Ano, musím opět začít Ortenovými Zákazy
, jako vždy, když jej někdo zmíní, nebo když na něj vzpomínáme, nějak
je nelze vynechat, obejít, vyhnout se jim, jakmile mluvíme o tomto talentovaném českém židovském básníkovi.
ZÁKAZY
Nemohl jsem na dnešek dlouho usnout a přemýšlel jsem a rovnal si v hlavě všechny ty zákazy, které se mne nějak,
byť sebeméně, dotýkají. A protože je nedělní dopoledne, venku již druhý den sněží a teprve za několik hodin
mám jet do Košíř, napíšu si sem ty zákazy, na které si vzpomenu, a až je napíšu, nechám pod nimi ještě hodně
veliké místo pro ty, které se dostaví po dnešním dni. Nemám bohužel po ruce žádný pramen, podle kterého bych mohl
postupovat, a tak jak seřazení, tak počet je víceméně náhodný. Jsou to tedy tyto zákazy:
Nesmím vycházet z domu po osmé hodině večerní.
Nesmím si najmout samostatný byt.
Nesmím se stěhovat jinam, než do Prahy I nebo V, a to jako podnájemník.
Nesmím chodit do vináren, kaváren, hostinců, biografů, divadel a na koncerty, kromě jedné nebo dvou kaváren, pro
mne vyhrazených.
Nesmím chodit do parků a sadů.
Nesmím chodit do městských lesů.
Nesmím se vzdalovat za obvod Prahy.
Nesmím (tudíž) jet domů, do Kutné Hory a nikam jinam, leda na zvláštní povolení gestapa.
Nesmím jezdit v motorových vozech tramvají, jen v posledním vlečném voze, a má-li „tento“ střední vstup,
tedy jenom v jeho zadní polovině.
Nesmím nakupovat v jakýchkoli obchodech jindy, než mezi 11. a 13. a mezi 15. a 17. hodinou.
Nesmím hrát divadlo a být jakkoli jinak veřejně činný.
Nesmím být členem žádných spolků.
Nesmím chodit do jakékoli školy.
Nesmím se společensky stýkat se členy Národního souručenství a oni se nesmějí stýkat se mnou, nesmějí se se
mnou zdravit, zastavovat a mluvit o věcech jiných než nutných (při nákupech apod.).
(Deníkový záznam Jiřího Ortena z 27. října 1940)
Básníka Jiřího Ortena, rozeného Ohrensteina, jsem milovala už od svých patnácti let. Nejen jeho poezii, jeho hravost a jakoby bezděčnou dokonalou češtinu, ale i jeho samotu, ztrátu a trápení, strach ze smrti, i jeho dopisy mamince…
Chtěl bych Ti říct něco hodně hezkého, abys měla radost: … Užívej, nepij příliš, choď spat před půlnocí,
rychle se do někoho zamiluj, napiš mi, co děláš, … nezlob se na mne…
Na gymnáziu jsem se kvůli tomu přihlásila do literárního semináře, abych mohla recitovat jeho básně. Zbožňovala
jsem Ortenovy nožičky rosy
a kocourka, co vražedné andílky polyká
, když ho topí, a vzpomíná na kočičky, které
proháněl…, milovala jsem slova jako lítost
, nesmírně suché rty
a déšť na římse
a zimu, co tě rozdrkotá
. A
tmu, pro kterou nevidíme
. Jistě že jsem už tehdy věděla, že si to příjmení Orten vymyslel, ale nevěděla jsem ještě,
že do rodu Ohrensteinů patřím i já sama. Můj táta (rozený Ohrenstein) zemřel v roce 1972, a já jsem se narodila
pod jiným příjmením, než se kterým táta přišel na konci války z koncentračního tábora zpět do Prahy, domů.
To se tak dělalo. Jméno bylo židovské a německé a mnoha těm, kteří taková jména nosili, připomínalo příliš
mnoho hrůz, ale táty jsem se na to v sedmnácti už nestihla zeptat. Ani si už nepamatuji, kdy a jak jsem se o tom dozvěděla.
Jen vím, že to doma
bylo už bez rodičů, jen se sestrou Helenkou.
A pak tam stojím, na literárním semináři, je mi sedmnáct a čtu svou esej o mladém básníkovi, který tak mladý a
plný nadějí zemřel. Četla jsem i jeden z posledních Ortenových dopisů mamince. Myslela jsem, že to zvládnu, ale
pak mi vyhrkly slzy a nemohla jsem dočíst. Vzpomněla jsem si na tátu, který náhle nebyl, na básníka se smutným údělem
židovství, který na něj padl jako můra
a který byl na polibek malý a léta mu utíkaly…
A tak mne básník provází
celý život, jsem přece druhá generace
po holocaustu. Tolik můj příběh osobní.
Básník Jiří Orten se narodil v Kutné Hoře jako druhý syn Eduarda a Berty 30. srpna 1919. Otec Eduard Ohrenstein pocházel ze Zruče nad Sázavou. V roce 1912 se oženil s Bertou a usadili se v Kutné Hoře. Starší bratr Jiřího Ota a o deset let mladší Zdeněk studovali v dramatickém oddělení na Pražské konzervatoři v Praze. Krátce po 15. březnu 1939 bratr Ota emigroval před nacisty do Velké Británie, Zdeněk byl nucen odejet transportem do Terezína v roce 1941. Koncentračnímu táboru se nevyhnula ani maminka Berta, která, pravděpodobně v Terezíně, zahynula.
Jiří si do deníku v prosinci 1940 k osudu bratra Zdeňka poznamenal: Dnes ráno jsem odvezl Zdeňka do sirotčince
.1 Zdeněk
byl umístěn do pražského židovského sirotčince na Vinohradech. Tam zůstal až do doby, kdy byl v roce 1942 zařazen
do transportu do Terezína. Jiří ho navštěvoval až do své tragické smrti 30. srpna 1941. Zdeněk prošel Terezínem,
Osvětimí, konec války ho zastihl v Dachau. Jako jeden z mála ze stovky chlapců, kteří v Terezíně psali texty do
tajně šířeného časopisu Vedem, Zdeněk Ohrenstein přežil. Přežilo jen patnáct chlapců.2
V roce 1936 umírá otec Eduard. Smrt otce nesl Jiří zjevně velmi těžce. V dopise mamince píše:
Milá maminko, asi mi nepromineš, že jsem Ti tak dlouho nepsal. Ale když bych to byl udělal, byl bych asi napsal tak ubrečený
dopis, že bys byla zděšena. Teď jsem se začátkem prokousal a trochu se se vším smířil.
3
Do dramatického oddělení konzervatoře nastoupil i Jiří Orten, a to v roce 1937. Za pobytu v Praze Jiří hodně četl,
seznamoval s mladými i zkušenými básníky a teoretiky literatury Kamilem Bednářem, Zdeňkem Urbánkem, Bohuslavem Brezovským,
Františkem Halasem, Václavem Černým aj., organizoval večery poezie, hrál ve studentském divadle a zároveň pro něj
dramatizoval4. Touha hrát divadlo však ustoupila touze stát se básníkem. Píše o tom v dopise Františku Halasovi,
básníku starší generace, jako dvacetiletý v roce 1938: Když je na světě druh lidí, kterému se říká básníci,
a Vy přece víte, co to znamená, pak chci být básníkem celým srdcem a ještě víc, a chci za to zemřít.
5
Za svého krátkého života vydal básník Jiří Orten čtyři sbírky: Čítanka jaro (1939), Cesta k mrazu (1940), Jeremiášův pláč (19411 pod pseudonymem Jiří Jakub) a Ohnice (1941), většina jeho děl vyšla až posmrtně, po roce 1945: Elegie, Dílo Jiřího Ortena, Próza Eta, Eta, žlutí ptáci a Deníky Jiřího Ortena, rozdělené do Modré, Žíhaní a Červené knihy, které vyšly až v roce 1968.
Snad jsou ještě stále Ortenovy Zákazy v dnešních čítankách i těch klasických (našla jsem ale jeho dílo na webu www.cesky-jazyk.cz/citanka, a to mne potěšilo. A troufám si doufat, že jeho poezii mladí lidé rozumí a snad tak mohou pochopit nacistické zlo a tragickou dobu našeho národa.
A pláču nad verši z Jeremiášova pláče, kdo by nepodlehl melancholii?
Modlím se do noci, modlím se k minulosti,
modlím se jiskrami, z nichž ohně rozvijí
jednou, ach, jedenkrát, až bude po úzkosti,
až bude vyčerpán hněv pro symfonii,
až zloba zhroutí se, tvá zloba, Hospodine,
až budeš laskavý, až zase rozeznáš,
že trpím pro tebe, ne pro království jiné,
že zmírám pro tebe, pro tebe v nebi až.
Tisk
