Češi, Němci, Židé?

V moderních dějinách Židů ve střední Evropě zaujímala otázka národní identity ústřední postavení. Židé neobývali společné území a mluvili různými jazyky, měli však vlastní identitu určenu hlouběji a ve více vrstvách náboženstvím, historickými osudy, specifickou kulturou, způsobem života i rodinnými pouty. Zrovnoprávnění vedlo u Židů do značné míry k integraci s většinovou společností, a teprve sionistické hnutí začalo v důsledku sílícího antisemitismu koncem 19. století klást důraz na národní charakter židovství. Na otázku, jak tento proces probíhal v českých zemích v meziválečném období, se pokusila - u nás poprvé souhrnně - odpovědět historička Kateřina Čapková ve své knize Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918-1938.

Pro svůj výzkum si autorka zvolila organizovaná českožidovská a sionistická hnutí Židů v Čechách. Do těchto hnutí byl sice zapojen jen zlomek židovské populace, nakonec však ovlivňovala životy všech.

Asimilace

Čapková stručně rekapituluje historické důvody německé asimilace židovského obyvatelstva v českých zemích, které až do 70. let 19. století vlastně žádné jiné možnosti neposkytovaly. Na rozdíl od pohraničí, které se stalo později líhní německého nacionalismu a antisemitismu, vládl v Praze tradičně liberální německo-židovský patriciát. V německy mluvící společnosti Prahy bylo Židů 46 %, byla to však vrstva ekonomicky a kulturně určující. Vzhledem k její úspěšné integraci nebylo u nás žádné německy orientované asimilační hnutí zapotřebí. Německá židovská společnost založila v Praze a dalších městech celou řadu hospodářských a kulturních spolků, které její integraci dále posilovaly.

Zatímco jinde asimilace k většinové společnosti nepředstavovala významnější problém, v Čechách to bylo složitější: českožidovské hnutí, které vzniklo v poslední třetině 19. století, se - podobně jako české národní obrození o generaci dříve - prosazovalo bojovně: usilovalo o uznání češství a židovství proti německé asimilaci, později proti sionismu. A právě spor českožidovského a sionistického hnutí považuje Čapková za hlavní osu politického vývoje židovské pospolitosti u nás.

Nejvýznamnější kapitola čž. hnutí patřila období před první světovou válkou, kdy jeho příznivci často odvážně prosazovali samostatnou politiku, zdůrazňovali morální hodnoty judaismu, podporovali T. G. Masaryka, za války protestovali proti rakouské politice. Vznikem Československa dosáhlo čž. hnutí svých hlavních cílů, paradoxně tím však došlo k oslabení jeho programu. Do popředí jeho zájmu se dostal boj s poválečným antisemitismem a sionisty, přičemž českožidovská analýza antisemitismu trpěla mnoha nedostatky a spor se sionismem se v kritických momentech ukázal jako problematický. Po roce 1918 se uvnitř čž. hnutí vytvořily dvě odlišné koncepce: oficiální směr požadující radikální asimilaci ad usque finem" a směr syntetické asimilace, zastávající myšlenku kulturní spolupráce a vzájemného obohacování obou kulturních vrstev, který se vyslovil pro spolupráci se sionisty, pro přijetí německých emigrantů apod. To oficiální vedení vytrvale odmítalo.

Sionisté

Čapková se podrobně věnuje počátkům německých a českých sionistických organizací u nás v heroickém období 1892-1918. Během první světové války a po ní se jejich postavení změnilo. Ustavila se Židovská národní rada v Praze (22. 10. 1918), která přebrala odpovědnost také za židovské obyvatele Slovenska a Podkarpatské Rusi. Rada, již podpořila česká kulturní elita, navázala úzké kontakty s českou i německou společností, umělci i představiteli státu. Zajímavou a málo známou skutečností je, že snahy sionistů od počátku podporovaly ortodoxní židovské obce a náboženské spolky v Praze a zvláště na Moravě.

Čapková věnuje celou jednu kapitolu charakteristice a politickému profilu základních směrů sionismu v českých zemích, které byly typické pro určité oblasti země. Rozlišuje především umírněné skupiny z Prahy a vnitrozemí a radikální politický sionismus v pohraničních oblastech českých zemí. Ve snaze zachytit všechny sionistické organizace podává místy příliš stručný přehled a pro množství látky se nemůže věnovat podrobnějšímu výkladu jejich historie a činnosti (tato kapitola patří k nejsložitějším a pro méně informovaného českého čtenáře nebude snadno stravitelná). Hybnou silou sionistického hnutí byla zejména mládežnická organizace Makkabi, která založila desítky poboček a vychovala tisíce členů, a původně skautské hnutí Blau-Weiss, které se roku 1923 přejmenovalo na Techelet lavan a postupně získávalo stále výraznější národně uvědomovací charakter. Autorka nepomíjí ani činnost Židovské strany a dalších sionistických spolků, včetně jejich působení po nástupu nacismu, kdy aktivně pomáhaly uprchlíkům z Německa, Rakouska a Sudet.

Co vlastně rozhodovalo?

Výzkum asimilačního a sionistického hnutí přivedl Kateřinu Čapkovou ke zjištění v mnohém překvapivému a kontroverznímu - které dosti zásadním způsobem narušuje a opravuje naše vžité představy. Podle Čapkové organizace sionistů získaly po první světové válce v novém státě výjimečné postavení, staly se hlavními partnery vlády a obhájci práv židovského obyvatelstva v celé republice. V jejich rozsáhlých aktivitách se jim nemohly čž. organizace ani tisk rovnat. V roce 1938 měl Svaz Čechů židů něco málo přes 2000 členů, zatímco sionisté měli pouze v českých zemích více než 12 500 příznivců. To je podle Čapkové zcela výjimečný fenomén, neboť v žádném jiném evropském státě nezískali zastánci židovského nacionalismu tak preferované společenské a politické postavení. Důvodů úspěchu sionismu a propadu organizovaného čž. hnutí bylo několik: paradoxně vysoká míra integrace do české společnosti, oproti sousedním zemím nevýrazný antisemitismus a příznivá atmosféra ve společnosti v důsledku obnovení české státnosti. Zajímavá jsou čísla: r. 1938 se k sionistům hlásilo 56 % Židů na Moravě a Slezsku, 24 % v českém pohraničí, 14 % v Praze a ve zbylých českých oblastech 6 %.

Na závěr si autorka klade otázku, co bylo vlastně rozhodující při volbě různé národní identity, když obecné podmínky byly velmi podobné, co přimělo jednotlivce, aby zvolil tu nebo onu její interpretaci? Čapková se domnívá, že stěžejní podmínkou byly především vztahy s většinovou společností. Otázka národní identity Židů v Čechách byla tak komplikovaná především proto, že mezi jednotlivými možnými volbami byly jen malé rozdíly. České, německé i sionisticky orientované Židy z Čech spojoval jejich vztah k české zemi, vlažný zájem o náboženství a loajalita k Československu. Díky tomu se mohla jejich národní identita bez velkých problémů změnit, často nebyla vyhraněná, rozhodující byly jejich sociální kontakty s židovským a zejména většinovým obyvatelstvem a jeho postoje.

Knihu doprovázejí pečlivě vybrané fotografie politických a kulturních osobností z archivu Židovského muzea v Praze, ale také zajímavé všednodenní snímky Židů v českých zemích v meziválečném období, dokládající jejich přirozenou integraci do české společnosti.