - tak jako tomu bylo na začátku historie jablonecké obce - pod ŽO Liberec. Také jablonecký hřbitov byl zničen. Musel v sedmdesátých letech minulého století ustoupit výstavbě panelového sídliště.

V jednom městě

Vraťme se však ke knize jako celku. Zachycuje a popisuje mnoho staveb, které zmizely, i početné skupiny lidí, kteří stavby postavili a kteří je přestali užívat ne proto, že v řádu světa je střídání generací, ale proto, že byli vyhnáni a zavražděni či vysídleni. Kniha, o níž hovoříme, nemá ambice určovat podíl viny či míru spravedlnosti odplaty. Ukazuje nám jen, že byly doby, kdy nebylo nic neobvyklého na tom, že se starosta německého Jablonce účastnil slavnostního otevření židovské synagogy a pronesl při té příležitosti několik přiléhavých slov. Že v jednom městě stála kašna Nibelungů nedaleko židovské modlitebny. Že bylo (a je) z různých stran vynaloženo mnoho úsilí, aby se na toto soužití zapomnělo. Díky knihám, jako je ta z Jablonce, existuje reálná naděje, že se tak nestane.