Český Krumlov je město, jemuž je - kromě podivuhodné krásy, historie a atmosféry - vlastní i osud, který mu v průběhu 20. století vytrvale usiloval o duši i paměť. To, že město po tom všem existuje takřka v původní podobě a že se pod celkem pochopitelnou snahou zpeněžit skrze turistický ruch jeho krásu rýsují i jiné tendence, které berou v potaz město jako živý a citlivý celek, je svým způsobem zázrak. A už jen pro příležitost přesvědčit se o tom na vlastní oči stojí zato do Krumlova jet a nějaký čas tam strávit.
Český Krumlov z roku 1907. Snímek Josefa Seidla.
Jedná se o místo a o město, které vykazuje překvapivé podobnosti s živým organismem. Zejména v tom, s jakou přirozeností se skládají jednotlivé ulice a náměstí v části a ty zase v celek, jenž, vymezený kruhovým obloukem Vltavy, se přimyká k obrovské hmotě zámku vysoko na skalách. A i toto dole a nahoře, vysoké a nízké, se skládá v celek, který, poté co vznikl, se zatím nikomu a ničemu nepodařilo oddělit.
Židé v Krumlově
Na počátku 20. století zdejší židovská obec, která se jako taková ustanovila o půl století dříve, staví svou synagogu. Přítomnost Židů ve městě je ovšem staršího data. Existuje doklad, že zde už v první polovině 14. století žilo několik židovských rodin, které byly ale v roce 1494 vypovězeny. Od 17. do 19. století směly žít ve městě nanejvýš tři rodiny. Větší možnosti přinesla Židům až emancipace: roku 1855 vytvořili náboženský spolek, roku 1872 samostatnou obec, a nakonec vybudovali i zmíněnou synagogu (1908-09). Byla postavena podle návrhu architekta Kafky a bohoslužby se v ní konaly do záboru Sudet v roce 1938, tedy pouhých třicet let. Nacisté zničili její vnitřní vybavení a krumlovské Židy poslali na smrt do vyhlazovacích táborů. Stavba sama, na rozdíl od většiny synagog na obsazeném území Sudet, nebyla zbořena ani vypálena. Na sklonku války ji používali k bohoslužbám vojáci americké armády, kteří Krumlov osvobodili, po nich ji převzal sbor Církve čs. husitské. Od roku 1968 sloužila dlouhá léta jako skladiště. Na konci 90. let minulého století v ní byly několik let uloženy vzácné barokní kulisy z proslulého zámeckého divadla. Po roce 1990 došlo k sérii jednání mezi Židovskou obcí v Praze a představiteli města Krumlova, která vyústila v předání synagogy do vlastnictví ŽO v Praze. Současně se obě strany dohodly, že budou hledat takové využití budovy, které by - při respektování skutečnosti, že se jedná o synagogu - začlenilo její užívání do chodu a života města.
Synagoga v Českém Krumlově. Foto J. Daníček.
Fotografové Josef a František Seidlové
V roce 1888 přichází do Krumlova čerstvě vyučený fotograf německé národnosti Josef Seidel (nar. 1859). V roce 1890 zakoupil zdejší fotografickou firmu a postupně ji proměnil v prosperující závod, který zaměstnával řadu lidí. Všestranný a talentovaný Seidel se vedle portrétní fotografie věnoval i fotografování šumavské krajiny a architektury jak v samotném Krumlově, tak i v širokém okolí. Vytvářel i panoramatické snímky Šumavy - v roce 1920 např. vzniklo leporelo složené z dvaceti osmi záběrů. Josef Seidel si při svém fotografickém závodě otevřel i vydavatelství, ve kterém své fotografie publikoval. Pracoval jako jeden z prvních s barevnou fotografií a barevné snímky také - pravděpodobně již od r. 1910 - vydával jako pohlednice.
Fotograf Josef Seidel.
Po jeho smrti v roce 1935 převzal závod sedmadvacetiletý syn František, rovněž nadaný a pracovitý fotograf a podnikatel. Firma měla tehdy jedenáct zaměstnanců a tři oddělení: portrétní, amatérské a pohlednicové. Během válečných let měl František Seidel potíže - jako sociální demokrat, a také proto, že jako československý občan nastoupil ke své jednotce při mobilizaci československé armády v roce 1938. To mu vyneslo pobyt na gestapu v Linci a pověst nespolehlivého člověka. Přesto svůj závod udržel a udržel ho i po roce 1945, kdy jako jeden z mála původních obyvatel Krumlova nebyl odsunut. Ateliér jako firma zanikl až v roce 1949, kdy byly likvidovány poslední zbytky samostatného podnikání v ČSR. František Seidel zemřel v roce 1997 ve věku devětaosmdesáti let. On a jeho otec po sobě zanechali dílo, mimořádné obsahem i rozsahem. Podařilo se jim vytvořit obrazovou kroniku města a kraje, v němž žili: díky nim máme k dispozici neuvěřitelné bohatství záběrů, které zachycují nejen mnohé z obyvatel města, kteří odešli, ale i nenávratně zmizelé stavby a celé obce v okolí.
Frymburk před napuštěním Lipenské přehrady. Foto František Seidel.
Ateliér
Dům s ateliérem v Linecké ulici postavený v roce 1905 se zachoval v téměř nedotčeném stavu do dnešních dnů. V současné době se uskutečňuje dlouhodobý záměr města Krumlova, které tu chce vytvořit expozici rodinného domu s ateliérem, jež by také prezentovala fotografické dílo Seidlů. Město, které v projektu zastupuje jím stoprocentně vlastněná společnost Českokrumlovský rozvojový fond spol. s r. o., zakoupilo od dědiců ateliér i celou pozůstalost a zahájilo práce na opravách mobiliáře a vlastního domu a také přípravu konzervace, digitalizace, restaurování a uložení fotografického díla. O jakou práci se jedná, přiblíží skutečnost, že jenom archiv obsahuje na 80 000 negativů včetně skleněných desek z konce 19. století, účty, seznamy a skoro u všech portrétů i jména a bydliště portrétovaných osob. A pak tu jsou fotografické přístroje, technické vybavení, fotokomora, opony, stojany... Náklady jsou vypočteny na 55 milionů Kč, z toho polovina na záchranu fotografického díla a movitých předmětů. Když mluvíme o tom, že si město zachovalo svou podobu, jako o jistém zázraku, jsme tady v souvislosti s existencí a budoucností fotoateliéru Seidel svědky zázraku dalšího. Dokud se o tom člověk nepřesvědčí, nechce se mu uvěřit, že něco tak křehkého jako skleněné desky a proužky celuloidu, linkované sešity popsané úhledným písmem, skleněné objektivy a kožené měchy fotoaparátů mohly přečkat všechno to zabírání a zabíjení, vyhánění, rabování a ničení, které se kolem odehrávalo. A že si v tom všem dům i jeho vybavení zachovaly důstojnost a atmosféru, která přetrvává tam, kde se odehrál dobrý život a dobrá práce.
Seidlův dům a ateliér.
Synagoga
Při příležitosti konference o navracení umění uloupeného nacisty během 2. světové války, která proběhla v Krumlově na sklonku roku 2005 (viz Rch 2/2006), byla pražská obec seznámena s myšlenkou instalovat v hlavním prostoru krumlovské, dosud jen velmi sporadicky využívané synagogy rozsáhlou výstavu fotografického díla Josefa a Františka Seidelových. Vedle mnoha dalších skutečností, které pro to hovoří, je tu i fakt, že se synagoga nachází takřka v sousedství Seidelova bývalého ateliéru a obě expozice by na sebe mohly bezprostředně navazovat. Jednání probíhají úspěšně a rýsuje se reálná možnost, že synagoga bude v rámci projektu kompletně opravena a začleněna do projektu, který vrátí Krumlovu důležitou součást jeho minulosti a paměti. Vedle hlavní expozice se v budově synagogy počítá i s dokumentací židovské historie Krumlova a okolí v jedné z menších místností, která by v případě zájmu a potřeby mohla současně sloužit i jako modlitebna.