Uli Lažanská, 1939. (Foto: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha)
Oldřiška Lažanská-Wurmová, mezi pamětníky známá jako Uli či Ully, se narodila 8. ledna 1920 v Praze otci Walterovi
a matce Štěpánce (Stefanii), rozené Steinmannové. Otec byl bankovním úředníkem a matka byla v domácnosti. Otec
Walter jako mladý přišel o otce, poručníkem mu byl jistý Abraham Pollak, příbuzný jeho matky, Uliny babičky, Hermíny.
Uli tak svého děděčka nikdy nepoznala, babička Hermína zemřela před rokem 1939.
Ulina matka Stefanie se narodila ve Vídni, její rodiče, Filip a Josefa, žili v Budapešti. Svatba Stefanie a Waltera
se odehrála v roce 1918 v Budapešti a dva roky po svatbě se jim v Praze narodila dcera, která dostala jméno Oldřiška.
V roce 1923 jela tříletá Uli s rodiči navštívit babičku a dědečka do Budapešti, minimálně jednu návštěvu těchto
příbuzných vykonala rodina ještě v roce 1931. V roce 1936 již do Budapešti za příbuznými Uli cestovala sama.
Z dokumentů, které máme k dispozici, není jasné, co Uli vystudovala. V prosinci 1941, kdy jí bylo 21 let, žádala
o místo učitelky na židovské škole v Praze, do té doby pracovala jako prodavačka. Z úředních dokumentů se však dozvídáme, že měla hnědé
vlasy a hnědé oči, byla prostřední postavy, nos i ústa byla souměrná a měla zlatem opravené zuby. Zůstala svobodná.
V prosince 1942 byla Uli spolu s rodiči zařazena na transportu Ck z Prahy do Terezína, odkud byla v 12. října 1944 deportována
spolu s matkou do Osvětimi. Otec byl do transportu povolán již o dva týdny dříve, 28. září. Uli, matka i otec v Osvětimi
zahynuli. Jaký byl osud příbuzných z Budapešti, nevíme. V Terezíně pracovala Uli v oddělení pro mládež.
Paní J.T. zavzpomínala na Lažanskou následujícím způsobem:
A.H.: A ještě si pamatuješ na Uli Lažanskou?
1
J.T.: Ta nás učila ruční práce, jak jsme říkaly ručičky
. Na to jsme chodily do Havelské, tam, kde je dneska Femina,
ten obchod, tak tam v prvním patře bývala Bergmannova obchodní škola. Uli Lažanská nás nutila, abychom vůbec něco
dělaly, bylo málo vlny a bavlny, nic nebylo k dostání. Každý si přinesl něco z domova, na něco se vymluvil a Uli
vždycky říkala: Kovanicová, ty děláš aspoň něco, ale Singerová, ta nedělá vůbec nic.
Helga Weissová poznala Lažanskou v kroužku, kde se vyučovaly děti, které se nedostaly do židovské školy. 31. srpen
1941: Konečně, zítra začíná škola. Dlouho nemohu usnout, přemýšlím. Jak se mi bude v kroužku líbit, bude těžké
učení? Jaké budou spolužačky, či snad spolužáci? (...) Dveře se pomalu otevírají a v nich stojí mladá žena,
má nastávající učitelka. Prohlížím si ji zpytavým pohledem. Po krátkém rozhovoru s ní tatínek odchází a nechává
mě zde samotnou. Učitelka mě odvádí do svého pokoje, naší učebny. Je zde dlouhý stůl a deset židlí. Bude nás
tedy asi deset. Myslela jsem, že budu první, ale zatím je zde již jeden hoch, můj příští spolužák. Usedám na jednu
ze židlí, prohlížím si zařízení pokoje. Hodiny se zase tak vlečou.
2
Noemi Makovcová se pak s Lažanskou potkala v domově-heimu v Terezíně: V jugendheimu jsem byla na pokoji, kde nás bylo
namačkáno čtyřicet, byly jsme jako sardinky. Třípatrové kavalce, všechna děvčata byly míšenky, měly jsme židovskou
vychovatelku Uli Lažanskou, výbornou paní. Snažila se nás udržovat stále v činnosti, něco nás učit a s něčím
nás seznamovat. Byly jsme zaměstnané, uklízely jsem chodby i naše prostory.
3
Tisk
