24. listopadu 1941 v pět hodin ráno vyjela z Prahy do Terezína
skupina 342 mladých židovských mužů. První transport do vznikajícího terezínského ghetta dostal název Aufbaukommando
(komando výstavby
, zkráceně AK I). Na Hybernské nádraží se dostavili kvalifikovaní dělníci - svářeči, tesaři,
elektrikáři, zedníci, kamnář i pekaři - s batohy, které podle příkazu obsahovaly osobní věci, jídlo na několik
dnů a deku. Úkolem této pracovní jednotky bylo provést stavební úpravy stávajících terezínských kasáren a dalších
budov v posádkovém městě na severu Protektorátu
, které mělo zakrátko pojmout tisíce Židů transportovaných do zřizovaného
ghetta. V Praze mužům z AK I řekli, že se budou moci svobodně pohybovat a o víkendech navštěvovat své rodiny. Ve
skutečnosti se okamžikem příjezdu stali prvními vězni ghetta.
V létě 1941 bylo při pražské Židovské náboženské obci zřízeno oddělení G (ghetto), které mělo připravit plán
na vytvoření židovského pracovního tábora v Protektorátu
. Terezín se jako jedna z možných lokalit objevuje v dokumentech
oddělení G až v listopadu 1941. Přes výhrady vedení židovské obce k tomuto místu a obavy z jeho pevnostního charakteru
nakonec padla volba Němců právě na Terezín: kasárna byla vhodná pro masové ubytování, městské hradby a pevnostní
valy zajišťovaly snadnou izolaci od vnějšího světa a dva a půl kilometru odtud byla železniční stanice.
Příslušníci AK I byli uvězněni v jednom ze sešlých kasárenských objektů, vybaveném jen několika poškozenými
postelemi, pár stoly a lavicemi. Z bývalých koňských stájí, prázdných skladů a dalších prostor, které nikdy nesloužily
k bydlení, se nyní staly ubytovny, často špatně osvětlené a bez možnosti vyhřát je na snesitelnou teplotu. Ruth
Bondyová ve své knize Jakob Edelstein o příjezdu Aufbaukommanda I píše: (...) předvojová jednotka (...) našla Sudetská
kasárna (...) prázdná a špinavá (...) V přízemí se nacházely stáje, skladiště, záchody, primitivní sprchy a
dvě tmavé, zcela nevybavené kuchyně (...) Ve stájích se válelo harampádí a vlhká, holá betonová podlaha byla špinavá.
Na ní se v mrazivých prosincových nocích ukládali první příchozí, bez matrací, bez trochy slámy, jen s batohy pod
hlavou a vodou kapající ze stropu. Navzdory slibům neopatřili Němci žádné jídlo, příchozí žili ze zásob, které
si donesli z domova, a trpěli čím dál větším hladem.
(s. 248-249)
Komando výstavby
téměř nesmělo kasárna, kde bylo ubytováno, opouštět, nemohlo se tedy ani věnovat stanoveným úkolům.
O týden později přesto dorazil do Terezína transport s dalším tisícem mužů, tzv. Aufbaukommando II, které bylo pověřeno
podobným úkolem jako příslušníci první skupiny. 4. prosince dorazila do Terezína dvaadvacetičlenná Rada starších,
v jejímž čele stál Jakob Edelstein.
Následovaly další transporty, takže do konce roku 1941 se v nepřipravených ubikacích terezínského tábora ocitlo
osm tisíc vězňů. Původní civilní obyvatelstvo, které Terezín opustilo až koncem června 1942, se nesmělo s nikým
z deportovaných Židů dostat do styku. Zakrátko také přišla řada zákazů: chodit po chodníku, nakupovat v obchodech,
pískat si nebo zpívat atd. Židy v Terezíně hlídalo šest set českých četníků, střídajících se na tři směny.
Iluze o snesitelném produktivním židovském městě s vlastní samosprávou se nadobro rozplynula. Židům transportovaným
v AK I a II bylo naslibováno mnoho výhod, které ovšem byly postupně rušeny. Také nejvýznamnější privilegium příslušníků
komanda výstavby
, ochrana před transporty na východ, přestalo v roce 1944 platit a většina z nich byla z Terezína deportována
do Osvětimi. Z 342 mladých a zdravých mužů deportovaných 24. listopadu 1941 do Terezína se osvobození dočkalo pouze
86.