V minulém čísle Rch jsme si připomněli některé z našich spoluobčanů, kterým jeruzalémský Jad vašem udělil titul Spravedlivý mezi národy
za záchranu života Židů pronásledovaných v době šoa. Není jich u nás mnoho, a přesto o nich víme jen málo. Platí to dokonce o takových významných postavách, jakou byla česká novinářka Milena Jesenská. O jejím životě, názorech a díle se u nás začalo svobodně mluvit a psát teprve nedávno; málokterou ženu naší moderní historie komunisté tak nenáviděli. Teprve po r. 1989, padesát let po její smrti, se u nás objevují první knižní monografie, vzpomínky přátel, vychází řada recenzí, bez jejího jména se nemůže obejít žádný text zabývající se Franzem Kafkou.
Mileně Jesenské - poslednímu období jejího života - je z větší zčásti věnována také studie historičky Marie Jiráskové Stručná zpráva o trojí volbě
, kterou vydalo Nakladatelství Franze Kafky. Kniha vyšla v roce 1996 v malém nákladu a bohužel bez většího recenzentského ohlasu. Je to škoda nejenom proto, že pojednává podrobně o činnosti, za niž Jesenská a její přítel Joachim von Zedtwitz obdrželi ocenění Jad vašem. Stručná zpráva o trojí volbě
je totiž - navzdory tomu, že si autorka uchovává střídmost a odstup odborníka - něčím víc než jen kvalitní historickou studií: můžeme ji číst také jako svého druhu historickou baladu, melodrama. Takový žánrový přesah se historikům u odborného díla podaří málokdy. Vedle přirozených předpokladů, jako je literární nadání, slovesná kázeň či zvládnutá matérie, tu autor musí umět přesně zvolit téma, vybrat si nosný děj, dramatické postavy. To vše M. Jirásková dovede: příběh, který vypráví, je příběhem o činu a oběti, příběhem střetu morálních a amorálních postojů, střetu dobra a zla. Do hlavních rolí jejího příběhu osud, charakter a okolnosti dosadily na straně světla Jesenskou a Zedtwitze, na straně tmy bývalého českého policistu Jaroslava Nachtmanna, který za okupace přešel ke gestapu. Tři protagonisty svého příběhu uvádí autorka takto:
V roce 1939 ze tří osob, jichž se týká tato zpráva, byla v Čechách nejznámější nesporně Milena Jesenská. Tenkrát ještě ne jako přítelkyně Franze Kafky a adresátka jeho dopisů, o těch zatím nikdo nevěděl, ani Franz Kafka dosud nebyl tak slavný jako dnes. Milena Jesenská však měla za sebou dvacet let žurnalistické práce ve významných českých novinách a časopisech, její fejetony, sloupky, módní referáty, články o životním stylu, o sociálních problémech, polemiky atd., byly velmi populární. Byly publikovány její četné překlady. Na konci 30. let však bylo její jméno známé hlavně z reportáží psaných pro týdeník Přítomnost. Byly to zprávy z pohraničí, článek o protifašistických emigrantech uprchlých z Německa do Československa, o Židech prchajících sem z Rakouska, reportáže ze dnů Mnichova i ze dnů březnového obsazení země a vyhlášení protektorátu.
Milena Jesenská nepatřila k těm, v nichž odpor k nacismu vzbudil potřebu vidět záchranu ve Stalinovi. Od počátku moskevských procesů a po návratu jejího manžela, architekta Jaromíra Krejcara ze SSSR, už jí nezůstala žádná iluze o totalitním diktátorském režimu, jak na západě, tak na východě hranic - a nemlčela o tom, jak svědčí články v Přítomnosti.
Joachim von Zedtwitz, Němec z Čech, příslušný tehdy do Neubergu u Aše (dnes Podhradí), člen rozvětveného šlechtického rodu usazeného na Ašsku a Chebsku od 14. století, říká, že jeho rod je alter böhmischer Adel
, stará česká (zemská) šlechta. V roce 1939 byl devětadvacetiletý muž medikem těsně před ukončením studií. V německé studentské obci v Praze byl dobře znám... Docházel do klubu Die Tat (dokonce je autorem jeho názvu), který podle materiálů policie sdružoval německou aktivistickou mládež stran německých křesťanských socialistů, zemědělců, sociálních demokratů a Deutsch Demokratische Freiheitspartei
... Zedtwitz sám založil v polovině roku 1937 Demokratische Akademische Arbeitsgemeinschaft, sdružující vysokoškolskou aktivisticky, tedy pro aktivní státní, československou politiku zaujatou mládež. Jejím úkolem bylo (podle policejní zprávy) propagovat mezi německou mladou inteligencí, zejména studentstvem, demokratické ideje. Členové neplatili příspěvky, neboť veškeré výlohy s tím spojené hradil sám Zedtwitz
.
Policejních záznamů o mladém Zedtwitzovi je patrně víc než o tehdy mnohem známější Mileně Jesenské. Pročítat je bývá zábavné, zkonfrontovat je a kriticky se v nich orientovat však není jednoduché. Ponejvíce byl hlášen, a dokonce stíhán za rychlou jízdu, zašpiněnou poznávací značku, pro ponechání motocyklu v jízdní dráze. Jindy jel Aší na motorce v protisměru, v Nové Pace neměl motorku opatřenou zařízením tlumícím výfuk
, pokutu zaplatil, odvolání se vzdal. Některé jeho přestupky
byly méně nevinné. Snad nejdéle se táhlo řízení pro zaparkování na Václavském náměstí před domem číslo 8 dne 29. března 1939. Tenkrát už vlastnil osobní automobil Aero 30 poznávací značky P-38127, auto, které vchází do dějin...
Jaroslava Nachtmanna znali hlavně fanouškové boxu. Mimo ring to byl neznámý mladý muž. Mimo ring žil život jen s malými vzrušeními.
Český učitelský synek, matka dvakrát rozvedena, druhý, nevlastní otec využil slabšího prospěchu vyženěného syna v němčině a zařídil mu na dva roky možnost docházet do německé měšťanské školy ve Svobodě nad Úpou, aby se chlapec zdokonalil v jazyce německém. Z pražského gymnázia, které později navštěvoval, přešel na odbornou školu. Všude prý studoval výborně, i v praxi se velmi dobře uplatňoval. Stal se kvalifikovaným dentistou, práce ho však nelákala, byla stereotypní, nezajímavá, prostě žádné dobrodružství. V roce 1935 se jako dvacetiletý mladý muž dobrovolně přihlásil k výkonu vojenské prezenční služby, v níž absolvoval poddůstojnickou školu. Před odchodem z vojny, v červenci 1937, požádal pražské policejní ředitelství o přijetí do policejních služeb. Byl mladý, bystrý, pohotový, fyzicky zdatný, dobrý sportovec - plaval, lyžoval, boxoval - dobře vypadal, žádný introvert, ale člověk společenský, uměl dobře nejen řeč mateřskou, ale i německou, zdokonaloval se údajně ve francouzštině, a po přijetí prý v policejním kurzu vynikal. Přesto však nebyl zařazen ke kriminalistům, jak si přál, natož ke státní policii, jak po tom toužil. Odveleli ho k uniformované stráži městské policie - k níž také původně žádal, zařazen byl k dopravní službě policejního komisařství na Malé Straně. Řídit dopravu, dohlížet na parkování rozhodně nebylo to, o čem snil. Několikrát žádal služebním postupem vedení pražského policejního ředitelství o převelení ke kriminalistům, ale marně. Byl mladý ambiciózní Nikdo. Dnes o něm ví každý historik válečných a poválečných dějin a je o něm napsána monografie založená na důkladně pročteném archivním materiálu.
Po 15. březnu 1939 Milena Jesenská převzala na čas vedení Přítomnosti po Peroutkovi, kterého zatklo gestapo, a nadále pomáhala desítkám ohrožených lidí, především Židům, k útěku za hranice. Mnozí z nich bydleli v jejím bytě v Kouřimské č. 6 na pražských Vinohradech. Zde také řadu z nich přebíral Joachim von Zedtwitz a odvážel je ve svém Aeru 30 k polským hranicím. ( Byla mezi nimi např. rodina novináře Stanislava Budína, jehož dcera se s půl stopletí později stala maší velvyslankyní v USA. )Ve stejném bytě v listopadu 1939 Jesenskou zatklo za ilegální činnost gestapo: na podnět a za účasti čerstvého Němce Jaroslause Nachtmanna.Další osud Jesenské je znám Aerovka, která vstoupila do dějin. (Foto na str. 12 a 13 jsou převzaty z knihy Stručná zpráva o trojí volbě.) : byla souzena a internována v koncentračním táboře Ravensbrück, kde zemřela v květnu 1944. O tom, jak dlouho trvalo, než ji její rodná země po válce vzala na milost, jsme se už zmínili. Joachim von Zedtwitz přežil válku zčásti ve vazbě, zčásti v nemocnicích jako pacient a lékař (i zde působil v odboji), po r. 1945 bojoval o navrácení čs. občanství. Vysoudil ho zpět v r. 1948, vzápětí emigroval, žil v Německu a ve Švýcarsku. Nikdy už německé občanství nepřijal. Jaroslaus Nachtmann se za války stal jedním z nejvýkonnějších pracovníků a agentů-provokatérů pražského gestapa: měl na svědomí život zhruba dvou set odpůrců nacismu, zatýkal podplukovníka Josefa Balabána (ze slavné trojice odbojných čs. důstojníků), jednoho z vůdců českého odboje docenta V. Krajinu, nasazoval agenty mezi parašutisty, odbojové skupiny apod. V r. 1945 byl v SSSR odsouzen za činnost proti ruským parašutistům, odseděl si v sibiřském pracovním táboře deset let, oženil se zde a pracoval jako dentista v nemocnici KGB. V r. 1963 byl vydán do Prahy, odsouzen na 14 let, ale už v r. 1966 působil jako zubní lékař (jímž nebyl) ve Voticích.Po r. 1968, kdy jeho totožnost odhalili novináři, už nebyl použitelný pro StB a směl odjet do Bavorska. Zde v klidu a dostatku zemřel v květnu 1995. Několik dní předtím převzal od izraelského vyslance v Praze Joachim von Zedtwitz titul Spravedlivý mezi národy.