Co se skrývá za pojmem Křišťálová noc
? Někteří – zejména z našeho sklářského kraje – si možná pod tímto
označením představí něco krásného, zářivého. Tímto termínem je však označován jeden z největších pogromů,
ke kterému došlo v noci z 9. na 10. listopadu 1938 na území tehdejší Třetí říše. V tu noc či během následujícího
dne hořely synagogy a byly vyrabovány židovské podniky a byty. Lidé židovského původu, tak jak jej vymezily tzv. Norimberské
zákony, byli přepadeni, ponižováni, mnoho jich bylo zatčeno, někteří i zabiti. Zvuk tříštícího se skla a množství
střepů – to dalo této události německý název Kristallnacht.1 Bylo to největší veřejné protižidovské vystoupení
vystupňovaného nacistického antisemitismu, které připravilo půdu pro následná radikální protižidovská opatření
vedoucí ve svých důsledcích až ke konečnému řešení. Záminkou k rozpoutání tohoto pogromu byla smrt legačního
sekretáře německého velvyslanectví v Paříži Ernsta Eduarda von Ratha, který podlehl následkům atentátu spáchaného
sedmnáctiletým židovským mladíkem Herschelem Grynszpanem2, Tímto zoufalým činem reagoval Grynszpan na situaci svých
rodičů a dalších polských židovských emigrantů, kteří byly v předcházejících dnech vypovězeni z Německa,
cílem jeho útoku však měl být německý velvyslanec. Už první zprávy o atentátu dne 8. listopadu vyvolaly odvetné
akce např. v Hesensku či v koncentračním táboře Buchenwald, kde začaly popravy dříve uvězněných Židů. Poté,
co přišla 9. listopadu z Paříže zpráva o Rathově úmrtí, začaly se akce stupňovat, např. sudetské noviny Die
Zeit (vydání dne 10.11.1938) informovaly o útocích, ke kterým došlo v odpoledních hodinách v Dessau.
Zpráva o Rathově úmrtí však přišla v nejméně vhodném okamžiku. Toho večera 9. listopadu si představitelé německé Říše připomínali výročí neúspěšného pokusu o převrat z roku 1923. Na vzpomínkový sraz v Mnichově se dostavil říšský ministr propagandy Goebbels. Skupinky SA podnícené Goebbelsovým antisemitským projevem se poté vydaly do ulic města a akce se postupně přenesly na celé německé území. Stranou nezůstala ani další v té době německá území pruského Slezska s největším židovským střediskem ve Vratislavi (Breslau, Wroclaw) i samotného východního Pruska s jeho hlavním městem Královcem (Königsberg, Kaliningrad). S nemenší měrou zasáhla vlna pogromů také nová říšská území – rakouské, které bylo součástí Říše již od března toho roku, a mnichovskou dohodou odtržená pohraniční území českých zemí. Tak jako Goebbelsovým vystoupením se Křišťálová noc naplno rozhořela, jeho rozkaz přenášený rozhlasem ve čtvrtek 10. listopadu v pět hodin odpoledne měl situaci uklidnit. „Už je půl sedmé a já stěží dokážu myslet jasně. – píše berlínský svědek v dopise – To, co se nám Židům v Německu děje od půl páté ráno, je nepopsatelné. V celém Německu neexistuje synagoga, která by nebyla vypálena nebo ještě nehořela, a nezbylo moc výkladů, které by nebyly rozbité.“ (M. Gilbert, Křišťálová noc, Praha 2007, s. 42) V řadě míst, zejména mimo území vlastního Německa, se protáhly protižidovské akce ještě do dalšího dne. Údaje o důsledcích tohoto řádění nebyly nikdy zcela vyčísleny a v publikacích uváděná čísla se liší v důsledku různých použitých hledisek. První „prozatímní“ výsledky obsahovala zpráva, která byla 11. listopadu předložena Heydrichovi. Zničeno bylo 76 šest synagog a dalších 191 zapáleno; 21 obchodních domů židovských majitelů bylo zdemolováno a 815 dalších obchodů zničeno, stejně jako 117 soukromých domů. Podle prvních zpráv bylo třicet šest Židů zavražděno, později bylo toto číslo zvýšeno na devadesát jedna. Rovněž zničených obchodů a vyloupených domů bylo mnohem více a celkový počet zničených synagog či modliteben přesáhl tisíc. Asi 30 000 osob bylo uvězněno v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. Nedávno vydaná publikace britského historika Sira Martina Gilberta věnovaná právě Křišťálové noci tyto odhady upřesňuje, např. k situaci ve Vídni udává 30 sebevražd, 4000 osob deportovaných do Dachau a 95 zničených modliteben a synagog. Ani tyto údaje však nelze pokládat za konečné, ty se asi nepodaří zjistit nikdy. V některých oblastech postižených v závěru války či po ní rozsáhlými přesuny obyvatel a později protiizraelsky zaměřenými režimy jsou výzkumy teprve v počátcích. K nim patří právě oblast našeho trojmezí. Česká historiografie ještě přesně nespočítala škody způsobené během Křišťálové noci v českém pohraničí ani kolik osob bylo protižidovským vystoupením postiženo. Vypleněných či vypálených synagog a jiných objektů sloužících židovským obcím bylo nejméně třicet. Ještě méně informací máme o dění u našich bezprostředních sousedů, v oblasti bývalého Pruského Slezska. Na rozdíl od německých území však české pohraniční oblasti velká část židovských obyvatel opustila, mnozí již během září a poslední odcházeli v prvních říjnových dnech, než byla jednotlivá místa obsazena německými vojsky, např. z Liberce byl poslední evakuační vlak vypraven 8. října. Útoky byly proto zaměřeny zejména na synagogy jako nejvýraznější symboly přítomnosti židovské komunity ve městě. Pravděpodobně poněkud mírnější průběh měly tyto události v pohraničních oblastech jihozápadních a jižních Čech, kde existovalo mnoho malých vesnických židovských komunit. Hlavní útoky byly zaznamenány v rozvíjejících se průmyslových centrech s rozrůstajícími se židovskými obcemi v oblastech západních a severních Čech a českého Slezska, které se často pyšnily honosnými nedávno dostavěnými svatostánky. Byly to často mohutné objekty poznamenané historizujícími slohy, které se staly výraznými architektonickými dominantami měst.
V oblasti dnešního Libereckého kraje hořely v těch dnech tři synagogy – v Liberci, v Jablonci nad Nisou a v České Lípě. V okolních oblastech máme informace především o vypálení synagogy žitavské (Zittau), zasvěcené v roce 1906. Oheň vzplál také ve Zhořelci (Görlitz) v nové synagoze z let 1909-1911. V rámci českého území byla pravděpodobně zničena také modlitebna v Rumburku. Poslední výzkumy na polském území ukazují, že v našich příhraničních oblastech existovalo několik komunit, informace o nich jsou zatím velmi kusé. Synagoga v Jelení Hoře (Hirschberg, Jelenia Góra), postavená v roce 1846, byla údajně zničena nacisty již v roce 1936. V dalších obcích – Boleslawiec, Jawor, Kowary – se zachovaly pozůstatky modliteben, ale zprávy o jejich osudu během Křišťálové noci nemáme.
Česká Lípa
Nejstarší z těchto synagog byla postavena v letech 1863-1864 v České Lípě. V místech, kde se již dříve vystřídaly nejméně dvě starší synagogy, na okraji Židovské ulice. Židovského osídlení České Lípy má totiž poměrně staré kořeny, nejstarší písemná zpráva pochází z roku 1529. Ve větší míře se Židé v České Lípě začali zakupovat okolo roku 1570, kdy císař Maxmilián přislíbil Židům možnost podnikání. V roce 1598 při vypsání domovní daně nacházíme ve spisech zapsánu synagogu, zřízenou v domě před Křížovou branou. Již v té době začíná vznikat židovská čtvrť vně hradeb, v ulici zvané Graben – Příkop (později Židovský příkop, dnes Jiráskova) a v ulicích přilehlých. Židovské ghetto tak nebylo přesně vymezeno, v 1. polovině 17. stol. zde bylo 11 židovských domů a do poloviny 19. stol. se čtvrť rozrostla asi na 50 domů. Období Třicetileté války znamenalo pro českolipské Židy obdobně jako v dalších místech Valdštejnského panství období rozkvětu. Oproti sedmi židovským rodinám uváděným v České Lípě v roce 1579 je v Berní rule z roku 1654 zaznamenáno 40 usedlých Židů, v roce 1724 již zde bylo 73 rodin. I autor zápisů pro Tereziánský katastr si povzdychl, že počet Židů se proti předcházejícímu údaji “značně zvýšil, čímž je městu ubírána obživa”. V prosinci 1774 (9.12.) se českolipská židovská komunita stala obětí pogromu. I když počet obětí byl značný (počty obětí se liší podle strany, která tyto údaje udává, od 35 do 69, a to bez dětí), uvádí soupis z roku 1787 přehled 85 usedlých a povolených židovských rodin v České Lípě. Židé v té době tvořili vysoké procento českolipských obyvatel, nejvíce asi 12 % okolo poloviny 19. století. V roce 1893 se k obci ještě hlásilo 600 osob, obec vlastnila synagogu, hřbitov, talmudickou školu, špitál a ženskou lázeň. Při obci působily spolky pohřebního bratrstva Chewra Kadischa, ženský spolek Benoth Zijon, pěvecký spolek Harmonia a spolek pečující o nemocné Bikur Cholim. Na podporu chudých příslušníků obce byla založena řada nadací a chudobinec. Počet členů obce pak nadále, klesal, až v roce 1930 se k židovskému vyznání hlásila jen 301 osoba.
První zobrazení synagogy nacházíme na nejstarší vedutě České Lípy z roku 1712 z díla M. Vogta. Kresba zachycuje objekt ve tvaru rotundy, otázkou však zůstává míra zkreslení tohoto zobrazení. Kruhový objekt se však objevuje i na dalším obrazovém materiálu – na plánu města od F. B. Wernera z let 1730-1740, kde je v místě synagogy zakreslen kruhovitý půdorys. Podle dr. Smejkala z českolipského muzea navazuje tato synagoga svým tvarem na křesťanskou rotundu, která se údajně v těchto místech nacházela. Následný objekt synagogální, původně polodřevěný, procházel četnými stavebními úpravami. Zachovaly se náčrty z roku 1820, pořízené pro potřeby opravy a přestavby po požáru. V dvoupodlažním objektu tvaru mírně nepravidelného čtyřúhelníku se v suterénu nacházela rituální lázeň mikve. Zachovaný plán sedadel dokládá vnitřní uspořádání ortodoxní synagogy s almemorem uprostřed, sedadly umístěnými podél tří stěn a vyvýšenou ženskou galerií. Tato synagoga byla jednou z prvních u nás, kde byla v roce 1850, v době působení rabína Herrmanna Hamburgera, zavedena reformovaná liturgie, v níž vedle hebrejštiny zazněla při bohoslužbách také němčina. S novým typem bohoslužeb doprovázených synagogálním zpěvem a hudbou přicházelo i nové vnitřní uspořádání synagog připomínající křesťanské kostely. Proto záhy po roce 1848, po pádu omezujících předpisů, začala českolipská židovská komunita uvažovat o výstavbě nové, větší a moderním způsobem pojaté synagogy. Dne 14. března 1863 se konala poslední bohoslužba ve staré synagoze a již o měsíc později se na jejích ruinách odehrálo slavnostní položení základního kamene k synagoze nové. Pro konání bohoslužeb po dobu stavby synagogy získala židovská obec od hraběte Albrechta Vincence Kounice rytířský sál na starém zámku. Nová synagoga byla vysvěcena 23. září 1864, autorem projektu byl novozámecký civilní inženýr Josef Goldbach, stavitelem Eduard Posselt. Zachovala se nám jejich projektová dokumentace, byť značně poškozená. Stavba byla navržena v historizujícím stylu s románskými prvky, nově orientovaná do ulice štítem se vstupem. Ženská galerie je řešena méně obvykle ve dvou patrech podél bočních stěn. Projekt ještě respektuje dřívější zákaz věží na synagogách, proto synagoga nepůsobila výrazně v okolní zástavbě a samotná nebyla příliš často zobrazována. Vzhledem k tomu, že byla postavena v blízkosti renesančního Červeného domu, bývá částečně vidět právě na vyobrazeních tohoto objektu.
Liberec
Na rozdíl od českolipské komunity, židovské osídlení v Liberci mělo poměrně krátkou historii. Ojedinělé židovské rodiny však na tomto území pobývaly snad už ve 14. a 15. stol. V době moru roku 1582 se sem uchýlilo 60 židovských obyvatel z Prahy. Výrazněji dějiny města ovlivnilo působení obchodnických kolonií – připomeňme si např. působení Jakoba Baševiho z Treuen Bergu, dřívějšího finančníka císaře Rudolfa II., za vlády Albrechta z Valdštejna. Tito obchodníci však nezískali právo trvalého pobytu, roku 1799 byly židovské obchodnické rodiny z města i z celého panství vypovězeny, totéž se opakovalo v r. 1810. Přesto již v r. 1830 demografická práce Czoernigova uvádí, že zde žije větší počet Židů, živících se obchodem. Pro jejich ubytování a stravování byly zřizovány vývařovny a při nich modlitebny. Jedna z prvních se nacházela v Železné ulici, poté ve Frýdlantské a na Perštýně .
Trvalé usídlení Židů bylo ve městě povoleno až během migrační vlny po roce 1848. První židovská modlitebna vznikla v dnešní Blažkově ul. (pův. Laufrova ul.) v pronajatém sále domu č. 166/IV již v roce 1861, slavnostně byla otevřena v předvečer novoročního svátku 4. září. Tou dobou žilo v Liberci 30 židovských rodin. O dva roky později byl 1. února 1863 založen židovský náboženský spolek, v r. 1877 převedený na židovskou náboženskou obec. Jejím prvním rabínem se v roce 1869 stal Salomon Pollak (1811 Ivančice nebo Lipník – 1895 Liberec). Do roku 1865, kdy se podařilo dosáhnout zřízení hřbitova na Ruprechtické ulici, byli Židé žijící v Liberci a okolí pohřbíváni v Turnově. Pohřební bratrstvo bylo založeno již v roce 1864 a po něm následovaly další spolky, vznikl ženský spolek a pro výuku náboženství byla zřízena vlastní škola. 19. září 1864 byl ustaven matriční obvod liberecké náboženské obce, který zahrnoval okresy Liberec, Chrastava, Frýdlant, Jablonec a Tanvald a vyčlenil se tak z turnovského matričního obvodu.
Židovská modlitebna se přemístila v roce 1870 do Frýdlantské ulice č. domu 241-I, kde měla prostory pronajaté původně na 10 let. Při přestavbě tohoto domu, byl vytvořen přes dvě podlaží sahající prostor. Rozrůstající se obec však potřebovala samostatnou synagogu. Proto již v roce 1867 vznikl Chrámový stavební fond (Tempelbaufond) a roku 1883 byla zakoupena stavební parcela. Zatímco českolipská židovská komunita si nechala zhotovit plány u místního projektanta, liberecká židovská obec přizvala do konkursu ke stavbě synagogy dva významné vídeňské architekty Maxe Fleischera a prof. Carla Königa. Max Fleischer (1841 Prostějov – 1905 Vídeň) se vedle výstavby obytných domů zaměřil ve své tvorbě právě na projektování synagog, při kterém využíval prvky neogotické – ovlivněn svým profesorem Friedrichem von Schmidtem, který vedl vídeňskou stavební huť při svatoštěpánském Dómu. Z Fleischerova ateliéru pochází nejen plány tří vídeňských synagog, postavených v letech 1883-1903, ale i synagogy v Čechách a na Moravě (České Budějovice, Pelhřimov, Břeclav). Carl König (1841 Vídeň – 1915 Vídeň), se ve své architektonické praxi více zaměřoval na objekty obytné a úřední, navrhované ve stylu neorenesance či neobaroku. Jeho návrhy byly podloženy teoretickými znalostmi ze stavitelství starověku a renesance, kterým se věnoval ve své pedagogické činnosti na vídeňské polytechnice. Návrhy pro židovské obce se v jeho tvorbě vyskytovaly jen ojediněle, v letech 1870-1871 projektoval synagogu pro vídeňskou čvrť Fünfhaus (Vídeň XV, Turnerstrasse). Fleischerův návrh se nám nezachoval, víme jen, že vycházel ze stylu cihlové gotiky. Vzhledem k celkové přestavbě horního libereckého centra v duchu neorenesance měli představitelé židovské obce šťastnou ruku, když se rozhodli pro Königův návrh. Konečně v letech 1887-1889 byla v ulici Na Skřivanech (dnešní Rumjancevova). synagoga postavena, stavbu provedla liberecká stavební firma Sachers a Gärtner. Synagoga postavená v historizujícím stylu rané renesance zaujala pohledově velmi významné místo u nově budovaného mostu přes Sokolskou ulici a svou výraznou věží nad vstupem doplnila panorama města. Díky svému umístění je zachycena na řadě dobových pohlednic a fotografií. Vedle stavebních projektů se zachovaly i návrhy vnitřní výzdoby synagogy od liberecké firmy Ernst Weininger, které doplňuje fotografie realizovaného interiéru
Po dostavbě synagogy přibyl k již zmíněných spolkům také smíšený sbor se 45 členy. V roce 1893 se k obci hlásilo 980 osob, při sčítání lidu v r. 1920 to již bylo 1412 duší. V meziválečném období v Liberci rovněž sídlila lóže B´nai B´rith Philantropia v objektu č. 6 na Staroměstském (dnešním Benešově) náměstí, nedaleko synagogy v Liliové ulici č. 5 měla svůj úřad židovská obec. Jak sděluje městská kronika, většina Židů utekla z města před 8.11.1938, kdy bylo město „osvobozeno“. Mezi posledními byl i liberecký rabín, autor stati Geschichte der Juden in Reichenberg, Prof. Dr. Emil Hofmann (uváděn rovněž jako Hofman nebo Hoffmann, pravděpodobně 1867 Kecskemét / Maďarsko – 1956 Tel Aviv / Izrael), který emigroval do Palestiny. Dne 27.9. předal předseda židovské obce dr. Leopold Langstein klíče od synagogy starostovi města Rohnovi.
Jablonec nad Nisou
Právě toto město patří mezi místa procházející v závěru devatenáctého století skutečně bouřlivým vývojem, mění se z malé obce v centrum bižuterní výroby a obchodu. Mezi novými obyvateli zejména po roce 1866 přichází do Jablonce také větší počet židovských rodin jejichž členové se zapojují především do obchodu s tzv. jabloneckým zbožím. Panorama města, ve kterém dlouho byla jedinou dominantou věž katolického kostela sv. Anny, získává novou tvář. V roce 1892 se do něj zapisují dvě výrazné sakrální stavby. Po neogotické přestavbě získává vysokou štíhlou věž evangelický kostel. Naopak nepříliš vysoké hranolovité věže synagogy působí zejména svými neobvyklými kulovitými kupolemi s lucernami, pokrytými poměděnými taškami a zakončenými zlacenou Davidovou hvězdou. Jablonecká židovská komunita měla podobný osud jako židovská obec v Liberci. První zmínky o Židech ve vztahu k Jablonci n. Nisou a okolí pocházejí z let 1770-1776, o trvalé usídlení se však jednalo až v roce. 1847. Po přílivu v 60. letech 19. století se místní komunita snaží o založení vlastního náboženského spolku, povolen byl 1.9.1872. V roce 1890 čítala tato komunita 500 duší, v roce 1893 byla převedena na židovskou obec a nadále se rychle rozrůstala. Při sčítání lidu v roce 1920 je v Jablonci uvedeno 841 duší a při obci působily spolky jako pohřební bratrstvo Chewra Kadischa, ženský spolek a podpůrný spolek pro chudé.
První doložená modlitebna byla v letech 1872-1874 v objektu staré Střelnice, od roku 1875 se nacházela v Josefské ulici (nyní Soukenná ul.) v domě řezníka Bergmanna. Synagoga postavená v r. 1892 podle projektu arch. Wilhelma Stiassnyho (1842 Bratislava – 1910 Bad Ischl) se nacházela v Goethově ulici (nyní Jiráskova ul., vedle dnešního Muzea skla a bižuterie). Proč jablonecká židovská obec zvolila právě Wilhelma Stiassneho, lze dnes již těžko říci, chybí nám k tomu dokumentace. Zachovaly se sice plány synagogy, ale bez jakýchkoliv písemných doprovodných materiálů. Představitelé jablonecké židovské komunity jistě měli kontakty na oba vídeňské architekty zapojené do konkursu pro libereckou synagogu, rozhodli se však pro dalšího ze skupiny židovských architektů působících tou dobou ve Vídni, pro jejich vrstevníka a pravděpodobně i spolužáka Wilhelma Stiassnyho. Stiassny se původně zabýval zejména projekty sociálního bydlení a nemocnic, zapojil se – podobně jako König – do přestavby vídeňského centra okolo nově vytvářené Okružní třídy. Okolo roku 1880, kdy se Stiassny stal zároveň předním představitelem vídeňské židovské obce, začal se ve větší míře věnovat projektům pro židovské obce v rakouské monarchii. Jablonecký projekt synagogy patřil k jeho prvním synagogálním stavbám, předtím projektoval synagogu pro slovenské Malacky a zároveň s jabloneckou připravoval návrhy pro vídeňské ortodoxní komunity. Ve svých projektech spojoval prvky historizujících stylů s prvky tehdy pro synagogální stavby oblíbené maurské architektury. Vrcholným dílem tohoto jeho eklektického stylu se stala jeho poslední synagoga v Praze v Jeruzalémské ulici, jedna z mála zachovaných Stiassnyho staveb Na realizaci jablonecké synagogy se podílel také Stiassnyho spolupracovník, tehdy mladý vídeňský architekt Ignaz Nathan Reiser (1863 Magyarbely – 1940 Wien), později autor vídeňské synagogy v Pazmanitengasse a obřadní síně na tzv. novém židovském oddělení vídeňského centrálního hřbitova. Z jeho ateliéru pochází i jedna z prvních železobetonových staveb Vídně – Kaipalast (1911-1912). Nový jablonecký objekt vystupoval z okolní nízkopodlažní roubené zástavby jak svou mohutností, tak i barevným provedením, vytvářeným obložením z dvou odstínů pálených cihel, poskládaných do horizontálních pásů. Při pohledech do tehdejší Ghoetovy ulice upoutal svým bohatým plastickým a polychromovaným „maurským“ ornamentem vstupní severozápadní portál. Ještě působivější byl podle dobových svědectví interiér synagogy. Stavba synagogy byla vyvrcholením úsilí teprve dvacet let existující jablonecké židovské komunity, jehož cílem bylo úplné osamostatnění od obce liberecké.
K průběhu Křišťálové noci
a likvidace zmíněných synagog mnoho informací nemáme. Podobně jako v Německu si
však i zdejší příslušníci nacistických oddílů své dílo, pokud to bylo možné, zfotografovali. Jako první byla
zapálena synagoga v centru henleinovců v Liberci. Vzhledem k tomu, že hořela v odpoledních hodinách 10.11.1938, bylo
možné celý průběh fotograficky dokumentovat. Kratší informace vyšly následujícího dne v místním tisku. Kromě
samotného požáru zachycují fotografie rovněž přelet vzducholodě Zeppelin nad vyhořelou libereckou synagogou v prosinci
1938 či bourání liberecké synagogy v lednu 1939. Likvidaci liberecké synagogy prováděla firma Jakob Fiedler, závěrečné
vyúčtování je z 19.6.1939. Nejvíce fotografií je věnováno požáru českolipské synagogy a zachycují časový postup.
Synagoga byla zapálena v brzkých ranních hodinách 11.11.1938, přivolaným hasičům se ji podařilo uhasit, ale zanedlouho
vzplála znovu. Později byla část budovy vyhozena pomocí trhavin a zbylé části strženy a srovnány se zemí.
Jablonecká synagoga začala hořet 10.11.1938 po 17. hodině, předtím v odpoledních hodinách však dav zničil její vnitřní zařízení. Z požáru této synagogy se zatím žádnou fotodokumentaci najít nepodařilo. Zachovala se z ní však část vnitřního vybavení. Před odchodem z Jablonce vyzdvihli členové obce ze synagogy to nejdražší, co měli - všech devět Tór, zabalili je a odnesli s sebou do Turnova. Po návratu z mobilizace v Turnově po kratší dobu pobýval i jablonecký rabín dr. Georg Vida. Protože se vyřizování cestovních dokladů protahovalo, pokusil se zachránit alespoň jednu z Tór, zabalil ji a odeslal do Paříže. Když poté v červnu 1939 odplouval Vida s rodinou z Rotterdamu do USA, vezl tuto jedinou zachráněnou Tóru s sebou. Dnes je vystavena v Tikvat Israel Holocaust Memorial v USA, otevřená v místě, kde z ní bylo naposledy v jablonecké synagoze předčítáno. Ostatní předměty, které společně s Tórami jablonečtí věřící donesli do Turnova, se později dostaly společně s předměty z turnovské synagogy do tzv. Židovského ústředního muzea zřízeného v roce 1942 v Praze.
Tisk
