Do terezínského ghetta bylo od listopadu 1941 do dubna 1945 deportováno na 140000 židovských vězňů, určených za oběti konečného řešení židovské otázky
. Mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945 k nim přibylo ještě více než 15000 příslušníků tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně. Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155000 mužů, žen a dětí. Na 35000 z nich nalezlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83000 vězňů po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v pracovních táborech a za pochodů smrti v závěru války.
Epilogem dějin terezínského ghetta se měl stát výkon spravedlnosti nad pachateli zločinů. Většině příslušníků SS, kteří v Terezíně působili, se však podařilo odpovědnosti uniknout. Pouze část z nich byla dopadena a souzena Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích, či postavena před zahraniční soudy. V Rakousku byl dopaden a odsouzen k trestu smrti první velitel tábora Siegfried Seidl. Jeho nástupce Anton Burger však dvakrát unikl z vězení a zemřel až v devadesátých letech nepotrestán. Třetího a posledního velitele tábora Karla Rahma odsoudil k trestu smrti soud v Litoměřicích. Většina z jejich spolupracovníků však byla odsouzena v nepřítomnosti, či se před soud vůbec nedostala. Spravedlnost zůstala z větší části nevykonána...
Poslední velitel tábora Rahm před popravou