Cestou za odlehlými místy

Pane Kodero, co vás přivedlo k židovským tématům?

Začal jsem fotografovat poměrně pozdě, až v polovině 80. let, to mi bylo pětadvacet. Už tehdy mě moc nezajímal živý dokument, ale spíš odlehlá místa. Tak jsem se také dostal k židovské tematice - přes opuštěné židovské hřbitovy. Začal jsem je fotografovat s panem Rudolfem Löwym, po němž byla po jeho smrti pojmenována nadace na pomoc plzeňským synagogám. K židovským tématům jsem tedy získal vztah přes fotografii, pak jsem se začal zajímat o židovskou historii. Během školní docházky jsem se o Židech nebo o holocaustu nedozvěděl vůbec nic, takže jsem si doplňoval vzdělání. Dnes je situace jiná, existuje spousta literatury, programů. Na počátku 90. let však všechno teprve začínalo.

Jste nějak zapojen do práce na židovské obci?

Nejsem v obci, nemám žádné židovské předky. Byl jsem jen členem správní rady zmíněné nadace Rudolfa Löwyho, která vznikla roku 1994. Ale pak jsme začali dělat v synagoze výstavy a založili občanské sdružení Pro Photo, abychom mohli získávat peníze z grantů, a to i z Löwyho nadace, a tak jsem z té rady zase vystoupil.

Co bylo ve Velké synagoze za komunistů?

Patřila sice židovské obci, ale vypadala tak, že ji Židé k bohoslužbám nemohli využít. Bohoslužby probíhaly v tzv. Staré synagoze ve dvoře obce. Existovaly ovšem různé plány, které město na její využití mělo - zbourat ji, umístit do ní tržnici. Tomu se naštěstí židovská obec ubránila, a když komunismus padl, byla pak, tuším v roce 1995, prohlášena za národní kulturní památku. A začalo se s rekonstrukcí, která sice proběhla, ale nebyla kompletní a nevyřešila všechny potíže. Zůstal problém s topením: v budově je vytápění v podlaze. Původně se topilo koksem, při rekonstrukci se to změnilo na vytápění elektřinou, kvůli kterému se vykopala původní dlažba. Úplně zbytečně, protože pak vyletěly ceny energie a s tímto způsobem vytápění byl konec. Navíc nezbyly finance na jiné opravy - třeba na výmalbu, na opravu varhan.

Radovan Kodera, Synagoga v Chustu, Podkarpatsko, 1996.

Už když se synagoga opravovala, říkali jsme si, že by bylo dobré využívat ji i pro kulturní účely. Mě zajímala hlavně možnost výstav. Hned v roce 1998, tedy před deseti lety, když byla otevřená, jsem tam instaloval kolekci fotografií synagogy před rekonstrukcí a během ní nazvanou Světlo v tmách; pak jsem pokračoval výstavou fotografií z Podkarpatska s texty Ivana Olbrachta z jeho podkarpatské trilogie.

Když se nyní mluví o plánu revitalizace židovských památek, lze říct, že plzeňská synagoga už pár let oživována je.

Od rekonstrukce pořádáme každý rok výstavy; dříve to byly i dvě či tři ročně, teď jsme zavedli jednu velkou celosezonní výstavu. Kromě toho se v synagoze pořádají koncerty - těch je samozřejmě víc. Lidé si tam zvykli chodit, podle zápisů v návštěvnické knize přicházejí i turisté z celého světa, v sezoně zahraniční návštěvníci dokonce převažují. K podařeným akcím patřily, myslím, výstavy Včera byla válka. Evropa po 2. světové válce ve fotografii, pak soubor snímků Eduarda Ingriše, českého skladatele, dirigenta, mořeplavce, kameramana a fotografa, který žil od roku 1948 v Jižní Americe. Pro výstavu v synagoze jsem připravil, tedy zvětšil z negativů, také soubor fotografií Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, fotografie z míst svého působení tu vystavovala společnost Člověk v tísni. Nebyly to žádné hrůzy z bojiště, spíš to, jak válka ovlivňuje životy obyčejných lidí. To je ostatně téma většiny našich výstav.

Jsou v kraji další synagogy, které by si zasloužily opravu a nějaké využití?

Těch, které by se daly vrátit do původní podoby, nezůstalo moc, většina byla buď zbořena, nebo totálně přestavěna - to je případ třeba Velhartic. Je tu krásný případ hartmanické synagogy, která byla v polovině 90. let skoro na spadnutí, měla zničenou střechu a propadlé schody a zachránila se díky zázraku - zájmu a péči pražského sdružení pro její záchranu. Rekonstruovala se synagoga v Radnicích, za komunismu autoopravna, teď koncertní a výstavní síň. Město Kdyně nechalo opravit svou synagogu, dnes městské muzeum, rekonstruovala se kasejovická synagoga. Stojí janovická synagoga, která by se snad mohla rekonstrukce dočkat, protože nebyly porušeny její stavební prvky - arkády ženské galerie a klenutý strop, okna, která jsou ovšem zazděná.

Spolupracujete nějak s pražským sdružením Serpens, které organizuje programy v libeňské synagoze?

Na to už mi nezbývá čas - jsem zaměstnanec památkového úřadu a všechny další činnosti, tedy fotografie, přípravu výstav či další akce, dělám po práci.

Připravoval jste také výstavu k 60. výročí deportací Židů z Plzně.

Od roku 1999 jsem dokumentoval židovské památky v regionu a během té práce mě začaly zajímat osudy lidí, kteří ty památky před válkou užívali. Narazil jsem na několik fotografií z deportací plzeňských Židů, které probíhaly v roce 1942, hlavně mě zaujal snímek, na kterém stojí německý voják a hlídá židovskou rodinu, otce, matku a dvě dcery. Když jsem fotografii zvětšil, zjistil jsem, že jsou čitelná čísla na cedulkách, které měli na krku. V Židovském muzeu v Praze v oddělení holocaustu jsme pak s dr. Šplíchalovou podle seznamů zjistili, o koho se jednalo. Byla to rodina Rosenbaumova.

To pro mě byl impulz, abych začal pátrat po osudech plzeňských Židů. Jel jsem na místa, kde zahynuli, snažil jsem se tam něco zjistit a pořídit dokumentaci. Mluvil jsem s pamětníky, kteří v těch místech žili, třeba v Izbici, kam dojely v březnu 1942 dva transporty z Terezína, čtvrtinu deportovaných tvořili právě lidé z Plzně. Fotografie obětí byly součástí výstavy Osudy zmizelých. Snímky z koncentračních táborů jsem pak shromáždil do cyklu Stopy holocaustu.

Osudy zmizelých byly vystaveny ve Velké synagoze?

Ne, ve Staré synagoze. A nebylo to tak jednoduché: když se Velká synagoga začala opravovat, Stará synagoga zůstala stranou, zanedbaná. Pak se zřítila trámová konstrukce, která při opravě střechy podpírala kazetový strop. A zůstalo to tak, protože nebyly peníze na opravu. Když jsem začal připravovat výstavu k 60. výročí transportů, přednesl jsem to na radnici a řekl jsem, že bych výstavu rád instaloval přímo ve Staré synagoze, a proto že by bylo dobré provést alespoň částečnou opravu, vyjmout trámovou konstrukci a prostor s dvojitou ženskou galerií otevřít. Prošlo to, radnice uvolnila peníze, opravily se nosné konstrukce a v synagoze se pak roku 2002 začalo s výstavami. O dva roky později jsme tu instalovali výstavu Tady žili Židé. Historie a současnost židovských památek plzeňského regionu ve fotografiích. Stará synagoga se má rekonstruovat znovu – potřebuje opravit omítky, fasádu, podlahu.

Jste také autorem památníku Zahrada vzpomínek.

Když jsem se tématu tak intenzivně věnoval, měl jsem pocit, že by se památka obětí měla nějak trvale připomenout. Kamínky jsou spojeny s tradicí - pokládají se na židovských náhrobcích. Původně jsem myslel, že by se z oblázků udělal památník nebo že by se rozmístily ve Velké synagoze. V říjnu 2001 jsme se studenty plzeňských gymnázií na jednom poli za Plzní sesbírali kameny, družstvo nám na to půjčilo traktor s valníkem. Převezli jsme je do města, pak jsme je vybírali a na dvoře Staré synagogy čistili. Od 14. do 19. dubna 2002 probíhalo psaní jmen, během čtyř dní přicházeli studenti i veřejnost. Každý, kdo přišel, dostal cedulku se jménem a datem narození člověka, který zahynul, a to se psalo na kameny. Oblázky pak byly uloženy do Zahrady vzpomínek, na místě, kde stávala tzv. židovská škola, hned vedle Staré synagogy. O památník se nyní stará občanské sdružení Humr (Human rights), které založili studenti.

Kolik Židů se vrátilo do Plzně po válce?

Uvádí se, že odjelo 2604 osob a vrátilo se 204. Jenže někteří Plzeňané neodjížděli odsud, ale třeba z Českých Budějovic, takže ta čísla nemusí být úplně přesná. Možná jsou ještě nějaké osudy nepodchycené...

Jaký byl osud rodiny Rosenbaumových ze snímku, o kterém jste mluvil?

Byli v prvním transportu do Terezína, 18. ledna 1942, v květnu téhož roku byli zařazeni do transportu, který směřoval do Sobiboru. Dojela tam jen Erna Rosenbaumová a dcery, protože transport projížděl Lublinem a v Lublinu na nádraží vybírali práceschopné muže do Majdanku. Otto Rosenbaum byl právě ve skupině, kterou vybrali. Zahynul v Majdanku 7. července 1942, je zapsán v táborové knize, pravděpodobně se nikdy nedozvěděl, jak skončila jeho rodina, která zřejmě zahynula hned po příjezdu do Sobiboru.

Když při své práci prohlížíte židovské památky nebo mluvíte s pamětníky, nenarazíte kromě fotografií na nějaké zajímavosti, deníky, dopisy?

Když jsem dělal Osudy zmizelých, byly tam fotografie lidí, které mi dávali příbuzní nebo jejich známí, spolužáci. Vystavena byla i fotografie Hanuše Treichlingera, který hrál v Brundibárovi toho zloducha mlékaře. Byl to sirotek, který žil v Plzni u tety, odešel s nimi do Terezína, byl hodně šikovný, nadaný. Pak byl deportován do Osvětimi. Já měl na výstavě jeho fotky, ale nevěděl jsem, že hrál v Brundibárovi. Ozval se jeho bývalý spolužák, který žije v Praze, a přinesl mi jeho foukací harmoniku, kterou mu Hanuš dal, když odjížděl do Terezína, aby mu ji opatroval, že si ji vyzvedne, až se vrátí. Taková pěkná honnerka s páčkou na půltóny. O Hanušovi se teď připravuje dokument, tak jsem harmoniku předal k natáčení.