Smrt v táboře
Smrt v táboře souvisela podle archivních zdrojů především se životními podmínkami, i když podle vzpomínek přeživších bylo každodenní záležitostí také surové bití vězňů.1 Přeplnění tábora vězni a ubytování, které neposkytovalo ochranu proti zimě, nevhodné oblečení, špatné stravování, nedostatečné hygienické zařízení a neustálá fyzická námaha během práce rychle vyčerpávaly síly vězňů a napomáhaly vypuknutí různých nemocí v táboře. Tyto okolnosti byly známy i okresnímu úřadu v Písku, kde se od konce srpna 1942 za zlepšení podmínek zasazoval okresní hejtman z Písku Hlaváček u zdravotního rady MUDr. Fügnera. Problémů bylo hodně. Dezinfekční stroj proti vším byl sice v táboře od října 1942, ale nebyl dost silný, jak na začátku prosince hlásil velitel tábora. Tomuto hlášení předcházelo dohadování mezi táborem a Kriminální ústřednou v Praze o tom, jestli vůbec v táboře parní dezinfekce zůstane, protože ústředna chtěla vrátit stroj do Prahy. Situace se ještě zhoršila v listopadu a prosinci 1942, kdy onemocněl smluvní lékař tábora MUDr. František Kopecký, a nemohl pracovat.
První podezření, že se v táboře šíří tyfus, se objevilo v září 1942. Testy na břišní tyfus i paratyfy se ale vrátily z laboratoře s negativním výsledkem. První pozitivní testy na břišní tyfus se objevily až na začátku prosince 1942. Z důvodu epidemie byla 31. prosince 1942 na celý tábor v Letech u Písku uvalena karanténa a úřady zvýšily počet členů zdravotního personálu v táboře. Nemocný MUDr. Kopecký dal výpověď k 31. prosinci 1942 a byl nahrazen MUDr. Janem Neuwirthem. Ten však také onemocněl a na konci ledna byli do tábora odesláni dva další lékaři: MUDr. Bohuslav Stejskal z nemocnice v Praze a MUDr. Michal Bohin. M. Bohin byl podle norimberských zákonů označen za Žida a oficiálně byl vězněm CT Lety, ale kvůli své roli měl ve srovnání s ostatními vězni určitá privilegia, byl stravován společně s dozorci a měl vlastní ubytování, protože podle norimberských zákonů nesměl být ubytován společně s lidmi, kteří neplatili za Židy ve smyslu nacistického zákona. Na začátku ledna se objevily také první případy skvrnitého tyfu, kterým na začátku února onemocněly i všechny tři ošetřovatelky, které v táboře pracovaly. Karanténa tábora byla proto ještě více zpřísněna. Očkováním personálu i části vězňů a díky silnějšímu dezinfekčnímu stroji se podařilo zastavit další šíření nemoci, karanténa se však zatím nerušila.
O více než 90 vězních víme, že byli léčeni v různých nemocnicích. O tom, kdo bude hospitalizován, rozhodovali lékaři s ohledem na práceschopnost vězňů v rámci nucené práce pro různé firmy i v souvislosti s předpisy o prevenci epidemie a ohrožení okolí tábora tyfem. V okamžiku, kdy toto ohrožení pominulo, byla hospitalizace vězňů CT Lety ve veřejných nemocnicích zakázána. I v nemocnici však zůstali vězni odděleni od ostatních pacientů a nemocnice je nesměly volně propouštět na svobodu. Část vězňů léčených v nemocnicích byla později propuštěna Kriminální ústřednou na svobodu, jiná část byla okamžitě z nemocnice deportována dále do Auschwitz-Birkenau.
Více než 300 vězňů nepřežilo podmínky v táboře a s nimi související epidemii. Jako příčiny smrti uvádí archivní dokumenty z fondu CT Lety především takové, které jasně odkazují na nedostatek stravování a špatné hygienické podmínky. Tato souvislost byla známa i zodpovědným osobám v táboře, stejně je hlásili nadřízeným. Nejprve byli mrtví z tábora pohřbíváni na hřbitově v nedalekých Mirovicích, kde ale od přelomu let 1942/1943 nebylo další místo k dispozici. V reakci na to byl v lednu 1943 založen provizorní hřbitov v blízkosti tábora, kde byli mrtví pohřbíváni až do konce existence tábora. Přesný počet vězňů, kteří jsou v Letech pohřbeni, zatím nebylo možné určit, jedná se ale o minimálně 100 osob. Nejméně tři vězeňkyně CT I Lety u Písku byly pohřbeny v Písku, kde zemřely v nemocnici.
Deportace
Z CT I Lety u Písku odjely dva velké transporty lidí do koncentračního tábora Auschwitz. Jejich příběh je úzce spojen
s vývojem politiky nacistického pronásledování. První deportace v prosinci 1942 se uskutečnila pod oficiálním názvem
transport asociálů
a zcela odpovídá vývoji nacistické perzekuční politiky. Pronásledování takzvaných „asociálů“,
tj. vlastně represe na základě chudoby a způsobu života, který se odlišoval od ideálů společnosti, se v Říši
vztahovalo jak na část romského a sintského obyvatelstva, tak i Židy.2 Všech 78 žen a 16 mužů z tábora v Letech
bylo v prosinci 1942 vybráno k deportaci na základě vládního nařízení č. 89/42 Sb. ze dne 9. března 1942 o preventivním
potírání zločinnosti
, které bylo kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS H. Himmlera z roku 1937.
Seznam vězňů tábora v Letech, kteří byli podle nacistické definice rasovými cikány
, čítal 422 osob. 420 z nich
přijelo 7. května 1943 spolu s dalšími 413 protektorátními rasovými cikány
, kteří zatím byli ponecháni na svobodě,
do Auschwitz-Birkenau. Dvě vězeňkyně z oněch 422 osob transportem do Auschwitz-Birkenau neodjely, protože měly zatím
zůstat k dispozici policii v Českých Budějovicích jako svědkyně v kriminálním případu, který s táborem neměl
žádnou souvislost. Dalších sedm lidí, kteří se neobjevili v seznamu „necikánů“, bylo převezeno z CT I Lety
u Písku do CT II Hodonín u Kunštátu. Jednalo se o osoby, které byly sice označeny jako rasoví cikáni
, ale měly buď
německé nebo slovenské občanství, a jejich deportace byla tím pádem spojena s byrokratickými obtížemi. Všech sedm
bylo ale stejně později odvlečeno do Auschwitz-Birkenau.3. Z tohoto důvodu hrál tábor v Letech jasnou roli v rámci
nacistické genocidy Romů a Sintů.
Likvidace tábora
V květnu roku 1943 Generální velitel neuniformované policie v Protektorátu Čechy a Morava sdělil ředitelství tábora,
že tábor bude zlikvidován. Během května byli cikáni
deportováni z tábora do Auschwitz- Birkenau a necikáni
propuštěni
na svobodu. Rozhodnutí Kriminální ústředny v Praze o „rasové příslušnosti“ bylo tedy zároveň rozhodnutím
o právu na život jednotlivců. Zůstalo zde 15 vězňů, kteří měli podle pokynu Generálního velitele neuniformované
policie pomáhat při likvidaci tábora. Všechno, co ještě bylo použitelné, se mělo dezinfikovat, poté se měly věci
rozdělit mezi různé příjemce, především mezi jiné tábory nucené práce a CT II Hodonín u Kunštátu. Dřevěné
domky a všechno, co se už nedalo dále používat, se mělo spálit. Zemský úřad v Praze dostal konkrétní pokyn, aby
postavil plot kolem nouzového hřbitova u tábora a na něm kříž. Dne 1. června 1943 hlásil velitel tábora okresnímu
hejtmanovi začátek pálení věcí a dodal, že pálení bude dle očekávání pokračovat do 15. června. Páleny byly
i maringotky, které se v táboře ještě nacházely. Jejich železné zbytky byly rozprodány dozorcům.
Dne 8. srpna 1943 byla likvidace tábora ukončena a tábor byl oficiálně zrušen. Telefonní linka, která existovala v táboře
od dubna 1941, byla zrušena dne 9. srpna 1943. Poslední vězni tábora a členové personálu šli 9. srpna do karantény
v nemocnici v Písku. Před jejich odjezdem bylo území tábora označeno výstražnými cedulemi Eintritt verboten –
Vstup zakázán
, které tam zůstaly až do roku 1944. Mezi posledními záležitostmi, které se v rámci administrativní
likvidace řešily, byl i majetek vězňů. Až na výjimky propadlo oficiálně jmění vězňů Říši a bylo v květnu
1944 posláno na účet Ministerstva vnitra.
![[ctlety-konec-nezapomeneme.jpg]](https://c.holocaust.cz/images/ctlety-konec-nezapomeneme.jpg)
cikánského táboraI v Letech u Písku umístěný v roce 1995 nedaleko rybníka Lipěž. (Foto: Aletta Beck)
Další kapitola: Bilance tábora v Letech u Písku
Tisk
