Vídeňský architekt a c. k. stavební rada Wilhelm Stiassny byl zajímavou osobností. Významně se zasloužil o rozšíření výrazových prostředků architektury v poslední čtvrti 19. století, překonal klasický historismus, založený na rekonstrukci slohových forem dřívějších epoch, a stal se jedním z tvůrců architektonického eklektismu. Snažil se všemožně podporovat sociální a kulturní programy židovské komunity a svými uměleckohistorickými studiemi a rekonstrukcemi přispěl k rozšíření zájmu o židovskou historii a památky.
Narodil se v Bratislavě před více než 160 lety (15. 10. 1842) jako syn vídeňského obchodníka. Studoval na vídeňské polytechnice, kde usiloval o reformu zastaralých učebních metod - byl spoluautorem pamětního spisu, v němž studenti požadovali zásadní reformu vyučování, zejména důkladnější výuku pomocných technických oborů a zřízení speciálních fakult. Od roku 1861 studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Se svými spolužáky a přáteli založil spolek Wiener Bauhütte (Vídeňská stavební huť) a byl dlouho jeho prezidentem. Spolek usiloval po vzoru středověkých stavebních hutí o obnovou těsné spolupráce architekta s mistry všech řemesel při navrhování a realizaci nových staveb, uveřejňoval odborné materiály i fotografie významných rakouských stavebních památek.
Wilhelm Stiassny si v r. 1866 založil projekční ateliér a následujícího roku byl rakouským ministerstvem obchodu vyslán k účasti na práci rakouské komise pro světovou výstavu v Paříži, kde se později stal členem mezinárodní jury pro dělnické byty. Studiu této dosud zcela zanedbávané formy bydlení se věnoval na cestách ve Francii, Anglii, Belgii, Německu a Švýcarsku a výsledky tohoto studia prezentoval v zimě 1867-68 v řadě přednášek. Usiloval také o všeobecnou reformu způsobu bydlení, přičemž považoval za nejvhodnější zařízení anglických a belgických rodinných domků. Současně se významnou měrou podílel na vedení dolnorakouského Spolku řemesel.
Vinohradská synagoga v Praze.
V době zlepšení hospodářských poměrů v Rakousku po roce 1868 se stal jedním z nejvyhledávanějších architektů: během 13 let (do konce 1878) vedl stavbu 115 obytných domů, rodinných sídel, paláců, továrních budov, nemocnic, škol atd. ve Vídni i okolí a mnoha zemích monarchie. Roku 1870 byl pověřen stavbou Rothschildovské nemocnice na Gürtelstrasse ve Vídni a ukončil studii o nemocničním stavitelství (za tyto výzkumy byl vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou). Roku 1871 mu byla svěřena stavba Slepeckého institutu na Hohen Warte u Vídně (za projekt dostal na architektonickém kongresu v Bruselu velkou stříbrnou medaili). V letech 1872-75 vedl výstavbu rodinných domků pro zámožnější střední vrstvy v Oberdöblingu a v roce 1873 se účastnil realizace řady staveb pro světovou výstavu v Pratru. Jako člen mezinárodní komise pro Výstavu hygieny v Bruselu (1876) se snažil uplatnit své zkušenosti s projektováním a stavbou nemocnic. Roku 1878 byl zvolen do vídeňské obecní rady, kde působil např. v Komisi pro regulování středního Dunaje. Provedl přestavbu zámku Šebetov na Moravě ve slohu francouzské renesance a vybavil jej vším komfortem, který mohla tehdejší technika poskytnout. Po r. 1900 začal se stavbou Rothschildovského pavillonu (nemocnice pro chirurgické a gynekologické případy), postavil ženský nadační dům Františky Jeitelesové a nadační dům Charloty Meroresové pro dívčí sirotčinec ve Vídni aj.
Synagoga v Čáslavi.
Stiassny byl také autorem řady staveb pro židovské obce. V letech 1877-78 byl podle jeho projektu založen nový židovský hřbitov na vídeňském Ústředním hřbitově a dokončena obřadní síň. Je rovněž autorem řady pozoruhodných náhrobků a hrobek na tomto hřbitově, zejména mauzolea rodiny Rothschildovy a velkých hrobek rodiny Ephrussi a Prziban. Od roku 1895 vedl také zdařilou obnovu nejkrásnější vídeňské empírové synagogy v Seitenstäterstrasse. Koncem roku 1900 dokončil projekt starobince a márnice pro vídeňskou obec.
Mimo Vídeň je třeba upozornit na jeho realizaci první stavby v maurském stylu s bohatou uměleckou výzdobou: synagogu v Malackách (1886-87), která sloužila jako vzor pro synagogy menších židovských obcí. V Čechách postavil čtyři významné synagogální stavby: v Jablonci nad Nisou (1892), největší pražskou synagogu na Královských Vinohradech (1896-98), synagogu v Čáslavi (1898-99) a nakonec nejmladší pražskou synagogální stavbu - chrám v Jeruzalémské ulici (1905-1906). Zatímco pro stavbu Vinohradské synagogy (r. 1945 po náletu vyhořela) byl zvolen monumentální a poněkud strohý novorenesanční sloh, obě dosud zachovalé synagogy v Čáslavi a v Jeruzalémské ulici se zdají daleko zajímavější. Přes moderní technické řešení konstrukce stavby se podařilo v obou případech dát těmto budovám lehkost a originální vzhled. Pražská synagoga je větší, se složitým basilikálním převýšením, zdůrazněným západním příčným křídlem a uličním průčelím. Na tomto svém posledním velkém projektu jako by architekt chtěl využít účinku všech řemesel a plně je zapojit do stavby, což se mu v dosud nebývalé míře také podařilo.
Kromě svých profesionálních znalostí měl Wilhelm Stiassny široké literární vzdělání ve všech evropských a klasických jazycích a vynikal rovněž řečnickým nadáním. Byl vynikajícím znalcem hudby a pohotovým klavíristou. Vedle městské vídeňské rady se významně uplatnil jako člen představenstva a předseda vídeňské židovské obce. Byl členem četných učených společností v Rakousku, Francii, Brazílii aj., a různých dalších spolků: patřil mj. k zakladatelům Společnosti pro záchranu a konzervování židovských uměleckých a historických památek, která jako vůbec první obrátila pozornost širší veřejnosti k nutnosti uchování starých židovských pamětihodností. Byl dlouholetým ředitelem této společnosti a po mnoho let předsedou správní rady Židovského muzea ve Vídni, které (r. 1897) spoluzakládal. Jeho bohatý a plodný život skončil ve Vídni v roce 1910.