Alfred (Fredy) Hirsch

Hirschův silný vztah ke skautským a sionistickým ideálům se vytvářel již od jeho raného dětství v Cáchách. Stejně jako jeho o dva roky starší bratr Paul byl coby chlapec činný jako jeden z vedoucích v Jüdischer Pfadfinderbund Deutschland (JPD, německém židovském skautském hnutí), které mělo blízko k židovské sportovní organizaci Makkabi Hacair.

Po Hitlerově nástupu k moci se cesty členů rodiny Hirschových rozdělily: Fredyho bratr Paul a matka Olga se svým novým manželem (Fredyho otec zemřel již v roce 1926) vycestovali do Bolívie, zatímco Fredy jako zapálený sionista zůstal v Německu, připraven hledat nový domov jedině v Palestině. V roce 1933 opustil Cáchy, působil nějaký čas jako vedoucí JPD v Düsseldorfu, v následujícím roce se přestěhoval do Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1935 emigroval jako řada dalších německých Židů do Prahy.

Ve vzpomínkách těch, kteří Fredyho Hirsche znali, i na jeho fotografiích se uchoval obraz urostlého pohledného mladíka, vždy vzpřímeného atleta s elegantní pomádou ve vlasech. Po svém příchodu do Československa se v Ostravě, později v Brně a nakonec od roku 1939 v Praze věnoval práci s mládeží, sportovní výchově a přípravě chalucim (pionýrů) na alija do Zaslíbené země. Až do roku 1940 organizoval mj. skautské letní tábory v obci Bezpráví při řece Orlici. V Praze vedl Hirsch skupinu chlapců ve věku 12 - 14 let, která se jmenovala Havlaga. V říjnu 1939 na poslední chvíli odcestovala tato skupina do Dánska a odtud po roce do Palestiny.

Hirschovo jméno je spojeno také s hřištěm Hagibor v Praze-Strašnicích, které se po nastolení řady protižidovských nařízení a zákazů v protektorátu stalo jedním z mála míst pod širým nebem, kam mohly židovské děti chodit sportovat. I zde pořádal Hirsch pro stovky dětí různé sportovní hry, soutěže, táboráky a divadelní představení a šířil mezi nimi ideje kolektivnosti, zodpovědnosti a fyzické zdatnosti.

Do Terezína přijel Fredy Hirsch s tzv. Aufbaukommandem II 4. prosince 1941 spolu sdalšími 22 pracovníky židovské obce, kteří dostali za úkol organizaci života ve vznikajícím ghettu. Již v počátcích existence ghetta vznikly zvláštní pokoje pro děti, které tu žily odděleně od rodičů. Později z nich byly vytvořeny tzv. heimy (bylo jich v celém ghettu asi jedenáct), dětské domovy, kde se řada vychovatelů a pedagogů věnovala pololegálnímu vyučování dětí. Ve vedení péče o mládež stál vedle Fredyho Hirsche také Egon Redlich a Bedřich Prager. Všemožným způsobem se Hirsch i ostatní vychovatelé snažili zlepšovat životní situaci dětí v ghettu. Fredy Hirsch trval na tom, aby děti každý den cvičily a věnovaly péči osobní hygieně, a udržovaly si tak fyzickou i psychickou kondici, což byla jediná cesta k přežití. Hirsche díky tomu, že pocházel z Německa, a díky jeho sebejistému vystupování do určité míry respektovali i někteří příslušníci SS. Tak se mu podařilo například získat prostor pro hřiště, kde se mj. odehrála v květnu 1943 terezínská makabiáda. Hirsch získal také možnost vyreklamovat jednotlivce z chystaných transportů na východ a často jí využíval ve prospěch dětí.

V létě 1943 dorazil do Terezína transport dvanácti set židovských dětí z likvidovaného ghetta v Białystoku, které byly izolovány od ostatních Židů v Terezíně. Byl vyhlášen přísný zákaz jakékoli komunikace s nimi, Fredy Hirsch se přesto pokusil dostat se do kontaktu s jejich vychovatelem. Byl chycen a za trest zařazen do transportu, který 6. září odjel s pěti tisíci vězni do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau.

Mezi těmito pěti tisíci většinou českými Židy byly přibližně tři stovky dětí ve věku do patnácti let. Přítomnost dětí v Birkenau byla v té době výjimečná (obyčejně byly zavražděny ihned po příjezdu transportu), kromě terezínského rodinného tábora žily ještě v tzv. cikánském táboře. Díky Hirschově schopnosti jednat s nacistickými veliteli (vždy dbal na upravený zevnějšek a čisté holínky) se mu zde podařilo vyhradit jeden z dřevěných baráků rodinného tábora pro tzv. dětský blok. Vzdal se výhodné pozice lagerkápa a stal se vedoucím dětského bloku. Vnitřní vybavení bloku se lišilo od všech ostatních birkenauských vězeňských baráků: místo třípatrových paland tu stály malé stoličky (děti tu trávily pouze dny, na noc se vracely ke svým rodičům), na kterých sedávaly. Stěny uvnitř baráku byly vyzdobeny obrázky Sněhurky a sedmi trpaslíků, Eskymáků, květin a pohádkových postav. Děti na bloku č. 31 trávily většinu dne. Zde také jedly, kromě polévky se pro ně dařilo obstarávat i další potravu z balíčků, které došly do tábora a nezastihly svého adresáta. Přestože děti samozřejmě trpěly hladem, žádné z nich tu až do březnové likvidace zářijového transportu na následky podvýživy nezemřelo. Byly tu také chráněny před jinak všudypřítomným terorem esesáků. K pozitivním zvláštnostem dětského bloku patřilo také to, že každodenní apely byly krátké a probíhaly přímo uvnitř baráku, a nikoli venku a po několik hodin jako u dospělých vězňů, což bývalo zvláště kruté v mrazu a za deště.

Na dětském bloku probíhalo tajné improvizované vyučování dětí rozdělených podle věku do menších skupinek. Výuka se v případě blížící se hlídky SS rychle měnila v hry a zpěv německých písní, které byly povoleny. Také pro vychovatele znamenala práce v dětském bloku určitou výhodu: intelektuální prostředí, navíc pod střechou, i pro ně znamenalo možnost, jak si udržet relativně dobrou fyzickou a psychickou kondici. Učitelé dětem vyprávěli obsah knih, které si pamatovali, učili je zeměpis, historii, hráli s nimi hry a společně zpívali. Na přelomu let 1943 a 1944 nacvičily a předvedly děti také představení Sněhurka a sedm trpaslíků, na které se dostavili i příslušníci SS včetně doktora Mengeleho, který dětem nadšeně tleskal, nechával si je posazovat na kolena a chtěl, aby ho oslovovaly strýčku.

Po příjezdu prosincových transportů z Terezína bylo v bloku asi 500 dětí a Hirschovi se pro ně podařilo získat další barák.

Když se koncem února 1944 blížil konec šestiměsíční karantény zářijového transportu, kontaktovali Fredyho Hirsche příslušníci táborového hnutí odporu, kteří věděli, že termín Sonderbehandlung napsaný na osobní kartě každého vězně v rodinném táboře znamená ve skutečnosti smrt v plynové komoře. V osobě Fredyho Hirsche, který se těšil mezi vězni přirozené autoritě, viděli potenciálního vůdce připravovaného povstání. Byl tak postaven před tíživé rozhodnutí: vzpoura by vedle šance na zabití několika esesáků a mizivé naděje na možný útěk hrstky vězňů znamenala také jistou smrt pro drtivou většinu vězňů rodinného tábora a bezpochyby jistou smrt pro všechny děti. 8. března 1944 ráno znovu o věci diskutoval s Rudolfem Vrbou, napojeným na osvětimský odboj, který ho navštívil a sdělil mu, že již nemůže být pochyb o tom, že celý transport půjde do plynu. Hirsch si vzal hodinu na rozmyšlenou. Po hodině ho Vrba našel v bezvědomí. Lékař konstatoval předávkování uklidňujícími léky. Spolu s ostatky 3792 zavražděných vězňů terezínského rodinného tábora bylo ten večer v birkenauském krematoriu spáleno i tělo Fredyho Hirsche.

O posledních okamžicích jeho života panují dodnes různé spekulace. Není zcela jisté, kde přišel k smrtící dávce léků, ani zda šlo skutečně o sebevraždu. Ještě před svou smrtí jmenoval Hirsch své nástupce vedoucích v dětském bloku - Seppla Lichtensterna a Jana Brammera.