Židovská obecná škola v Jáchymově ulici otevřela své dveře prvním žákům v září 1920. Až do roku 1935 fungovala normálně
, zlom přišel v polovině 30.
let, kdy se v Německu dostávají k moci nacisti a kdy začínají Židé Německo opouštět. Pro mnohé z nich se útočištěm
stává Praha a někteří zapisují své děti do školy v Jáchymově ulici. Po odstoupení pohraničí se k nim přidávají
děti uprchlíků z území Sudet. S postupem uzavírání německých a později i českých škol pro židovské žáky je
škola v Jáchymce jediným útočištěm pro děti, ale i pedagogy, kteří pro svůj nacisty přisouzený židovský původ
nemohou dále působit na německých či českých školách.
7. srpna 1940 byli nařízením Ministerstva školství a národní osvěty židovští žáci vyloučeni ze všech škol s vyučovacím českým jazykem. Z německých škol byli vyloučeni již v červenci 1939.1 Od školního roku 1940/1941 mohli tak navštěvovat pouze ty školy, které byli zřizovány židovskými obcemi. V Praze byla touto školou právě škola v Jáchymově ulici, tzv. Jáchymka. V Protektorátu Čechy a Morava dále ještě fungovalo židovské gymnázium v Brně a židovské škola v Moravské Ostravě.
Školní docházka byla od roku 1939 poznamenána přeplněnými třídami, neexistencí učebnic, odchody a příchody žáků a učitelů v průběhu školního roku. Pro většinu těch, kteří na školu později vzpomínají, byla útočištěm v neklidném světě, místem, kde mohli být nadále dětmi, posledním místem dětské radosti a nevinnosti na několik dlouhých let.
Mezi ty žáky, kteří měli štěstí a jejich rodičům se podařilo umístit je do jediné možné školy v Praze, patřila i Evelina Merová. Ve školním roce 1940/1941 nastoupila do 4. třídy obecné školy. Školu navštěvovala celé dva roky. Její vzpomínku na školní docházku do židovské školy si poslechněte v následujícím videu:
Mezi další žáky školy, kteří zanechali své vzpomínky na školní docházku v této inkriminované době, patří
i Hana Bořkovcová, která své vzpomínky obsáhle popsala ve svém deníku vydaném pod názvem Píšu a sešit mi leží
na kolenou. Na rozdíl od Eveliny Hanu rodiče do školy nezapsali bez váhání hned, ale chvíli přemýšleli, jestli dceru
nezapsat na dálkové studium na brněnském židovském gymnáziu.
Teď jsem tak dlouho nepsala, protože nemám čas – protože chodím do školy. Do opravdové školy, sice židovské,
ale do skutečné a opravdové školy – a líbí se mi tam. Musím si sem napsat, jak se to všechno stalo. Bylo to večer,
asi před čtrnácti dny, a já už jsem byla v dětském pokoji a svlékala jsem se. Najednou zvonil telefon, táta k němu
šel, chvíli s někým mluvil, pak otevřel dveře a řekl mi, abych šla do pokoje. Vzala jsem si župan a šla jsem. Taťka
řekl, že volala Jiřina (mámina sestřenice, profesorka, vyhozená ze školy, teď učitelka na židovské měšťance v Jáchymovské), že prý se ve III. B. (třídy jsou tam rozděleny na ty, kteří více a méně umějí, a B. třídy
jsou pro ty lepší. Děti o tom rozdělení nevědí.) uvolnilo místo a že by mě tam mohla dostat. Teď si sem nechci
vypisovat co bylo dál, ale krátce, rozhodovali jsme se ten večer, pak jsme lítaly s mámou po chodbách s Jiřinou, zastavovaly
jsem nic netušící učitele, pan ředitel div nás už nevyhodil z ředitelny, protože je zvyklý, že mu tam hysterické
ženské omdlévají, když nemůže už přijmout jejich děti, a my jsme se pořád nemohly rozhodnout, jestli tam mám
chodit, nebo privatizovat na brněnském židovském gymnáziu, nebo co máme dělat. Zapomněla jsem si sem napsat, že
ten večer, kdy Jiřina volala, jsem tam rozhodně nechtěla chodit, protože by mě učila Jiřina. Potom jsem byla tak překvapena,
když jsem ji viděla (neviděla jsem ji dlouho předtím), byla milá, vůbec do mě neryla, byla – no zkrátka byla ohromná.
Po několika dnech jsme se tedy rozhodli, že tam budu chodit. Tak teď tam chodím. A zvykla jsem si tam mnohem rychleji
než v primě v Drtinově, protože jsou všichni ke mně milí. Chodíme s chlapci a dokonce s nimi sedíme v lavicích.
Mám dost učení, ale to je jen dobře.
2
Židovské školy byly uzavřeny pokynem Ústředny pro židovské vystěhování v Praze z července 19423 a židovským dětem tak bylo znemožněno veškeré další legální vzdělávání. Vzdělávání pokračovalo v ilegálních kroužcích v domácnostech, řada dětí ze zúčastnila často vzpomínaného tajného vzdělávání v ghettu Terezín. Ti, kdo se po skončení druhé světové války vraceli do běžného života, se pak setkali s tím, že neměli žádná vysvědčení a museli si vzdělání doplnit v různých speciálních kurzech.