Nejznámější je nacistické pronásledování Židů, ale pronásledovány, vězněny a zabíjeny byly i další skupiny, ať už to byli Romové a Sintové, lidé s postižením, političtí vězni, a ano, i queer lidé.
Homosexuálové byli pronásledováni na základě paragrafu 175 německého trestního zákoníku z roku 1871. Tento paragraf kriminalizoval sexuální styk mezi muži a sloužil k pronásledování homosexuálů, jejich věznění a často i k jejich usmrcení. Různé vyhlášky gestapa a policejní příkazy umožňovaly pronásledování homosexuálů bez nutnosti formálního soudního procesu. I po osvobození Spojenci, tento paragraf existoval v různých podobách v německém trestním zákoníku až do roku 1994, kdy byl nakonec zrušen. Během druhé světové války bylo na základě tohoto paragrafu pronásledováno a posláno do koncentračních táborů 5 000 až 15 000 mužů.
Ačkoli paragraf 175 nebyl výslovně zaměřen na lesby, i ony byly za války pronásledovány. Nemohly pokračovat ve svém běžném životě a mnohé z nich, například Elli Smula a Margarete Rosenbergová, byly deportovány a vězněny. Rakouský trestní zákon z roku 1852 v paragrafu 129 kriminalizoval všechny vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Ten nebyl při anšlusu změněn a po roce 1939 byl rozšířen i na Protektorát Čechy a Morava. Paragraf umožňoval pronásledování, perzekuci a deportaci všech homosexuálů.
V nacistických koncentračních táborech byli vězni označováni nášivkami na oděvu. Ty označovaly, za co byli vězněni, a označovaly, jak byli svými vězniteli klasifikováni. Židovští vězni nosili žlutou Davidovu hvězdu. Političtí vězni nosili červený trojúhelník. Růžový trojúhelník označoval homosexuální muže pronásledované na základě paragrafu 175. Existovalo mnoho dalších odznaků, které označovaly i jiné kategorie. Lesbické vězenkyně byly v kategorii černého trojúhelníku, kterou sdílely s Romy a Sinti, duševně nemocnými, tuláky a dalšími.
Muži s odznakem růžového trojúhelníku byli naspodu táborové hierarchie a byli zneužíváni a ostrakizováni nejen kápy, ale i ostatními vězni. Jejich šance na přežití věznění v koncentračních táborech byla velmi malá.
S dokumentací příběhů queer obětí holocaustu je spojeno mnoho problémů. Naše schopnost naslouchat příběhům, vzpomínat a připomínat si lidi za jejich boje a zkušenosti s pronásledováním je dána politickým klimatem. Zpočátku bylo obtížné mluvit o svých zkušenostech i pro židovské přeživší, protože socialistický režim byl taktéž antisemitský a byl ochoten uznávat hlavně politické vězně. Po pádu SSSR a obnovení demokracie v Evropě bylo konečně možné, aby židovští přeživší holocaustu promluvili, a my jsme mohli vyslechnout a zdokumentovat jejich příběhy, živou paměť. Homosexualita však zůstávala stigmatizována, a než začalo být bezpečné přiznat queer identitu v moderní společnosti, natož mluvit o zážitcích z války, bylo přeživších příliš málo, protože mnozí z nich mezitím zemřeli stářím. Uznání queer obětí přišlo příliš pozdě na to, aby se většina přeživších podělila o své příběhy.
Aspektem queer touhy se zabývá historička Anna Hájková ve své knize Lidé bez dějin jsou prach. Zabývá se předpojatostí doby, kdy byly příběhy queer lidí, kteří zažili holocaust, sbírány, a také předpojatostí tazatelů, respektive očitých svědků. Irene Millerová chtěla v rozhovoru s Židovskou službou pro rodinu a děti mluvit o své orientaci, ale protože její sexuální orientace neodpovídala specifickým hodnotám tazatele, byla zamítnuta a její výpověď zůstala bez jakýchkoli zmínek o její partnerce a zážitcích, které byly přímým důsledkem toho, že je lesba. Teprve pozdější rozhovor, v němž novinářka zmínila Millerové, že sama je lesba, jí umožnil mluvit o své orientaci a svých zkušenostech v jejích vlastních slovech. V souvislosti s výpověďmi přeživších Hájková poukazuje na neodmyslitelný homofobní tón výpovědí, ale také na homofobii tázajících se, ta výpovědi také ovlivňovala. Homosexualita byla dobovými svědky často vnímána jako ohrožující a nebezpečná, ti například konstruovali obraz zrůdné, děsivé lesby, která ohrožovala neheterosexuální vězeňkyně.
Jedinečnost terezínského ghetta, jednoho z mála táborů, kde muži a ženy nebyli odděleni, je neocenitelným svědectvím o tom, že homosexuální vztahy nebyly jen důsledkem nedostatku příslušníků opačného pohlaví, ale vrozenou preferencí. Homosexuální touhu nelze vysvětlit pouze absencí opačného pohlaví. Bohužel také nejlépe ilustruje vymazávání queer obětí a jejich příběhů. Ve své době byla homosexualita vnímána jako deviantní, a proto byla vyřazena z historického vyprávění. Příkladem může být příběh pečovatelky o mládež, která milovala ženu, o níž se zmiňuje denník Egona Redlicha (alias Gondy). Tato zmínka byla z editované verze Gondova deníku i z jeho anglického vydání vymazána, čímž byl její příběh odstraněn ne jednou, ale hned dvakrát.
Je znám pouze jeden zdokumentovaný příběh transsexuála v Terezíně, Hamba. Na základě nedávného výzkumu dokazuje, že nacisté o existenci trans lidí věděli, ale také je pronásledovali.
Hambo se narodili v roce 1907 v židovské domácnosti v Berlíně, vyučili se zpěvákem a pracovali jako klaun a imitátor žen. V roce 1933 je napadla SA a oni uprchli do Dánska, odkud byli spolu s dalšími 500 dánskými Židy deportováni do Terezína. V terezínském ghettu se staly oblíbenou postavou kulturního života a účastnily se mnoha představení a kabaretů. V deníkovém záznamu Ralpha Oppenhejma byli Hambo popsáni hanlivým způsobem a zároveň Oppenhejm spekuloval, že si Hambo přivydělávali na porce jídla sexuální prací. Podle Hájkové byla tato spekulace buď důkazem queer sexuální práce v ghettu, nebo prostě pokusem o pomluvu. Hambo přežili holocaust a usadili se v Dánsku, ale o jejich příběhu je známo jen málo.
Shrňme si překážky ve výzkumu a připomínání queer příběhů z období holocaustu a zajištění ucelenějšího vyprávění a pochopení pronásledování ze strany nacistů během druhé světové války. Ty byly dány heteronormativními mocenskými strukturami a předsudky vnímající homosexualitu jako "zvrhlost".
Československo bylo na svou dobu pokrokové, když v roce 1961 dekriminalizovalo homosexuální sex, ale jak bylo zmíněno, v Německu zůstal paragraf 175 v platnosti až do poloviny 90. let. Trestnost a stigma jsou odlišné pojmy. I dnes, téměř 80 let po skončení druhé světové války, kriminalizuje homosexualitu 40 zemí světa, přičemž 13 z nich má za tento "přečin" trest smrti. A na mnoha místech stigma přetrvává dodnes.
Navzdory těmto překážkám máme příběhy lidí, kteří přežili holocaust a byli schopni předat svoje svědectví. Kromě výše uvedených příkladů si můžete přečíst o pětiletém věznění za homosexualitu Rakušana Josefa Kohouta, zatčeného na základě rakouské obdoby paragrafu 175, z první ruky. Jeho příběh sepsal jeho přítel pod pseudonymem Heinz Heger a můžete si ho přečíst v knize Muži s růžovým trojúhelníkem. Josef pocházel z katolické rodiny a byl uvězněn čistě na základě své sexuality.
Je zde však mnoho intersekcionality, což ztěžuje možnost zjistit, kolik queer lidí bylo pronásledováno, a vyslechnutí jejich osobních příběhů. Židé byli pronásledováni bez ohledu na svou sexualitu. Pokud jste byli Židé a queer, i když jste již byli uvězněni, bylo bezpečnější svoji orientaci skrývat. Jelikož být queer bylo považováno za zvrhlost, byla jakákoli odchylka od heteronormativity trestána, a ostrakizace přicházela i od spoluvězňů.
Gerhard "Gad" Beck byl Němec smíšeného židovského původu. Dlouho se mu dařilo vyhýbat se vězení, i když se podílel na undergroundovém hnutí, které pomáhalo zásobovat Židy, kteří se snažili uprchnout do Švýcarska, potravinami a úkryty. Jeho přítel, Manfred Lewin, takové štěstí neměl a byl zatčen. Beck se ho v roce 1942 pokusil zachránit, ale Lewin ve snaze ochránit svou rodinu odmítl odejít. On i celá jeho rodina byli zavražděni v koncentračním táboře Auschwitz. V roce 1945 byl Beck prozrazen a zatčen gestapem. Podařilo se mu přežít válku a v roce 2000 se spolu s dalšími homosexuály, kteří přežili holocaust, objevil v dokumentu HBO Paragraf 175. Můžete si také přečíst jeho autobiografii, která vyšla v roce 1995 pod názvem An Underground Life: Vzpomínky židovského gaye v nacistickém Berlíně.
Fredy Hirsch je jednou z mála výjimek, protože se k homosexualitě hlásil přiznaně, a přesto je jeho příběh známý. Narodil se v Německu a během okupace žil v Praze v Československu. Byl sportovcem, učitelem sportu a aktivistou. V roce 1939 se mu podařilo zprostředkovat emigraci osmnácti svých svěřenců do Dánska a zachránit je tak před deportací. Sám však takové štěstí neměl a později byl deportován do Auschwitzu. Přestože ho Rudolf Vrba varoval před blížící se likvidací terezínského rodinného tábora BIIb, odmítl odejít bez dětí, na které dohlížel a které chránil. Zemřel 8. března 1944 za nevyjasněných okolností. Dnes je jednou z mála homosexuálních obětí holocaustu, jejichž příběh známe, protože pracoval s dětmi a dospívajícími a chránil je – ti žili dostatečně dlouho na to, aby si uchovali jeho památku a mohli vyprávět jeho příběh.
Existují i další zmínky a další příběhy, pokud je budete hledat. Ale musíte je hledat.
Při připomínání holocaustu musíme být inkluzivní a brát ohled na všechny oběti. Dnes si připomeňme ty, kteří byli queer. Teprve v roce 1987 byl postaven první památník připomínající queer oběti holocaustu. Homomonument najdete v nizozemském Amsterdamu přímo před Domem Anny Frankové na náměstí Westermarkt. Při návštěvě domu, kde se Anne Franková za války ukrývala, než byl její úkryt odhalen a ona i s celou rodinou deportována, se u Homomonumentu zastavte. Koneckonců Anne také ve svém deníku sdílela svoji fascinaci ženským tělem a platonickou lásku ke své nejlepší kamarádce. A tak si zaslouží zmínku v tomto článku.
Ani dnes nemají queer lidé na mnoha místech světa rovnoprávnost. Dokonce ani u nás v České republice ne. Homosexuálové sice mohou v České republice uzavřít registrované partnerství, ale nemohou uzavřít zákonné manželství a některá práva jsou jim upřena. Registrované partnerství doposud neumožňuje šest zemí Evropské unie, včetně našeho souseda Slovenska. V roce 2022 navíc Bratislava zažila teroristický útok, zaměřený na queer komunitu. Pachatel zveřejnil svůj manifest, v němž hovořil o nadřazenosti "bílé rasy" a ze všeho špatného vinil "židovskou LGBT+ agendu". Vracet tváře queer obětem holocaustu a připomínat jejich příběhy je důležité. Humanizace lidí, kteří byli pronásledováni čistě pro to, kým jsou, je důležitá. Protože jen poznáním a pochopením naší historie můžeme zabránit podobným zvěrstvům v budoucnu.
V důsledku existujících heteronormativních mocenských struktur zeje v archivech až na výjimky díra, neobsahující příběhy a osudy queer lidí během holocaustu. Těch pár příběhů, které jsou zaznamenány jsou odchylkou od heteronormativních studií o holocaustu.
Tisk
