„Můj tatínek byl katolík a má maminka byla Židovka. Oba byli velice pobožní, a tak jsem byla vlastně vychovávaná ve dvou náboženstvích. Tatínek mě každou neděli vodil do katolického kostela a maminka pochopitelně na větší svátky do různých synagog v okolí, protože v našem městě žádná synagoga nebyla. Chodila jsem na židovské náboženství. Bylo tam pár židovských rodin, takže tam jezdil rabín. Dokonce i doktor Feder nás tam navštěvoval, ten nás učil židovské náboženství, takže jsem uměla hebrejsky číst, ale ani jsem nevěděla, co to znamená. Prostě jsme žili v pohodě a nikomu to nevadilo.“1
“Pocházím z jižních Čech. Můj tatínek ze židovské rodiny, moje maminka z nežidovské rodiny, ale když si vzala tatínka, přestoupila na židovskou víru a byla opravdu věřící židovka. Taky my děti jsme byly vychovány ve víře, chodily jsme na židovské náboženství, večer jsme se modlily hebrejsky a podobně.“2
Podobnou vzpomínku na dětství před druhou světovou válkou mělo dalších několik tisíc lidí, které spojovala jedna věc, jejich původ. Narodili se do tzv. smíšeného manželství a po propuknutí druhé světové války byli nacistickou rasovou terminologií označeni za židovské míšence.
V tradičních židovských komunitách bylo uzavření smíšeného sňatku naprosto nepřípustné a smíšená manželství do první poloviny 19. století na našem území století prakticky neexistovala. Možnost uzavřít sňatek mimo okruh vlastní náboženské skupiny zásadně souvisela s povolením občanského (civilního) sňatku. Postupné pronikání a uzavírání smíšených manželství mezi Židy a křesťany souviselo hlavně s pokračující asimilací, která umožnila rozsáhlé začlenění Židů do majoritní společnosti a jejich následnou sekularizací. Počet smíšených manželství měl stále vzrůstající tendenci až do doby před druhou světovou válkou, kdy byly sňatky mezi Židy a nežidy nejprve omezovány a později je říšské a protektorátní zákony naprosto zakázaly.
Velká část smíšených manželství žila v převážně sekulárním prostředí a jejich jediný styk s židovským náboženstvím byly návštěvy u prarodičů. V několika případech se děti o židovském původu jednoho z rodičů dozvěděly až s nástupem rasové perzekuce.
Pro pozdější osud dětí ze smíšených manželství bylo důležité, do jaké matriky byly po narození zapsány, zda byly pokřtěny či zapsány na židovské obci. Pokud byly děti vedeny v židovské matrice, po zavedení rasových předpisů platily za Židy a po dovršení věku čtrnácti let je čekala deportace do Terezína. Děti, které nebyly zapsány v židovské matrice ani nebyly členy židovských obcí, platily pouze za míšence a zpravidla se deportacím do Terezína vyhnuly. Neobvyklá situace nastala v rodině jedné pamětnice, kdy oba rodiče pocházeli z věřících rodin. Jelikož se po narození dětí nedokázali shodnout na náboženství, dcery byly zapsány v židovské matrice a syn byl pokřtěn. Toto rozhodnutí pak rozdělilo osud dětí během války. Zatímco dcery byly vyloučeny ze školy, jejich bratr mohl dát studovat na gymnáziu. Dcery, považované za Židovky, byly deportovány do Terezína, syn spadal do kategorie míšenec a deportaci do Terezína se vyhnul.
Definice pojmu Žid a židovský míšenec v Protektorátu Čechy a Morava
Všechny definice pojmu Žid a židovský míšenec v protektorátu byly založeny zejména na rasovém výkladu. Kritérium náboženské příslušnosti a členství v židovské náboženské obci sloužilo pouze jako pomůcka pro určení rasové příslušnosti prarodičů a za účelem určení Židů a míšenců prvního stupně u osob se dvěma židovskými prarodiči.
Zjednodušeně, osobu, která měla pouze dva židovské prarodiče a neplatila za Žida, nařízení definovalo jako židovského míšence. Míšenci se dále dělili do dvou dalších kategorií: židovským míšencem 1. stupně byl ten, kdo měl dva židovské prarodiče, míšenec 2. stupně měl židovského prarodiče pouze jednoho.
Nařízení také upravovalo nemanželský styk mezi Židy a nežidy, zakazovalo zaměstnávat nežidovské ženy a míšenky 2. stupně v židovských domácnostech a vyvěšovat protektorátní vlajky. Na židovské míšence prvního stupně se mělo hledět jako na Židy. Míšenci druhého stupně měli v dalších generacích splynout s majoritním nežidovským prostředím.
Protižidovská nařízení
Stejně jako byli Židé od roku 1940 postupně vylučováni z veřejného života, bylo o dva roky později upraveno také vyloučení židovských míšenců.
Již 10. října 1941 Ministerstvo vnitra nařídilo připravit seznamy všech veřejných zaměstnanců, kteří byli míšenci, či jejich partneři byli Židé nebo židovští míšenci. Ztrátou zaměstnání nebyli postiženi pouze míšenci, ale mnoho profesí nemohli vykonávat ani nežidovští partneři ze smíšených manželství.
Restrikce se týkaly i dětí. Od školního roku 1939/1940 byli židovští žáci vyloučeni ze všech typů německých škol. Míšenci 1. a 2. stupně s říšskou státní příslušností směli prozatím německé školy navštěvovat, dokonce jim bylo umožněno složit maturitní zkoušky. Míšenci, kteří na německých školách vyučovali, byli ovšem vyloučeni a nesměli být ani připuštěni ke zkouškám z učitelství. 3
O rok později, ve školním roce 1940/1941 byly židovské děti vyloučeny i ze škol českých. I v případě českých škol se zákaz školní docházky prozatím nevztahoval na míšence. Děti ze smíšených manželství byly vyloučeny z německých i českých škol až o rok později, tedy od školního roku 1942/1943. Míšenci druhého stupně mohli školy nadále navštěvovat, ovšem pouze za předpokladu, že jim školy mohly nabídnout volné místo.
Po vyloučení ze škol byly dětem k dispozici tzv. denní útulky zřizované pražskou Židovskou náboženskou obcí, později Židovskou radou starších v Praze. V nich se ovšem děti učit oficiálně nesměly. Útulky, které měly sloužit především jako útočiště pro děti pracujících rodičů, sídlily v Praze v Soukenické, Havelské, Spálené a dnešní Vinohradské ulici. Po odtransportování většiny židovských dětí do Terezína, osazenstvo tvořily právě děti ze smíšených manželství. Pro malé děti obec zajištovala také jesle, které se nacházely v Kozí ulici. Židovská rada starších v Praze spravovala i poslední sirotčinec – dětský domov, kde žili především také míšenci.
Bylo zřejmé, že na osoby žijící ve smíšeném manželství bude vyvíjen velký nátlak, aby se s židovským partnerem rozvedly. Velmi častou motivací pro tento krok byla ochrana dětí, záchrana majetku, hrozba ztráty zaměstnání, obavy před postihem nežidovské části rodiny a samozřejmě obavy z deportace. Mnoho lidí se nátlaku podvolilo a rozvést se opravdu nechalo. Některé rozvody manželství skutečně ukončily, mnohdy se však jednalo pouze o formální krok. Po rozvodu židovští partneři ztratili cennou ochranu, kterou jim do té doby smíšené manželství poskytovalo a zpravidla ve velmi krátké době obdrželi předvolání do transportu. Mnoho pamětníků vzpomíná, že rodiče se sice rozvedli, ale nadále se tajně scházeli a nežidovský rodič rodinu tajně finančně a materiálně podporoval.
„Ano, rodiče se rozvedli. Bylo to začátkem války, ale já přesně nevím, kterého to bylo dne, když přišla maminka s tatínkem nečekaně domů a prohlásili, že se rozvedli. My jsme začaly brečet. Nerozuměly jsme tomu proč. Tatínek nám to ani nijak nevysvětloval. Už jsme o tom nikdy nemluvili. Výsledek toho byl, že se maminka potom musela odstěhovat.“ 4
V několika případech nedošlo přímo k rozvodu, ale pouze k formální rozluce. Manželé se sice nerozvedli, ale museli potvrdit, že spolu nežijí a ani se nestýkají.
„Protože máma někde úředně tvrdila, že spolu sice nežijí manželským životem, ale že její vychování a společenské postavení jí brání, aby se rozvedla. (…) Formálně museli tvrdit, že se téměř nestýkají. Takže docházelo k tomu bláznivému, že se scházeli v bytě mé babičky v Košířích, kam máma odjela ráno za babičkou, jako na návštěvu ke své mámě. Na tom nebylo nic divného. Setrvala tam a k večeru, nenápadně tam došel tatínek. (…) Počátkem roku 1945, kdy bylo zřejmé, že otec bude stejně muset nastoupit do transportu do Terezína, rodiče rozluku zase zrušili.“ 5
Řada rodin se však nátlaku nepodvolila a partneři se nerozvedli. Sice tím ochránili své židovské partnery, ale dopad to mělo na jejich děti a je samotné. Nežidovští partneři byli od roku 1943 a v průběhu roku 1944 posíláni do zvláštních pracovních táborů pro míšence a nežidovské partnery ze smíšených manželství. Jedním z míst, kde byli soustředěni Židé ze smíšených manželství před svou deportací do Terezína či jiných pracovních táborů, byl také pražský Hagibor. Na místě bývalého sportoviště byly postaveny dřevěné baráky. Část baráku sloužila jako ubytovna a část jako provozovna.
„Pamatuji si, že k nám často jezdilo gestapo a hrubě otce přemlouvali, aby se nechal rozvést, protože jeho manželka je Židovka. Otec přes to, že věděl, že ho čeká koncentrák, se rozvést nenechal a maminku neopustil (...) V září 1944 musela do transportu nastoupit maminka. Plakala jsem tři dny (…) Po odchodu maminky dostal předvolání můj bratr. Byl o sedm let starší než já. Nastoupil nejdřív na Hagibor, potom byl odvezen do Klettendorfu. Otec měl strach, že teď přijdu na řadu já. Naší domácnosti a mě se ujala paní, která dříve pracovala jako hospodyně u dědečka.“ 6
„Po mém odjezdu do Terezína, byl tatínek poslán do tábora v Klettendorfu. Takže maminka zůstala doma sama s tím bratříčkem, kterému ještě nebylo čtrnáct, ale aby to všecko bylo ještě dovršeno, někdo ji udal za to, že chodí na vesnice shánět potraviny a že posílá ty balíčky, takže ji zavřelo táborské gestapo a můj bratříček zůstal doma úplně sám, bez prostředků a bezradný a nešťastný samozřejmě. Ale našli se v Soběslavi dobří lidé, kteří ho zvali do svých domácností a dávali mu obědy, a tak trošku ho psychicky podrželi, dokud se maminka nevrátila.“ 7
Deportace
Míšenci, kteří byli podle Norimberských zákonů definováni jako Židé, se deportaci do koncentračních táborů nevyhnuli, do ghetta v Terezíně byli deportováni zpravidla všichni starší čtrnácti let. Děti ze smíšených manželství tak do Terezína většinou dorazily samy, jejich židovští rodiče byli do Terezína deportováni až počátkem roku 1945.
Pro děti a jejich rodiče bylo často úplné roztržení rodiny velmi traumatizující. S trochou štěstí mohly děti počítat alespoň s tím, že se v Terezíně setkají s židovskou části rodiny, někdy byly deportovány společně se svými sourozenci.
„Přišla jsem do Veletržního paláce a tam jsem se hned ujala jedné, tenkrát po mě staré paní. Mně bylo třicet a jí už padesát šest, ona byla hrozně nešťastná, poněvadž ani nikdy nevěděla, že je židovka, byla vychovaná v klášteře, měla árijce, byla vdova, měla syna a teď se hrozně těžce loučila s tím synem. Tak já jsem se snažila jí co nejvíc pomáhat, bylo nás tam pár, ale všechny měly nějak co dělat s árijci, buď byly vdovy po árijcích, ale nejvíc bylo nás, rozvedených od árijců. A ten transport byl takový první - to jsem se dozvěděla až potom. Ráno jsme nastoupili v Holešovicích do vlaku.“ 8
„Před Prahou přišel esesák — „Doprovod ven!“ Začal pláč rodičů — tam byla čtrnáctiletá děcka. Míšenci od čtrnácti let museli pryč, já jsem byla jedna z nejstarších. A byli jsme ubytovaní ve starém Veletržním paláci. Přišli tam ještě různí zapomenutí z jižních Čech. Tam jsme byli přes noc (…) Museli jsme odevzdat peníze a šperky atd. Byla tam taky nějaká paní Esterová z Brna — ti měli textilní továrnu a ona se kvůli té továrně a kvůli dětem rozvedla a jela do transportu. Nebyla vdova, byla rozvedená. Ta začala, že bude dělat Červený kříž, tak jsem se taky přidala a staraly jsme se o ty lidi.“ 9
„Ano, tatínek a já jsme hvězdu nosili, samozřejmě. Takže jsme byli chráněni určitou dobu a částečně. Ona (maminka) byla taková drobounká osůbka, hubeňoučká a teď chodila na ty vesnice shánět nějaké ty potraviny a bylo to pro ni velice těžké, zvlášť, když potom musela vyprovodit mě, jakmile mi bylo čtrnáct let, tak ti míšenci museli odejít do transportu také. (…) Zanedlouho potom, kdy jsem byla v Terezíně, odešel s transportem můj tatínek, nebylo to do koncentračního, ale do tzv. pracovního tábora. Pracoval jako horník v Oslavanech se skupinou židovských manželů těch árijských žen. (…) Tatínka potom poslali do Terezína až v lednu l945, do té doby pracoval v těch oslavanských dolech. Takže maminka zůstala doma sama s tím bratříčkem, kterému ještě nebylo čtrnáct." 10
Po příchodu do Terezína téměř všichni pamětníci popisovali velkou nejistotu a silný stesk po rodičích. Mnohdy v Terezíně už žádné příbuzné nenašli, protože mezitím byli deportováni na Východ, a oni se tak ocitli v neznámém prostředí zcela sami.
V Terezíně se na míšence vztahovala jistá zvýhodnění. Až do podzimu 1944 nebyli zařazováni do transportů na Východ. Předvolání do jednoho z posledních transportů vypravených z Terezína v září a říjnu 1944 spadlo mnoho míšeneckých dětí - většinou chlapců nad šestnáct let. Po příjezdu do Osvětimi se jejich původem již nikdo nezabýval a stihl je stejný osud jako ostatní vězně.
Další výhodou vězňů ze smíšených manželství nepochybně byla existence rodičů a příbuzných žijících mimo Terezín a s tím související možnost dostávat balíky s jídlem a dalšími potřebnými věcmi. Dle pamětníků se někteří míšenci o své jídlo se svými kamarády dělili, a byli proto velmi oblíbenou součásti kolektivu. Zachovaly se ale i vzpomínky na ty, kteří se zatvrzele odmítali podělit o cokoliv a žili stranou kolektivu.
Dospělí míšenci a osoby ze smíšených manželství výrazně posílili počet osob jiného než židovského vyznání v Terezíně. Děti, které se dostaly do terezínských dětských domovů, se staly součástí čistě židovského kolektivu, kde prostor pro jiné zaměření či praktikování jiného náboženství v podstatě nebyl. Většina kolektivů v domovech byla vedena v čistě sionistickém duchu, menší část domovů byla svým zaměřením spíš levicová. Mnoho dětí slavilo židovské svátky prvně až v Terezíně. Samozřejmě se našli i tací, především ti, kteří pocházeli z naprosto sekulárního nežidovského prostředí, kteří s přijetím vnucené židovské identity měli problém.
„Pamatuji si na jeden incident, děvčata odněkud sehnala malý stromeček na Vánoce, protože tam bylo hodně míšenek. Nějakým způsobem si ho tam postavily, to byly třeba děti, které byly doma vychovávány úplně křesťansky a jenom z rasových důvodů je Němci poslali do koncentráku. Byly zvyklé na vánoční svátky, a tak nevím ani, jak ten stromeček získaly, nebo si ho udělaly z nějaké rostliny, to už nevím, ale postavily ho doprostřed pokoje a přišel Willy Groag a strašně se rozčílil, chytil ten stromeček a mrštil s ním o zem, on byl velký sionista.“ 11
„Byla jsem dost traumatizovaná z toho, že jsem byla vytržená z rodiny a že jsem se dostala do úplně neznámého prostředí a sama. Měla jsem tam takové skoro příbuzné, byl to jeden kamarád mého tatínka, jmenoval se Ota Stampf a ten se přihlásil, že mě bude dělat terezínského poručníka, to byla taková určitá jistota, že jsem k těm Stampfům mohla zajít a že se o mě někdo zajímal skoro jako o příbuznou. Jinak jsem se dostala, po kratším pobytu v takovém domě v ulici Q, byl to takový menší dům, nebyla to kasárna, kde byly soustředěny některé děti z našeho transportu, který se skládal ze samých míšenců po dovršení čtrnácti let věku. Tam jsme byly kratší dobu a potom jsme se dostaly do L - 414, do pokoje, kde byla také většina dětí ze smíšených manželství. (… ) Byla to taková výchova - na rozdíl od L - 410, kde většinou se učilo ivrit a byli tam sionisti, já nevím, jestli všude - ale u nás to mělo spíš takové trochu zaměření doleva. Ve vedlejší místnosti, to byla průchozí místnost, kde byly také většinou míšenky, tam byla zase vychovatelkou Truda Sekaninová, to byla dost známá postava i v předválečném komunistickém hnutí.“ 12
Počátkem roku 1945 se mezi dosud nedeportovanými Židy ze smíšených manželství začalo proslýchat, že brzy i oni budou odvezeni do Terezína. Devíti transporty uzavřeného pracovního nasazení s označením AE 1–9 bylo do Terezína deportováno přes 3650 osob ze smíšených manželství a jejich dětí. Většina z nich se zde dožila osvobození, jelikož v té době již žádné transporty na Východ z Terezína vypravovány nebyly.
Míšenci a jejich rodiče byli zpravidla mezi prvními, kteří Terezín po osvobození opustili. Díky rodinám byli ve velké výhodě oproti ostatním bývalým terezínským vězňům, na něž doma nikdo nečekal a nikdo pro ně do ani Terezína přijet nemohl. Jejich adaptace do poválečného života byla také mnohem jednodušší než čekala většinu ostatních přeživších.
Tisk
