Když v pátek 13. září 1940 otevřeli pražští Židé oficiální noviny pražské Židovské obce Židovské listy, nemohli si nevšimnout oznámení vytištěného tučným písmem na pravé straně titulní stránky. „Nová úprava najímání bytů pro Židy v Praze“ stručně konstatovala, že Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze rozhodla, že „Židé nesmějí více najímati v Praze volné byty“. Od té doby bylo Židům v hlavním městě povoleno se stěhovat pouze do bytů a domů, které v současnosti nebo dříve obývali jiní Židé.1 “Wohnungsreferat” (bytový referát) Židovské obce se již déle než rok v Praze snažil najít ubytování pro zvyšující se počet Židů. Toto úsilí čelilo mnoha výzvám, včetně toho, že němečtí úředníci zabavovali Židům vybrané byty a domy a zároveň mnoho pronajímatelů nebylo ochotno převzít “neárijské” nájemce. „Nová úprava najímání bytů pro Židy v Praze“ však představovala obzvláště zlověstný krok v pronásledování českých a moravských Židů. Opatření bylo jen jedním z několika kritických výnosů vydaných na podzim roku 1940, které předefinovaly bydlení v Protektorátu Čechy a Morava a uzavřely Židy do tzv. “ghetta beze zdí”.
V období mezi začátkem mnichovské krize a létem 1940 se Židé z celých Čech a Moravy ve značném počtu přestěhovali do Prahy, aby uprchli před rostoucím antisemitismem ve svých domovských městech a také aby se připravili k emigraci ze své vlasti. V roce 1938 přišli nejprve Židé ze Sudet, po německé okupaci v březnu 1939 se v následujících měsících do hlavního města přestěhovalo mnoho židovských obyvatel z celého Protektorátu, a to především v reakci na nacistické represe ve zbylých částech Čech a Moravy.
Ačkoli původní plán nacistické Ústředny pro židovské vystěhovalectví soustředit všechny protektorátní Židy v Praze byl s vypuknutím války pozastaven, Židovská obec v Praze v září 1939 uvedla, že rozsah individuální migrace provinčních Židů stále roste.2 V reakci na to byl založen speciální Wohnungsreferat - “bytový referát” , jehož úkolem bylo hledat ubytování pro nové příchozí do města.3 Koncem října 1939 hlásil referát příchod „zahlreiche Juden aus der Provinz, für welche Nur mit Grosser Mühe die geiegneten Zimmer gefunden werden (četných Židů z venkova, pro které jsou vhodné místnosti nalezeny jen velmi obtížně)“.4
Další komplikace způsoboval i narůst počtu místních Židů, kteří také náhle potřebovali bydlení. Někteří zřejmě zrušili své nájemní smlouvy, protože se chystali k vystěhování ze země, jen aby zjistili, že nemohou zajistit povolení a víza nezbytná k opuštění Protektorátu. Židovská obec hlásila velkou potřebu menších bytů, což bylo známkou rostoucího zbídačování Židů, kteří si ze svých bývalých zaměstnání a zmrazených aktiv (povinnost tzv. vázaných kont znamenala omezení přístupu k vlastním penězům) již nemohli dovolit hradit své stávající nájemné.5 S novým rokem 1940 se na “bytový referát” navalila další vlna uchazečů. Týdenní zpráva Židovské obce uvádí: „der Umstand, dass immer mehr arische Hausbesitzer juden nicht mehr aufnehmen wollen, zwingt die Interessenten, von der selbstständigen Wohnungsuche abzusehen (Skutečnost, že stále více árijských majitelů domů již nechce pronajímat Židům, nutí zájemce zdržet se samostatného hledání ubytování)“ a místo toho se obracejí na Židovskou obec.6 V příštích několika měsících se zprávy o zrušených pronájmech a náhlých vystěhováních staly běžnou součástí týdenních hlášení Židovské obce Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Ať už pronajímatelé vystěhovali Židy kvůli antisemitismu nebo z přesvědčení, že by mohli najít lépe platící a méně rizikové “árijské” nájemce, pro obec znamenal vývoj ještě větší zátěž. Začátkem jara 1940 “bytový referát” Židovské obce v Praze hlásil ve své zprávě pro ústřední kancelář SS: „Die Lage am Prager Wohungsmarkt wird von Tag zu Tag kritischer und nimmt bereits katastrophale Formen an (Situace na pražském trhu s bydlením se každým dnem stává kritičtější a již má katastrofickou podobu)“.7 V dubnu téhož roku vedení města Praha situaci ještě zhoršilo tím, že náhle zrušilo nájmy všech Židů v obecních bytových domech.8 Do konce června 1940 hlásil “bytový referát” pražské Židovské obce, že o pomoc požádalo 11 648 Židů.9
Pouze tři dny před oznámením „Nové úpravy najímání bytů pro Židy v Praze“ nařídila Ústředna vedení Židovské obce poskytnout úplné vyúčtování všech bytů obývaných Židy v Praze.10 Načasování těchto dvou opatření bylo stěží náhodné: němečtí okupanti chtěli jasné vyúčtování všech bytů a domů, kde žili Židé, aby bylo možné omezit stěhování a položit základy pro zabavení nemovitostí. Úřad SS nepožadoval pouze seznam nemovitostí vlastněných Židy, ale seznam všech těch, kde Židé žili, bez ohledu na to, kdo měl k majetku právní nárok. Plán kontroly nad všemi takovými „židovskými byty“ se stal veřejným 7. října 1940, kdy Úřad říšského protektora oznámil, že Ústředna musí vydat souhlas před tím, než si pronajímatel může pronajmout jakoukoli rezidenci dříve obsazenou Židem. Jinými slovy, majetek měl být považován za “židovský byt”, pokud v jeho zdech v současné době žil Žid, bez ohledu na to, kdo jej vlastnil. Lidové noviny zmateným “árijským” pronajímatelům vysvětlily: “Nařízení mluví o bytech, pronajatých Židům, tedy nerozlišuje, je-li pronajímatel Žid či árijec. Je jedině rozhodující, jaké rasy je nájemník, který v bytě byl naposledy.”11 Nařízení Úřadu říšského protektora tedy v zásadě přisoudilo rasu holým stěnám, které obklopovaly obytné prostory, a souhrnně omezoval moc mnoha nežidů (českých i německých) svobodně nakládat se svým vlastním majetkem.
Toto přisouzení rasy “domům a bytům” však také nečekaně poskytlo židovským nájemníkům nástroj na obranu proti
bezohledným majitelům domů. V podobě pasivního odporu se úředníci Židovské obce v Protektorátu chopili nařízení
ze dne 7. října, aby chránili své členy. Když se majitelka bytu pokusila přinutit k přestěhování Marii Baderovou,
ta se v zoufalství obrátila na pracovníka Židovské obce, který jí řekl, aby si nedělala starosti, protože se jedná
o “židovský byt”, který je možné znovu pronajmout pouze se souhlasem pražské Ústředny. V dopise, který poslala paní
Baderová svému příteli v Řecku píše: „Od včerejška vím jistě, že si svůj byt mohu ponechat, opravdu si ho musím
ponechat, a že majitelka nemůže požadovat, abych se odstěhovala, protože nemá absolutně žádné právo s ním disponovat.“12
Mimo Prahu používali úředníci místních židovských obcí podobnou taktiku k odrazení agresivních pronajímatelů.
V okrese Slaný napsala starší žena, která čelila vystěhování, zástupci zdejší židovské obce: „V zoufalém stavu
obracím se zase na Vás… mám strach… jsem sama opuštěná.“ Úředník odpověděl: „Račte upozorniti svého p. domácího,
že podle nařízení p. Reichsprotektora für Böhmen und Mähren ze dne 7. října 1940 je nutné ohledně další dispozice
s uvolněným bytem po Židovi zajistit si souhlas Zentralstelle für jüdische Auswanderung Prag…. Bez souhlasu uvedeného
úřadu není možné disponovat bytem uvolněným po Židovi.“13 Židovská komunita v Holešově podobně nařídila židovskému
zástupci v nedaleké Bystřici pod Hoštejnem, že ačkoli Židé již nemají práva nájemníků, měl by informovat pronajímatele, „že
by z vypovědí této rodiny neměl žádných výhod, jelikož byt nemůže…znovu pronajmouti a že by proto bylo pro
vás výhodnější, kdybyste uvedenou rodinu v bytě ponechali.“14
Úsilí Židovské komunity chránit Židy před vystěhováním soukromými pronajímateli je však nemohlo ochránit před
Ústřednou, která v příštích dvou letech používala seznamy nemovitostí k hromadné koncentraci Židů do stále menšího
počtu bytů v konkrétních čtvrtích hlavního města a v konkrétních městech celého Protektorátu. Podzim 1940 ne
náhodou přinesl také radikální omezení svobody pohybu Židů na území. Tři dny po nařízení Úřadu říšského
protektora ze dne 7. října vydal protektorátní ministr Jaroslav Ježek na příkaz Němců směrnici, která Židům zakázala
změnu místa pobytu bez předchozího souhlasu úřadů.15
Tím oficiálně skončilo samostatné přesídlování Židů z jiných obcí do Prahy. Od té doby úřady postihovaly a trestaly Židy, kteří se přestěhovali ze svých domovů z vlastní iniciativy, včetně například Evžena Markovitse, kterého policie zatkla v srpnu 1941 za to, že se bez předchozího povolení přestěhoval do jiného bytu v Praze. Pro Markovitsa to bylo jen jedno z několika zatčení, které vydržel, což nakonec přispělo k jeho přímému převozu v červnu 1942 z vazby pražské policie na shromaždiště v pražských Holešovicích, odkud byl deportován do Terezína a později dále k smrti na východ.
Evžen Markovits v roce 1940 (Foto: Národní archiv ČR, fond Policejní ředitelství)
Tisk
