Po vzniku Protektorátu přijala protektorátní vláda postupně všechna „proticikánská“ nařízení, která byla během třicátých let realizována . Nejdříve ale ještě nový režim využíval zákonná opatření i praktické provádění pronásledování obyvatelstva označeného za „cikány“, jež vycházela především z prvorepublikového zákona č. 117/27 Sb. z 15. července 1927 „o potulných cikánech a osobách po cikánsku žijících“. Lidé, kteří podle tohoto zákona byli označeni jako „cikáni“, měli mimo jiné zakázán přístup na některá území, např. pohraničí, lázně, obvody velkých měst atd.1 Vyhláškou protektorátního ministra vnitra Josefa Ježka z 30. listopadu 1939 o zákazu kočování bylo všem „ potulným cikánům“ od konce ledna 1940 zakázáno kočovat a bylo jim nařízeno usadit se buď v domovské obci, tj. v obci, kde měli domovské právo, nebo v místě posledního pobytu. Samotné usazení neprobíhalo bez problémů, neboť obce se často bránily usazení „potulných cikánů“ tím, že je vypovídaly mimo svůj obvod nebo jim znemožňovaly získání domovské příslušnosti. Nově usazené osoby byly prakticky pod stálým dohledem místních četníků a protektorátní administrativa mohla využít periodická hlášení jednotlivých úřadů ke zpřesnění jejich evidence. Na základě nového soupisu žilo k 1. dubnu 1940 na území Protektorátu celkem 6 540 „cikánů“.2
Romská rodina po nuceném usazení, 1940, časopis Bezpečnostní služba. (Foto: Muzeum romské kultury.)
Jedním z trestů za nedodržení zákazu kočování bylo zařazení do “kárných pracovních táborů”. Tyto tábory byly otevřeny 10. srpna 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Nařízení o jejich vzniku schválila česko-slovenská vláda Rudolfa Berana již 2. března 1939, tedy před vznikem Protektorátu, a měly sloužit k internaci „práce se štítících“ mužů, mezi nimi také „práceschopných potulných cikánů“. Do “kárných pracovních táborů” měli být umístěni muži starší osmnácti let, kteří nemohli prokázat zdroj obživy.3 Po zákazu kočování měli být do těchto táborů zařazeni i muži z romských rodin, které by stále kočovaly. Muži věznění v “kárných pracovních táborech” a považovaní za „cikány“ byli v táborové evidenci označováni velkým písmenem „C“ („cikán“). V závislosti na ročním období tvořili zpravidla 5 až 25 % všech internovaných.4
Důležitý krok ve vývoji nacistického pronásledování na území Protektorátu tvořilo nařízení č. 89/42 Sb. „o preventivním potírání zločinnosti“, které bylo kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS H. Himmlera z roku 1937. Protektorátní vláda v čele s předsedou Jaroslavem Krejčím je převzala a vydala 9. března 1942. Kriminální policie mimo jiné dostala právo uvalovat časově neomezenou vazbu v nově zřízených tzv.“ sběrných táborech” také na toho, „kdo ohrožuje veřejnost svým asociálním chováním“. Tato „preventivní vazba“ byla oficiálním právním základem pro uvěznění v nacistických koncentračních táborech.5 Podle příslušné definice byla „asociálem“ osoba, která „byť i ne zločinným chováním namířeným proti pospolitosti dává najevo, že se do pospolitosti včleniti nehodlá“. Velice vágní definice tak umožňovala pronásledování stovek mužů i žen, kteří byli bez soudního rozsudku vězněni v různých sběrných a koncentračních táborech.
Nařízení zmiňovalo mezi „asociálními“ osobami mimo jiné také „cikány a osoby po způsobu cikánském kočující“ a obsahovalo „zvláštní ustanovení o cikánech“. „Cikánům a osobám potulujícím se po způsobu cikánském“ bylo zakázáno vzdalovat se bez předchozího povolení Kriminální ústředny v Praze z úředně přikázaného místa. Ústředna měla, nově jako jediný orgán, pravomoc vydávat kočovnické listy. Platnost kočovnických listů vydaných jinými úřady zanikla a ty neplatné měly být jejich držitelům odebrány. Ústředna také jako jediná rozhodovala o vydání oprávnění nebo licence „k provozování živnosti kočovnickým způsobem“.6
Na “sběrné tábory” byly s platností od 1. ledna 1942 přeměněny také “kárné pracovní tábory” v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. „Preventivní vazba“ byla vykonávána také v “donucovacích pracovnách” v Praze-Ruzyni, Pardubicích a Brně (s pobočkou v Olšovci). Nejhorší variantou pro osoby, na něž se opatření vztahovalo, pak byl transport do KT Auschwitz I, později do KT Buchenwald a KT Ravensbrück. V těchto transportech, jimiž bylo od dubna 1942 do února 1944 odvlečeno z Protektorátu několik set osob, tvořili romští muži a ženy pouze malou část.7 Rasová ideologie nacistů sice spojila Romy a Sinty s „asociály“, ale tyto skupiny neztotožňovala.
Policejní karta a snímek vězně sběrného tábora v Letech u Písku Antonína Vrby, který byl protektorátními úřady označen za
„asociála“ a jako takový byl 25. března 1942 uvězněn. (Foto: Muzeum romské kultury).
Další kapitola: SOUPIS CIKÁNŮ (2. 8. 1942)
Tisk
