Arizace

Proces tzv. arizace židovského majetku představuje jeden z nejvýraznějších fenoménů nacistické okupační politiky v Čechách a na Moravě v letech 1939-45. Německá správa změnila vyvlastňování tohoto majetku v nástroj, jímž téměř univerzálně prosazovala nejrůznější cíle okupační politiky. Násilnými formami prováděné vyvlastňování majetku protektorátních Židů započalo bezprostředně po okupaci a jeho poslední etapa probíhala v době jejich deportací do terezínského ghetta. Toto vyvlastnění vedlo k úplné hospodářské devastaci českých Židů a bylo součástí celkové strategie konečného řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě. Zjevná i skrytá expropriace židovského obyvatelstva logicky předcházela jeho závěrečné fázi - hromadné likvidaci Židů zbavených už sebemenšího majetku ve vyhlazovacích táborech.

Otázka židovská a česká

V celkové koncepci okupační politiky se vyvlastňování židovského majetku stalo nejúčinnějším prostředkem k úplnému hospodářskému ovládnutí protektorátu a vytvářelo ekonomickou základnu pro jeho postupnou germanizaci. Už v létě 1939 propukl spor o to, kdo a v jakém rozsahu bude z arizace profitovat. Okupační správa vůči říšským a sousedním župním úřadům obhajovala neustále stanovisko, že židovský majetek by měl především sloužit k zesílení německého národního tělesa v protektorátu a k zajištění věcné stránky národnostní práce. Prostřednictvím arizace měly zkonfiskované střední podniky a obchodní firmy podle K. H. Franka a říšského protektora Neuratha sloužit k posilování hospodářských a sociálních jistot místních Němců a jejich přidělování mělo do protektorátu přilákat německé kolonisty.

Arizace židovského majetku během krátké doby zásadním způsobem změnila poměr sil mezi německými a českými hospodářskými subjekty. Vyvlastňování židovských kapitálových podílů v akciových společnostech, jejichž hodnota byla k 1. 2. 1940 oceněna částkou přesahující jednu miliardu korun, i celých podniků, ať již skutečně židovských, či za židovské účelově vydávaných, vedlo k ohromným majetkovým přesunům, a to výhradně ve prospěch německého kapitálu. Ten díky arizačním opatřením získal do konce roku 1940 majoritu prakticky ve všech hospodářských odvětvích protektorátu. Ve zprávě o kapitálovém propojení mezi říší a protektorátem, vypracované v dubnu 1941v Úřadu říšského protektora(dále jen: Úřp), se otevřeně konstatovalo, že arizace se stala nejúčinnějším prostředkem k likvidaci českých hospodářských pozic.

Arizace židovského majetku se tedy v Protektorátu Čechy a Morava stala jak součástí již prováděného konečného řešení židovské otázky, tak i připravovaného řešení otázky české. Její politické a hospodářské důsledky začaly postihovat i ty kruhy české společnosti, které ještě na počátku okupace samy usilovaly o získání židovského majetku, který podle jejich předběžných odhadů dosahoval hodnoty 20 miliard korun. Ačkoli vyvlastňování židovského majetku probíhalo nepřetržitě po celých šest let okupace a německé úřady ještě ke konci dubna 1945 dávaly příkazy k jeho přebírání a zpeněžování, prošlo i ono několika časovými etapami.

Tři etapy

První etapa arizace židovského majetku začala probíhat bezprostředně po 15. 3. 1939. Zkušenosti nacistického vedení s vyvlastňováním židovského majetku v Německu, Rakousku a v Sudetech vedly už 20. 3. 1939Hermanna Göringa k tomu, že vydal zvláštní pokyn, ve kterém si vyhradil veškeré rozhodování o čase, rozsahu a tempu arizačních opatření. Prvotním účelem jeho pokynu bylo zabránit tzv. divokým arizacím, ke kterým došlo po obsazení Rakouska a Sudet, a možným přesunům židovského majetku na české subjekty.

Krátce poté (29. 3.) svolal Göringův zvláštní pověřenec H. Kehrl poradu představitelů gestapa, bezpečnostní služby a bank, na které byla přijata opatření, která do budoucna zamezovala jakémukoliv úniku židovského majetku před arizací. Tímto dnem započalo převádění židovského majetku do německých rukou. Z Kehrlova podnětu vydal šéf civilní správy pro Čechy K. Henlein po vzoru svého moravského kolegy J. Bürckela nařízení, podle kterého se schvalování převodů židovského majetku stalo výlučnou záležitostí okupační správy. Gestapo ve spolupráci s einsatzkomandy začalo okamžitě dohlížet na to, aby Židé odjíždějící do emigrace již nevyvezli jakýkoli majetek, nýbrž jej předali bankám do správy k věrné ruce. Tato akce byla ukončena 20. června a okupační správě se v jejím průběhu podařilo zajistit židovský majetek v hodnotě 440 milionů korun. Během ní okupační aparát připravil soubor legislativních a organizačních opatření, která z arizačního procesu učinila systém.

Druhá etapa arizace byla zahájena 21. 6. 1939. Její osou se stalo nařízení říšského protektora o židovském majetku, postupně doplňované prováděcími výnosy. Dnem jeho zveřejnění (22. 6. 1939) začaly i na území protektorátu platit norimberské zákony. Nařízení ukládalo židovským právnickým i fyzickým osobám přihlásit svůj majetek a navíc omezovalo jejich vlastnická práva. Upravovalo dispozice o nakládání se židovským majetkem, umožňovalo jeho rozsáhlé konfiskace a následné přesuny. Povinnosti postupně přihlásit veškerý majetek využívala okupační správa k tomu, že na základě získaných informací systematicky vybírala zámožnější skupiny židovského obyvatelstva a nutila je, aby ho předaly. Důsledkem administrativního nátlaku bylo i to, že část Židů začala svůj majetek prodávat bez předchozího vyzvání určeným institucím z obavy, že potom za něj již nezískají žádnou protihodnotu.

Hned po vydání nařízení o židovském majetku převzal Úřp pod přímou kontrolu a řízení revizní odbor protektorátního ministerstva financí, který byl kompetentní k povolování transferů majetku. Jeho prostřednictvím začalo hospodářské oddělení Úřp vydávat pro autonomní úřady a peněžní ústavy pokyny k aplikaci prováděcích výnosů nebo doplňující předpisy, které formálně vycházely jako vyhlášky protektorátního ministerstva financí. Soubor mimořádných opatření završoval výnos o zřízení Ústředny pro židovské vystěhovalectví (dále jen: Ústředna) z 15. 7. Počínaje tímto měsícem se Židé z protektorátu mohli vystěhovat do zahraničí už pouze jejím prostřednictvím. Platné předpisy, které vůči židovským vystěhovalcům speciálním způsobem aplikovaly devizové nařízení protektorátní vlády z 23. 7., ale i některá opatření z období tzv. druhé republiky, prakticky znemožňovaly vývoz jakéhokoli majetku. Vystěhovalci jej museli předat bankám do správy k věrné ruce. Právo s ním disponovat však náleželo Ústředně. Její pravomoci posílilo nařízení říšského protektora o péči o Židy a židovské organizace z5. 3. 1940, kterým dostala neomezené dozorčí a rozhodovací právo nad všemi židovskými náboženskými obcemi, spolky, fondy a nadacemi. Kdykoli mohla jejich činnost zrušit či přenést ji na jiný právní subjekt a jejich majetek předat do správy Vystěhovaleckého fondu ustaveného stejným nařízením.

V průběhu druhé etapy arizace, opírající se především o toto opatření, byly vyvlastněny veškeré velké, střední a drobné židovské podniky, podstatná část nemovitého majetku včetně zemědělského a některého majetku movitého, zvláště drahých kovů a velkých uměleckých sbírek.

Závěrečná, třetí fáze arizačního procesu započala v říjnu 1941 v souvislosti s přípravou hromadných deportací. 12. 10. vyšlo druhé nařízení říšského protektora o péči o Židy a židovské organizace. Ústředna jím byla zmocněna k likvidaci majetku deportovaných. Osoby zařazené do deportačního transportu byly ve sběrném táboře nuceny Ústředně udělit plnou moc, která ji zmocňovala k převzetí nejen jejich depozit v bankách, peněžních prostředků na vázaných účtech, bytů včetně zařízení, šatů apod., ale i jakéhokoli dalšího majetku, který byl v době transportu neznámý či zatajovaný.

Poté, co na základě zvláštního nařízení o ztrátě protektorátního občanství ze dne 2. 11. 1942 začalo pro Protektorát Čechy a Morava platit modifikované jedenácté nařízení k zákonu o říšském občanství, stalo se udělování plných mocí bezpředmětným. Veškerý majetek deportovaných totiž ze zákona propadal ve prospěch Říše. Jeho likvidaci i nadále prováděla Ústředna, neboť uvedený majetek mělsloužit k podpoře všech účelů souvisejících s řešením židovské otázky v Čechách a na Moravě. Tolik minulost.

Tři expertní komise

Smíšená pracovní komise řízená místopředsedou vlády a předsedou legislativní rady Pavlem Rychetským a ustavená na základě usnesení vlády České republiky č. 773 ze dne 25. 11. 1998 o postupu při zmírňování některých majetkových křivd obětí holocaustu rozhodla na svém 3. zasedání, že budou vytvořeny odborné expertní týmy, jejichž úkolem bude shromáždit co největší množství informací o židovském majetku, který konfiskovaly německé okupační orgány, včetně informací o tom, co se s tímto majetkem dělo po roce 1945.

V červenci 1999 začal pracovat první expertní tým, jehož členy jsou spolu se mnou docenti Univerzity Karlovy J. Kuklík z Právnické fakulty, D. Jančík a Eduard Kubů z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filosofické fakulty, Jiří Šouša z katedry archivnictví a pomocných věd historických téže školy a dr. Jiří Novotný z Archivu České národní banky. Výsledkem práce tohoto týmu je zpráva s názvem Židovské zlato, ostatní drahé kovy, drahé kameny a předměty z nich v českých zemích 1939-45. Protiprávní zásahy do majetkových práv, jejich rozsah a následné osudy tohoto majetku. Zpráva, která bude publikována, je vůbec prvním uceleným pojednáním o procesu arizace jednoho konkrétního druhu majetku v protektorátu.

V celkovém objemu tzv. arizovaného majetku představovalo 614 kg zlata, téměř 17 tun stříbra, 6 kg platiny a více než 5 tisíc karátů briliantů, které byly zkonfiskovány Židům v protektorátě, nepochybně menšinovou položku. Okupační správa však vyvinula maximální úsilí, aby jej beze zbytku vyvlastnila. Do konce roku 1942 bylo zkonfiskováno na 80 % tohoto majetku.

V protektorátu vyvlastněné drahé kovy, drahé kameny a cennosti sloužily především potřebám německého válečného hospodářství. Našlo se pro ně trojí využití: a) byly nezastupitelným platidlem v zahraničním obchodě s neutrálními zeměmi, umožňujícím nákup strategicky důležitých surovin, b) sloužily jako komponenta průmyslové výroby, c) byly evidovány jako měnová rezerva.

Perzekuční proces omezování vlastnických práv a následné vyvlastňování cenností byly uskutečňovány na základě nařízení říšského protektora o židovském majetku, ale i dalších právních předpisů. Ty se často překrývaly, navíc připouštěly nejednoznačný výklad, a tak si je každá z institucí okupační správy, které tento proces řídily, kontrolovaly či přímo prováděly, vykládala ve svůj prospěch. Jednotlivé okupační úřady byly sice pro tento účel vybaveny zvláštními pravomocemi, ty se však měnily a mezi složkami německé správy docházelo i ke kompetenčním sporům. Největší napětí panovalo mezi Úřp a Ústřednou, která chtěla zcela nezávisle rozhodovat o tom, jak naloží s cennostmi, které měla ve své správě. Koncem r. 1942 došlo mezi oběma institucemi téměř k otevřenému konfliktu.

Při zpeněžování vyvlastněných šperků se Úřp snažil získat nezávislé postavení na Říšské bance a říšském ministerstvu hospodářství. Šperky totiž byly spolu s diamanty a dalšími drahými kameny vyčleněny jako speciální položka v rámci tohoto majetku a přednostně užívány k nákupu nedostatkových devizových měn. Pokud byl jejich prodej - ať již na vnitroněmeckém trhu, či v zahraničí, především v tzv. neutrálních státech - zajišťován říšskoněmeckými institucemi, devizový výnos šel ve prospěch Říšské banky. Do protektorátu byly za prodané zboží poukazovány jen říšské marky. Pouze u clearingových obchodů převáděla Říšská banka část získaných deviz na Národní banku pro Čechy a Moravu. Úřp proto začal koncem roku 1940 jednat s vedením říšského ministerstva hospodářství a Říšské banky o tom, aby mohl šperky a drahé kameny prodávat zahraničním zájemcům přímo a aby devizy z tohoto prodeje zůstávaly k volné dispozici v protektorátu pro zajištění jeho hospodářského chodu. Jelikož obě instituce ubezpečil, že jím navrhovaná forma prodeje přinese vyšší devizový přínos, dostal v roce 1941 souhlas k těmto změnám.

Největší množství šperků, drahých kamenů a diamantů pocházejících ze židovského majetku bylo v letech 1940-42 prodáváno do Švýcarska. V roce 1941 se do těchto obchodů přímo zapojily i tamní klenotnické firmy. Oboustranný zájem o tyto obchody měl prokazatelně za následek, že okupační správa zvýšila svůj tlak na původní majitele a nutila je k urychlenému prodeji šperků společnosti Hadega, která byla už v roce 1940 pověřena jejich zpeněžováním. Tímto způsobem mělo být zajištěno jak potřebné množství, tak i požadovaná kvalita diamantů a dalších cenností pro tyto obchody.

Do celkového procesu konfiskace, zpracování a distribuce drahých kovů ze židovského majetku byla okupačními úřady začleněna i Národní banka pro Čechy a Moravu (dále jen: NB). Úřady formálně respektovaly její samostatnost, ve skutečnosti ji však přeměnily ve filiálku Říšské banky. Rozhodovací pravomoci v ní náležely zvláštnímu pověřenci Říšské banky F. Müllerovi a pověřenci ÚřpH. Winklerovi. Jelikož disponovala bezpečnými úložnými prostorami, zvolily si ji německé okupační orgány i Říšská banka jako vhodné místo pro manipulaci s drahými kovy. NB obhospodařovala drahé kovy podle příkazů a dispozic příslušných orgánů německé politické a hospodářské správy, zejména Říšské banky, Říšské úřadovny pro cenné kovy a hospodářského oddělení Úřp. Pod jejich tlakem musela převzít i roli zúčtovacího místa pro výkup zlata, stříbra a platiny od společnosti Hadega a od roku 1942 i od Ústředny pro židovské vystěhovalectví, respektive Vystěhovaleckého fondu. Zatímco z trezoru NB byla jen menší část zlata odváděna do Říšské banky, stříbro a platina byly odtud hromadně transportovány zavedeným podnikům, které je upravovaly k průmyslovému využití, v prvé řadě ve zbrojní výrobě.

A zbytek se odvezli Rusové

Ne všechny zkonfiskované šperky, zlato a další cennosti ze židovského majetku byly do konce války zpeněženy ve prospěch Německa. Část cenností se ještě nacházela v trezorech České eskomptní banky a České Union banky, kam je deponoval Vystěhovalecký fond. Podstatná část židovského zlata byla uložena v NB. Všechny jmenované instituce obsadila v květnu 1945 Rudá armáda a majetek, který se v nich nacházel, zajistila jako sovětskou válečnou kořist. Čs. úřady začaly vést se sovětskou stranou komplikovaná jednání. Nakonec sovětské orgány uvolnily alespoň část majetku, který byl deponován v bankách. Jeho zbytek spolu se židovským zlatem uloženým v trezorech NB byl však ještě během těchto jednání na jaře 1946 odvezen do Sovětského svazu. Při posledním kole jednání, které proběhlo v červenci 1946 v Moskvě, čs. strana na vrácení těchto hodnot už rezignovala. Ve zprávě ministerstva zahraničních věcí ministerstvu financí se konstatovalo, že tento majetek je nutno pokládati za ztracený v důsledku válečných událostí.

Vedle tohoto týmu začala od července pracovat další samostatná skupina. Výsledkem jejího úsilí je zpracování téměř 400 stránkového soupisu nemovitého majetku židovských náboženských obcí, spolků a nadací. Na základě primárních a sekundárních pramenů byly u většiny z nich zaznamenány jejich převody od zahájení arizace. Práce těchto týmů budou i nadále pokračovat. V nejbližší době zahájí činnost tým další, který bude věnovat pozornost arizaci uměleckých předmětů. Zprávy týmů budou průběžně publikovány.