Ve dnech 15. a 16. března bylo slavnostně otevřeno nové Muzeum historie holocaustu v Jeruzalémě. Události se zúčastnilo mnoho přeživších šoa z celého světa, historiků a významných osobností, včetně vůdců států. Delegaci Organizace spojených národů vedl generální tajemník Kofi Annan, americkou newyorský starosta Michael Bloomberg (českou pak ministr obrany Karel Kühnl).
Zakladateli muzea jsou památník mučedníků a hrdinů šoa Jad vašem a izraelská vláda, muzeum vyrůstalo deset let a zaujímá prostor, který je čtyřikrát větší než původní budova postavená v roce 1953. Náklady na stavbu dosáhly částky 56 milionů dolarů, většinu poskytli soukromí dárci, 15 procent pak izraelská vláda.
Oproti starému muzeu jsou tu samozřejmě novinky: Pamětní síň dětí, Hala vzpomínek, Muzeum umění z doby holocaustu, nové je však především architektonické a ideové pojetí. Muzeum navrhl věhlasný architekt Moše Safdie ve tvaru gigantického hranolu, vytesaného přímo do vápencové hory rozprostírající se nad Jeruzalémem. Návštěvník se tak díky tomu ocitá hluboko v hoře, hluboko v cestě dějinami. Cítí tíhu a izolaci podzemní chodby a kráčí stále vzrůstající hrůzou historie. Z ústřední chodby vedou odbočky do jednotlivých kójí, nejsou tu žádné zkratky nebo možnosti úniku, trasa vede prostřednictvím filmů, fotografií, hudby v pozadí a zvukových efektů od doby prvních shromáždění nacistické strany s obrovskými prapory s hákovými kříži k době, kdy nacisté zakládali ghetta, pracovní tábory a nakonec vyhlazovací lágry. Vše je zachyceno s nejpozoruhodnějším důrazem na osobní rovinu - v tom také spočívá základní a hlavní význam muzea, jeho poselství. Všude vidíme jednotlivce, skutečné lidi - rodinné fotografie, osobní věci, dětské knížky a hračky, dětský hřeben, odrbanou panenku, dopisy rodičů dětem, poslední vzkazy, které lidi vyhazovali z deportačních vlaků. Návštěvníka zaplaví pocit neuvěřitelné důvěrnosti se skutečnými lidmi a skutečným světem.
Je tu šokující přehlídka žlutých Davidových hvězd psaných ve všech jazycích civilizované Evropy.
Je tu model typického židovského domova v Německu, rekonstrukce ulice ve varšavském ghettu s původními dlažebními kostkami a tramvajovými kolejemi a všude videonahrávky svědectví přeživších, postarších lidí, kteří vyprávějí, jaké hrůzy zažili v mládí. Jeden mluví o tom, že ho stále pronásleduje pocit viny za to, že když upadl jeho otec, nepomohl mu vstát, protože se bál smrti, která by následovala jako trest. Cesta vede dál k příběhům o hrdinství židovských partyzánů, kteří se schovávali v lesích a útočili na německé vojáky, k osvobození táborů a záchraně zbytku vězňů, kteří přežili. Závěr cesty je komentován filmem zachycujícím vznik Státu Izrael.
Poslední galerii tvoří Hala vzpomínání ve tvaru ohromné kupole, lemované jmény a fotografiemi obětí, mužů, žen a dětí, jejichž tváře se odrážejí v temném hlubokém jezírku, vytesaném do růžového jeruzalémského vápence. Popiska pod zvětšenou fotografií předválečné svatební slavnosti říká, že z šedesáti pěti lidí zachycených na snímku jich pětapadesát zahynulo v šoa...
Pouť hranolem končí. Návštěvník vystoupí do oslnivého slunce na širokou plošinu vysunutou nad judské kopce, nad Jeruzalém s jeho domy, obyvateli a rušnými ulicemi a po cestě temným podzemím vše září bělostí a světlem.
(Text je převzat z webových stránek Debkafile.)