Jakub Rand na školní fotografii, květen 1942, (Foto: archiv ITI)
Dr. Jakub Rand se narodil 25. prosince 1911 v Turce, obci na polském území poblíž českých hranic (dnes Ukrajina). Jeho matka Gusta, rozená Rosenbergová pocházela z české strany hranic, otec Arnošt z polské. Rodina patřila k chasidským Židům. V roce 1914 uprchla celá rodina do Užhorodu.
Jakub přijel v roce 1930 do Prahy studovat. Během studia se pohyboval v okruhu Čechů-Židů, byl členem spolku Kapper a psal do Rozvoje - periodika vydávaného česko-židovským hnutím. Na Židovské obci v Praze pracoval jako asistent knihovníka Tobiáše Jakobovitze. V roce 1934 nastoupil na právnickou fakultu a zároveň se přihlásil na filozofickou fakultu na semitskou lingvistiku. Právnickou fakultu dokončil v březnu roku 1939. Později vyučoval náboženství při náboženské obci, a to od poloviny třicátých let. Pro školní rok 1935/36 mu byla přidělena výuka židovského náboženství na českých školách hned v jedenácti odděleních. Na přesun mezi školami mu byl vyměřen čas 2 hodiny a odučit měl celkem 21 hodin týdně. Rand se svého úkolu chopil a hned navrhl, aby byli žáci pro výuku přeskupeni podle svých schopností. Židovská náboženská obec byla s jeho prací spokojena a již v červnu 1936 vyhodnotila zlepšení tohoto vyučování, k němuž Rand velmi přispěl. V následujícím školní roce začal vyučovat i na náboženské škole, a to 2 hodiny týdně.
Na židovské škole v Jáchymově ulici vyučoval matematiku a působil zde v letech 1939 až 1942. Současně vyučoval ivrit v kurzu Palestinského úřadu a spolku Hechaluc. Ve třicátých letech v působil v Jáchymce jako učitel náboženství na nedělní škole. Mezi lety 1935 až 1939 pak působil jako učitel židovského náboženství na školách v Praze I až VII.
Ve vzpomínkách pamětníků uložených v archivu Židovského muzea v Praze najdeme několik vzpomínek na pana učitele
matematiky: “Matematika, to byla malá tragedie, to jsme měli dr. Randa. Toho jsme neměli rádi celá třída. Ona ta
naše třída byla nějaká taková, že jsme nebyli moc chytří na matematiku. Ti, co byli chytřejší, ti totiž chodili
do béčka a my jsme chodili do céčka a byli jsme rozděleni podle prospěchu, to se pamatuju úplně přesně. Ti chytřejší
chodili do béčka a takoví ti míň chytří, jako já, jsme chodili do céčka. Pan dr. Rand, když přišel do třídy
- měli jsme dojem, že už má hrozný vztek, když už tam vkročil. Nejdrzejší, ale nejmilejší kluk byl Fischmánek
Ota a Fabián. (...) Toho jsme strašně uznávali, oni kluci vždycky něco provedli a pan dr. Rand je fackoval strašně.
Vždycky říkal, že jsme třída pitomců a idiotů. My jsme ale nebyly hloupé děti, my jsme jenom nebyly nadprůměrně
inteligentní, jako v té sousední třídě.”1
Další pamětnice dodává: “Pak si pamatuju na dr. Randa. Toho jsme tak strašně zlobili, ten byl na matematiku a nevím
ještě na co. Ale strašně jsme ho zlobily, my holky. On byl mladý, my jsme si z něj dělaly víc legraci, ale když se
tedy rozzuřil, tak to se stěny třásly a on se rozzuřil často a hodně. A vždycky, když už nevěděl, co s námi,
tak prohlásil, že tu látku bude vykládat klukům při ručních pracích - protože on měl kluky na ruční práce -
a my, holky, zůstaneme hloupé, to si pamatuju.”2
Tisk
