Josef Bor, původním jménem Josef Bondy, byl advokátem a později spisovatelem. Ve svých knihách se věnoval tématu Šoa a patří k významným autorům, kteří přispěli k porozumění osudu Židů během nejtemnější kapitoly lidských dějin.
Josef Bondy okolo roku 1940 (Foto: Soukromý archiv rodiny)
Narodil se 2. července 1906 v Moravské Ostravě v asimilované právnické rodině. Jeho strýc, JUDr. Otto Bondy, byl
soudcem prvorepublikového Volebního soudu a zabýval se moderním antisemitismem, který viděl jako důsledek ekonomicky
tíživého postavení nižších společenských vrstev a politického populismu a manipulace. Rodina pocházela z Kutné
Hory, nicméně v době hilsneriády a antisemitských útoků byla nucena z rizikové oblasti odejít a nově založit
svůj život v Ostravě. Otec Josefa Bondyho, advokát JUDr. Julius Bondy, byl člověk pokrokový a angažoval se ve veřejném
prostoru. Založil na Těšínsku české divadlo, spolek KOLLÁR a stal se spoluzakladatelem české radnice, u Nejvyššího
správního soudu pak vymohl českou průmyslovou školu a pomohl také založit český učitelský ústav.
Josef Bondy vystudoval Právnickou fakultu MU v Brně, kterou zakončil roku 1929 doktorátem. Po koncipientské praxi v německo-židovské
advokátní kanceláři Bandler a Kohner v Mostě nastoupil jako společník svého otce, s nímž vedl kancelář až do
roku 1938, kdy advokátní komora předběhla norimberské zákony a znemožnila židovským advokátům, kteří tvořili
40 % všech advokátů, vykonávat praxi. Advokátní reprezentace ve svých usneseních trvala na tom, že je třeba vyřešit
„židovskou otázku“ v advokátním stavu.
Věra a Hana Bondyovy, před odjezdem do transportu (Foto: Soukromý archiv rodiny)
Josef Bondy se následně vrátil s manželkou Editou, dcerkami Věruškou a Haničkou a zbytkem rodiny do Kutné Hory, kde již žila jeho sestra
Irena s manželem Bedřichem Strakoschem a dvěma syny, kteří zde spolu vlastnili továrnu na obuv.
Po zahájení deportací v roce 1942 byla celá rodina odvlečena do Terezína. Irena, Bedřich, čtrnáctiletý Harry (Jindřich) a desetiletý
Jiří byli rovnou transportováni dál na východ a zavražděni v koncentračním táboře , pravděpodobně byli zastřeleni
v lese bezprostředně po příjezdu. Julius Bondy byl zavražděn v Terezíně a Josef Bondy se svou manželkou, dětmi a matkou byli
dne 28. října 1944 transportováni do Osvětimi. Ještě téhož dne byly Edita, sedmiletá Věruška, pětiletá Hanička a jejich
babička Anna udušeny v plynové komoře. Z transportu, v němž bylo 2038 lidí, vraždění přežilo jen 144, mezi nimi
i Josef Bondy, který byl osvobozen během pochodu smrti.
Josef Bondy si po válce změnil jméno na Josef Bor a znovu se oženil. Vzal si Vally, roz. Tausikovou, která také přežila
vyvraždění své rodiny, a narodily se jim dvě děti, Petr a Eva. Josef Bor začal pracovat v legislativním odboru na
Ministerstvu národní obrany, ale po komunistickém puči byl nucen odejít.
Josef, Vally, Petr a Eva Borovi na konci 50. let (Foto: Soukromý archiv rodiny)
Svou životní zkušenost z Šoa zpracoval ve dvou prozaických knihách. Autobiografický román Opuštěná panenka, vydaný
poprvé v roce 1961 a přeložený do několika jazyků, ukazuje na příběhu rozvětvené kutnohorské rodiny osud Židů
v koncentračních táborech, individuální lidské životy v kontrastu s průmyslovým vražděním, dehumanizaci lidské
bytosti. V syrově reálných obrazech ukazuje přeměnu člověka v číslo, v člověka bez minulosti i budoucnosti.
Velkého ohlasu se dostalo jeho novele Terezínské rekviem, která byla přeložena do deseti jazyků a opakovaně u nás
i v zahraničí vychází, byla vysílaná i jako rozhlasová hra. Novela vypráví skutečný příběh, kdy Židé v Terezíně
pod vedením slavného dirigenta Rafaela Schächtera nastudovali Verdiho Rekviem. Bor, který sám byl hudebníkem, hrál na housle, vystavěl
novelu na umělecké pravdivosti, která přesahuje osobní zkušenost autora a není pouze soukromou vzpomínkou na přátele.
Jedinečný výkon vynikajících evropských umělců, kteří byli určeni k likvidaci, a vnímavost posluchačů, niterné
souznění vězňů v hledišti a na jevišti odkryli hloubku sdělení. Naléhavý lidský apel „Li-be-ra-me!“ ve Verdiho
modlitbě za mrtvé a v Schachterově napřimujícím „Svobodu nám!“, přinesl naději pro všechny strádající a
trýzněné. „Spra-ve-dl-nost!“ bouřilo terezínské rekviem do uší lágrových esesmanů a jejich tleskajícího hosta
Eichmanna. Terezínské rekviem ukazuje sílu člověka a umění, vzbuzuje otázky, z nichž jedna je zvlášť neodbytná:
Do jaké míry ovlivňuje kultura jednání člověka a vývoj lidské společnosti?
Josef Bor se ve své literární tvorbě věnoval také náboženským tématům. Přednášel, publikoval eseje a toto téma
zpracoval též ve hře Ten třetí (1971). Zabýval se křesťanským antijudaismem a křesťanství nahlížel z židovské
perspektivy. Ježíš byl pro něj svrchovaně židovskou osobností, která plně respektovala židovský zákon i tradice
svého národa. V rukopise zůstala Borova interpretace některých novozákonních témat: Proroci a jejich bůh, Z tajemství
staré knihy, dále televizní scénář příběhu na motivy Opuštěné panenky: Appassionáta a filmová synopse Ester.
Josef Bor patřil k průkopníkům židovsko-křesťanské vzájemnosti a jako jeden z prvních u nás s takovými společnostmi,
především v Německu, spolupracoval. Zemřel v Praze 31. ledna 1979.
Tisk
