Příjezd do tábora
Vlaky s deportovanými přijížděly ve dne i noci po železniční vlečce, která odbočovala z osvětimského nádraží směrem k táboru. Po zastavení vlaku a otevření vagónů museli všichni nově příchozí lidé okamžitě vystoupit za dozoru ozbrojených strážných SS se psy. Vše se odehrávalo ve velmi rychlém tempu a bylo provázeno křikem lidí a štěkotem psů. Vyděšení muži a ženy pak s plačícími dětmi přestoupili na nákladní auta, která už stála připravena k jejich dalšímu odvozu, nebo se většinou seřadili po pěti a šli pěšky na místo svého určení. Od jara 1944 byly železniční koleje zavedeny přímo do tábora.
Přeživší Aloisie Blumaierová roz. Ištvánová (nar. 1926 v Bořitově, vězeňské číslo Z-1199) o příjezdu vyprávěla: Do toho Osvětima
jsme přijeli odpoledne, ještě bylo světlo. Esesmani s psama nás okamžitě vyhnali z vagónů a pěšky jsme se museli
vydat na další cestu. Netrvalo to dlouho, snad takových třicet minut. Příchod do toho prostředí byl hrozný. Všude
jen ostnaté dráty a za nimi jedna baráková budova za druhou.
1
Po příchodu do tábora většinou ihned proběhl přijímací proces, který se skládal z několika fází. První z nich
byla vstupní očista prováděná společnou koupelí v tzv. sauně pod sprchami či v umývárnách. Potupné společné
sprchování probíhalo v přítomnosti posmívajících se stráží SS a vězeňských funkcionářů za stálých nadávek,
bití a šikanování. Dozorčí služba navíc pouštěla na vězněné střídavě horkou a ledovou vodu. Věznění lidé
byli také stříháni dohola. Někteří však s ostříhanými vlasy přijeli např. z jiných internačních a koncentračních
táborů (např. transporty z protektorátního cikánského tábora
v Hodoníně u Kunštátu).
Ukázka z evidenční knihy žen vězněných v „cikánském táboře“ KT Auschwitz-Birkenau. (Foto: Archiv Státního muzea Auschwitz-Birkenau).
Antonín Absolon-Růžička (nar. 1930 v Mistříně, vězeňské číslo Z-7539) vzpomínal: Ráno nás seřadili, věci jsme si museli nechat v bloku,
a odvedli nás do sousedního tábora až dozadu. Tam byla v baráku velká místnost, kde jsme se museli všichni svléci
donaha. To bylo příšerné. Lidé se nechtěli svlékat, protože tam byli všichni pohromadě, muži, ženy i děti. Nastal
křik, bití, pláč. Pamatuji si dobře, že má nejstarší sestra, šestnáctiletá Božena, se nechtěla svléci, když
už hodně lidí bylo nahých. Esesačka ji mlátila, trhala z ní šaty, sestra křičela, plakala a bránila se. Šaty jsme
si museli svázat, aby bylo vidět číslo. Pak nás dohola ostříhali a vyholili. Nemohli jsme se poznat, jak jsme vypadali.
2
Po koupeli
následovalo oblékání. Kvůli nedostatku vězeňského ošacení se lidem vězněným v cikánském táboře
na rozdíl od jiných částí osvětimského komplexu po jejich příchodu do tábora nevydávaly zvláštní vězeňské
oděvy ani obuv. Někteří nově příchozí byli ponecháni v oblečení a botách, v nichž přijížděli, jiní byli
vybaveni oblečením po zplynovaných, především židovských vězních. V obou případech byly pak po celé zadní části
těchto civilních oděvů vyznačeny červenou olejovou barvou dlouhé pruhy v podobě písmene X.
Tomáš Šubrt (nar. 1901 v Čeložnicích, vězeňské číslo Z-4751) o tom vyprávěl: Nechali nás v civilu, ale nadělali nám na šatech červené
kříže, na čepici, na klobouku, aby nás všude našli, když bychom utekli. To nám zůstalo asi tři čtvrtě roku, než
jsme to roztrhali. Pak jsme neměli obuv ani šatstvo a museli jsme chodit bosí a polonazí. Když přijel nějaký transport,
kterých chodilo denně několik, byli to Poláci, Češi, Rusové, Francouzi, vysvlekli je, dali jim vězeňské šaty a
nám jako Cikánům dali jejich civil, ale zabarvený, označený.
3
Po vstupní očistě následovala evidence vězněných osob. Každý obdržel proužek bílého plátna, který musel nosit
přišitý na oděvu v levé polovině prsou a muži také na vnějším švu pravé nohavice kalhot. Na plátně se nacházely
tři symboly: trojúhelník, písmeno a číslo. Trojúhelník (slangově vinkl) byl obecným označením vězněných lidí
a jejich barva vyjadřovala příslušnou vězeňskou kategorii, přičemž Romové a Sintové zařazovali nacisté bez ohledu
na své dřívější majetkové, sociální a kulturní poměry mezi asociály
, kteří dostávali černé trojúhelníky.
Vězeňské číslo nahrazovalo jméno každého vězněného po celou dobu jeho internace. Číslování se provádělo v
několika sériích opatřovaných písmeny velké abecedy a lidé věznění v cikánském táboře
dostávali čísla v
sérii Z (zkratka německého slova Zigeuner
, tj. cikán).
Kvůli vysoké úmrtnosti, obtížím při rozpoznávání zemřelých a znemožnění útěků byli lidé věznění v osvětimském
táborovém komplexu od jara 1943 také tetováni. Písmeno Z s příslušným číslem bylo vězeňskými funkcionáři tetováno
romským dětem na nožičku a ostatním romským ženám a mužům na levém předloktí. Růžena Otáhalová roz. Krausová
(nar. 1928 v Dolní Cerekvi, vězeňské číslo Z-1781) o tom vyprávěla: Nahnali nás do takové velké haly, padali jsme jeden přes druhýho, malý
děcka odtrhli od rodičů, tak se tam hledali. Tam jsme byli přes noc bez jídla, bez všeho, já jsem tam potom našla
maminku. Tady nás taky začali tetovat, s tou jednou jehlou nás tetovali tak dlouho, dokud se nezlomila, žádné vyměňování.
Z toho jsme potom měli hrozný boláky, protože každý měl jinou krev.
4
Ubytování a hygienické podmínky
Po všech nutných přijímacích procedurách byli věznění lidé ubytováni, přičemž nedošlo k běžnému rozdělení
rodin, resp. oddělení mužů a žen. Tím se cikánský rodinný tábor
odlišoval spolu s terezínským rodinným táborem
v sekci B-II-b od ostatních táborů osvětimského koncentračního komplexu. Možné důvody pro tento způsob internace
vycházely zřejmě z rasové ideologie nacistů. Zároveň mohl cikánský rodinný tábor
sloužit jako prostor pro získávání
zkušeností s likvidací dalších skupin obyvatel.5
Dřevěný obytný blok neboli barák s plošnou výměrou 389 m2 byl přizpůsoben k ubytování 300 lidí, ale již bezprostředně po otevření tábora se na jednom bloku tísnilo někdy až 1000 až 1200 lidí a ubytovací kapacita tím byla zásadně přetěžována. Na jednotlivých patrech třípatrových dřevěných pryčen (slang. bukša), které byly rozestavěny kolem delších vnitřních stěn baráků, se počítalo s umístěním pěti osob, s překročením ubytovací kapacity tento počet vzrůstal až na patnáct osob. Spát se mělo na slamnících s dřevitou vlnou, které však obyčejně chyběly, a proto spali lidé na holých deskách a přikrývali se koňskými houněmi.
Jediným vnitřním vybavením baráků byla plechová kamna, která stála na začátku a na konci každého bloku a byla spojena cihlovým kanálem, který se táhl po podlaze a teplem spalovaných plynů měl sloužit k vytápění. Vzhledem k tomu, že se v barácích netopilo, byl kanál využíván k jiným účelům (vězeňskými funkcionáři k rozdělování jídelních přídělů, věznění lidé k sezení a odkládání osobních věcí).
Bloky byly nedostatečně osvětleny a větrány pouze střešními světlíky a přes den také otevřenými vraty, takže uvnitř panovalo po celý den zkažené ovzduší a přítmí, které se v noci po uzavření vrat ještě dále zhoršovalo. Střechami zatékalo, a tak byly bloky postavené bez jakékoliv izolace a na podmáčeném podloží uvnitř stále vlhké.
Hygienické podmínky v táboře byly otřesné. Voda do obytných baráků nebyla k umývání nikdy zavedena a místo záchodů stály u zadních vrat jenom sudy, které zpravidla přetékaly. Přeplněnost obytných bloků a všeobecný nedostatek vody (tzv. sauna umývárny fungovaly pro vězněné pouze omezeně) znemožňovaly řádné umývání a praní, a tak se staly příčinami celkového znečištění nejenom samotných vězněných lidí, ale také jejich pryčen a oděvů. V celém táboře se proto rozšířil hmyz (zejména vši šatní a svrab), který znemožňoval odpočinek a přenášel různé nemoci. Nesoustavně prováděné odvšivování bylo bez zřetelnějších výsledků.
Stravování
Po krátké době pobytu v táboře začali věznění lidé pociťovat trvalý hlad a žízeň, které je provázely po celou dobu. Jídlo měli dostávat ráno, v poledne a večer, ale ani jeden z přídělů neodpovídal předepsaným, i tak nízkým, normám. Na vině bylo špatné uskladnění a vyhazování shnilých potravin, nedostatky v technickém vybavení kuchyní, ale především rozkrádání, na němž se podílel mocenský aparát, ale také věznění lidé z hladu a pudu sebezáchovy.
Marie Nedvědová roz. Kovářová (nar. 1923 v Bedlně, okr. Rakovník, neznámé vězeňské číslo) vyprávěla: Jídlo
jsme dostávali jednou denně a to ještě bídné. A k tomu ještě krmnou řepu v malých dávkách a 10 deka chleba. Čaj
jsme měli z břízových listů a kávu jsme neviděli celou tu dobu, co jsme tam byli.
6
Možnost doplňovat nedostatečný příděl stravy prostřednictvím nákupů v kantýně s velmi omezeným výběrem a na černém trhu měl pouze nepatrný počet těch, kteří si do tábora přinesli peníze nebo zlato, a prominenti, tj. všichni ti, kteří vykonávali funkce ve vězeňské samosprávě nebo získali trvalou práci v různých táborových zařízeních. Většina vězněných lidí však trpěla neustálým hladem, který se měnil v dlouhodobou podvýživu a postupně vyčerpával tělesný organismus. V zoufalství a pod hrozbou trestu chodili někteří vězni k táborovým kuchyním vybírat zbytky z odstavených beček na jídlo nebo prohledávat hromady vynášených kuchyňských odpadků. Někteří také v táborovém areálu sbírali a jedli kořínky, stonky a listy.
Práce
Všichni práceschopní muži a ženy v cikánském táboře
museli pracovat. Malá část vězněných byla vybírána na
stálou práci v kuchyních, nemocnici a v jiných táborových zařízeních, čímž mohli získat lepší ubytovací a
stravovací podmínky, a tím i větší šanci na přežití. Většina ostatních vězňů a vězeňkyň neměla jakékoliv
pracovní zvýhodnění, neboť pracovala jen velmi málo a pouze příležitostně. Muži a ženy byli nasazováni na zvlášť
namáhavé dokončovací stavební práce (výstavba záchodů, umýváren nebo sauny, budování táborové silnice, kopání
odvodňovacích příkopů, úprava prostranství mezi bloky a kolem táborového příslušenství apod.) nebo na různé
bezúčelné a vleklé práce (přenášení těžkých nákladů z jednoho místa na druhé a zpět, vyrývání a přesazování
drnů, překopávání hlíny, přehazování hromad písku a kamení). Zřídka se chodilo na pracoviště mimo tábor, kde
mužské skupiny musely pracovat např. při protahování železniční rampy nebo na pozemních pracích v blízkosti dostavovaných
krematorií, ženské skupiny např. musely sbírat kopřivy a jiné byliny pro táborové kuchyně.
Někteří vedoucí pracovních kolon, kápové a jejich pomocníci vybavení holí nebo obuškem se k podřízeným spoluvězňům chovali bezohledně a surově, k čemuž byli často pod hrozbou vlastního potrestání nuceni ze strany SS. Vězně, kteří stanovenému tempu nestačili, mlátili, což někdy spolu s celkovým tělesným vysílením vedlo k jejich úmrtí.
František Holomek (nar. 1918 ve Veselí nad Moravou, vězeňské číslo Z-1208) vzpomínal na práci v táboře takto: …dělali jsme na cestách,
cesty jsme opravovali. Házeli jsme lopatou. Na těch pracích mlátili, lidi padali jak muchy. Ani postavit jsme se nesměli,
když jsme se postavili, hned mlátili. I dědu mé ženy tam dorazili. Byl starší. Jak nešel dělat nebo něco, a jak
ho chytili, tak ho ubili a hotovo. Mrtvoly dávali na hromadu, navečer dojela auta a dávali to do té spalovny.
7
Určitou možností, jak se dostat z „cikánského tábora“, bylo přeložení na práci do jiné části osvětimského
komplexu nebo deportace do jiného koncentračního tábora. I tam však tisíce lidí padly za oběť metodě likvidace prací
či různým pseudolékařským pokusům (např. nuceným sterilizacím žen v koncentračním táboře Ravensbrück). Pracovně
motivované přesuny vězněných osob z cikánského tábora
se však týkaly především mladých, zdravých a fyzicky
zdatných jedinců, přičemž probíhaly průběžně po celou dobu jeho fungování. Již 4. a 12. března 1943 bylo přemístěno
asi 700 mužů a chlapců na práce do kmenového tábora Auschwitz I a 9. listopadu 1943 bylo transportováno asi 100 mužů
do koncentračního tábora Natzweiler. Na jaře a v létě 1944 odjelo několik transportů s celkovým počtem 3 000 mužů
a žen na práce do koncentračních táborů Buchenwald, Ravensbrück a Flossenbürg. Ne všichni však vydrželi těžkou práci a po nějaké době
byli jako práce neschopní posíláni zpět do Auschwitz-Birkenau.
Táborový režim a tresty
Všední život tábora se odvíjel především na základě dodržování přísných ustanovení nepsaného táborového řádu nebo ze sadistických nařízení mimo něj. Den v táboře zahajovaly okolo čtvrté hodiny ranní údery gongu, které ohlašovaly buzení. Budíček se neobešel ze strany dozorců SS a kápů bez křiku, bití a nejrůznějších surovostí, jako bylo shazování spících z třípatrových pryčen, polévání studenou vodou, tahání za vlasy apod. V blocích, obývaných vždy několika stovkami osob, bylo minimum prostoru k rychlému oblékání a k nejnutnějšímu úklidu. Každý projev nepořádku se však na místě trestal. Za děti, které se v noci počuraly nebo pokálely, dostávali trest jejich rodiče.
Po vyběhnutí z obytných bloků zbývalo málo času k postavení se do zástupů lidí, čekajících na příležitost k vykonání tělesné potřeby a provedení základní očisty. Každé opoždění bylo spojeno s rizikem, že na vězně nezbude na obytném bloku náhražka kávy nebo čaje. Po krátké snídani následoval ranní apel, v jehož rámci se museli vězni postavit před svými bloky do desetičlenných řad, aby se tak usnadnilo jejich počítání. Nehledě na stav počasí stáli v pozoru do té doby, než se došlo k přesnému součtu přítomných včetně těch, kteří v noci zemřeli, byli v průběhu dne přeloženi na druhé bloky nebo odtransportováni do jiných táborů.
Aloisie Blumaierová roz. Ištvánová (nar. 1926 v Bořitově, okr. Blansko, vězeňské číslo Z-1199) vyprávěla: Od prvního dne jsme se museli
podrobit tvrdému táborovému režimu, který začínal apelem. Ráno se stálo v řadách před blokem a každý musel hlásit
své číslo. Za nemocné hlásili jejich čísla lékaři, zatímco čísla malých dětí musely hlásit jejich matky. A
když to někdy nesouhlasilo, tak se celá ceremonie znovu opakovala. Apel trval dotud, dokud se všechno nespočítalo.
8
Poté se vraceli staří lidé a zpočátku rovněž ženy s malými dětmi na bloky. Později byly děti na celý den umísťovány v tzv. mateřské škole a jeslích. Všichni ostatní vězni a vězeňkyně měli v době od 6.00 do 17.00 hodin pracovat. Po návratu z práce následovaly večerní apely, které byly nekonečné zvláště tehdy, když některý z vězněných chyběl nebo se pokusil o útěk. Apel pak trval do té doby, dokud se nepodařilo strážným SS uprchlého vězně dopadnout a přivést zpět do tábora.
Po skončení apelu následovala večeře a osobní volno, pokud na ně ovšem zbýval čas a nebylo nařízeno trestání provinilců, vybírání vší nebo jiná činnost. V době volna se věznění lidé shromažďovali na prostranství u bloků, kde si domlouvali a uskutečňovali různé obchody nebo se vzájemně navštěvovali na obytných blocích. Někteří z vězněných hráli na hudební nástroje či zpívali.
V cikánském táboře
vznikly také písně, jejichž text v romštině popisuje strastiplný život v táboře (např.
Labesbryku, éj, Osvěnčinatar amen dine, tj. Z Osvětimi nás dali do Ravensbrücku) Jednou z těchto tzv. žalujících
písní je Aušvicate hi kher baro
(V Osvětimi je velký dům). Píseň neměla ustálený tvar a věznění ji zpívali v různých variantách,
které byly po válce zaznamenány v polském, slovenském a moravském prostředí. Jednu z verzí si z cikánského tábora
přinesla také Růžena Danielová (1904‒1988, vězeňské číslo Z-8259) z moravských Mutěnic, která internaci přežila jako jediná ze své
rodiny. Text a melodie písně se stala jedním z hudebních symbolů utrpení Romů v Osvětimi a bývá součástí nejrůznějších
připomínkových akcí nejen v ČR.9
Ve 21.00 hod. ohlásily údery gongu noční klid, během něhož bylo přísně zakázáno opouštět obytné bloky. Kdo z vězněných zákaz porušil a byl pomocí reflektorů vypátrán, na toho zahajovaly stráže SS ze strážních věží okamžitou palbu.
Výkonnou mocí v táboře byla tzv. vězeňská samospráva, která podléhala vojenské struktuře SS. Příslušníci
vězeňské samosprávy, kteří se v cikánském táboře
rekrutovali především z neromských vězňů, nosili na rukávech
pásky (Binde), označující příslušnou služební hodnost. Černé pásky označovaly vězeňské funkcionáře s největší
mocí a výhodami, jimiž byli starší tábora (Lagerältester), raportní písař (Rapportschreiber) a kápo tábora (Lagerkapo).
Červené pásky nosili na rukávech starší bloků (Blockältester, slang. blokový, blokař), kteří na svěřených blocích
odpovídali za pořádek a čistotu, za přidělování jídla a oděvů, za zjišťování a kontrolu početního stavu vězněných
apod. V těchto činnostech jim pomáhali zástupci (Vertreter), písaři (Blockschreiber) a vězňové konající službu
na světnici (Stubendienst, slang. štubový, štubinista). Žluté pásky nosili funkcionáři odpovídající za pracovní
výsledky jednotlivých pracovních skupin a hierarchizovaných jako kápové (Kapo), podkápové (Unterkapo) a předáci
(Vorarbeiter). Příslušníci vězeňské samosprávy měli v táboře různé výhody, např. byli osvobozeni od tělesné
práce, bydleli po jednom nebo po dvou na jednotlivých blocích v malých oddělených místnostech, dostávali více jídla,
chodili relativně čistě a dobře oblečeni atd. Na druhou stranu však byli často šikanováni a trestáni ze strany SS,
pokud nedokázali zajistit přidělené úkoly, např. pořádek na blocích apod.
Vedení tábora prostřednictvím podřízených a vězeňské samosprávy přísně a krutě trestalo skutečné i smyšlené přestupky vězněných. Ze skupinových trestů byla nejčastější trestná cvičení (Strafexerzieren, slang. sport), která se prováděla na konci táborové cesty vysypané ostrým štěrkem. Dále bývala obvyklá trestná práce (Strafarbeit), ukládaná provinilcům za trest v době jejich pracovního volna, tj. v neděli a ve svátek, za polední přestávky nebo v době od skončení večerního apelu do nočního klidu. Zvlášť obávaným trestem bylo odepření oběda při plném pracovním využití (Kostenzug). Mezi individuálními tresty zaujímalo přední místo bití, které se provádělo na zvláštní lavici na strážnici nebo přímo před očima spoluvězňů. Častým bývalo také zavěšení vězně provazem nebo řetězem za dozadu vykroucené ruce na stropní trámy v obytném bloku tak, aby nohama nedosáhli na podlahu (Pfahlbinden).
Další možnost trestání přinášelo táborové vězení spojené s popravištěm, které fungovalo pro celý osvětimský táborový komplex a bylo umístěno v bloku 11 kmenového tábora Auschwitz I. Tam vězně zavírali v tzv. bunkru, tj. v různých celách a temnicích. Táborové gestapo vězně zařazovalo také do tzv. trestného oddílu (Strafkommando), jehož příslušníci byli pod přísným dozorem, dostávali nízké příděly jídla a pracovali na zvlášť těžkých pracovištích.
Útěky
Vedle možnosti přeložení do jiné části osvětimského komplexu nebo jiného koncentračního tábora na práci poskytovaly
lidem vězněným v cikánském táboře
další šanci k záchraně již jen pokusy uprchnout. Útěky z tábora postrádaly
naději na úspěch, neboť je vězni uskutečňovali z přísně střeženého a ostnatým drátem obehnaného prostoru,
který byl ze všech stran obklopen jinými tábory a z něhož se jen zřídka vycházelo na vnější pracoviště. I přes
tyto nepříznivé okolnosti se našli jednotlivci z řad Romů a Sintů, kteří byli ochotni riskovat a o útěk se pokusili.
Podle neúplných záznamů knihy bunkru, tj. vězení osvětimského komplexu, se o útěk pokusilo přes čtyřicet osob
z cikánského tábora
. Vůbec první zpráva o útěku z tohoto tábora se týká polské vězeňkyně Stefanie Ciuroń (neznámé
vězeňské číslo), která uprchla 7. dubna 1943. Druhou uprchlou ženou byla Weronika Walansewicz (vězeňské číslo Z-9611), která uprchla 6.
února 1944. Obě nebyly chyceny a jejich další osud je neznámý.
V táborové dokumentaci jsou uvedeny také záznamy o útěcích Romů z českých zemí, přičemž všechny skončily nezdarem. Dne 4. května 1943 uprchli Josef Serinek a František Růžička. Dalších šest českých Romů, kteří uprchli 7. května 1943, byli následně chyceni a 22. května 1943 zastřeleni popravčí četou. Jaroslavu Herákovi (Z-4466) z Luhačovic se podařilo uprchnout dokonce dvakrát. Poprvé uprchl 27. listopadu 1943 a po dopadení a věznění byl propuštěn a zařazen do trestného oddílu. Odtud se pokusil 1. února 1944 s několika dalšími podruhé uprchnout, byli však na útěku dopadeni a popraveni.10
Marie Nedvědová roz. Kovářová (nar. 1923 v Bedlně, okr. Rakovník, neznámé vězeňské číslo) vyprávěla: Když
utekl vězeň, to bylo něco hrozného, to byl celej blok uzavřenej a nemohli jsme ani ven. Tam byly natažený dráty a
tam byla elektrika. Ten uprchlík byl zastřelen a pak ho ukazovali po blocích, kdyby jsme chtěli také utéct, že takhle
dopadneme taky jako on.
11
Útěky Romů a Sintů z cikánského tábora
končily většinou neúspěšně a ačkoliv to všichni ostatní věznění
lidé v táboře věděli, neodradilo to další. Za těchto okolností byl útěk projevem hlubokého zoufalství a zároveň
odvahy a odporu proti násilí a živelným protestem jednotlivců proti existující moci.
Nemocnost a úmrtí
Katastrofální stravovací, ubytovací a hygienické poměry osoby vězněné v cikánském táboře
velmi rychle vyčerpávaly
a oslabovaly jejich odolnost vůči chorobám, které se stávaly při omezené zdravotní péči hlavní příčinou masové
úmrtnosti. Nemocnost a úmrtnost kulminovaly především v létě 1943 a potom znovu v zimě 1943‒1944. V táboře zahynulo
celkem asi 19 300 osob, včetně asi 4 300 osob zavražděných v noci z 2. na 3. srpna 1944, což činí 84 % všech lidí
vězněných v cikánském táboře
.12
Zdeněk Daňhel (nar. 1928 v Bílovicích, Z-1255) vyprávěl: K vodě jsme neměli přístup. Tajně jsme chodili ke studnám,
do nich jsme spouštěli na provázku nádoby a takto vytaženou vodu jsme pili. Bylo to zakázáno, protože voda byla závadná.
Později nastal tyfus a jiné nemoce. Umíraly děti, přestárlí i jiní, denně i 50 lidí.
13
Omezenou zdravotní péči o vězněné měla na starosti táborová nemocnice (Häftlingskrankenbau), zvaná revír, která
vznikla až koncem března 1943, kdy v cikánském táboře
žilo již kolem 10 000 lidí. Skládala se původně ze dvou
a nakonec vzhledem k enormnímu nárůstu počtu nemocných z šesti dřevěných baráků. Vybavení nemocnice nebylo v
prvních týdnech existence tábora téměř žádné. Pacienti, kterých bylo na revíru v době největšího rozmachu
onemocnění až 2 000, leželi na třípatrových dřevěných palandách, stejných jako v obytných blocích. Na palandě
o rozměrech 1,85 x 2,8 m leželo čtyři až pět a často i mnohem více nemocných. Počáteční stav 200 nemocných v
jednom bloku se brzy zvýšil na 400 až 800 osob začátkem léta 1943. Nemocní byli umísťováni na bloky podle chorob.
Vrchní dozor nad nemocnicí měli lékaři SS, přičemž nejdéle tuto funkci vykonával MUDr. Josef Mengele. Jeho pomocníky byli zdravotníci SS, tzv. SDG (Sanitätsdienstgrad). Nejvyšším vězeňským funkcionářem byl starší nemocnice (Revierältester), jímž byli většinou nelékaři. Pod dozorem lékařů SS vykonávali faktickou zdravotní službu vězeňští lékaři. Možnost pomáhat nemocným však byla velmi omezená, neboť scházel dostatek vody, léků, čistota, odpovídající výživa a izolace nakažlivých nemocí. Jako ošetřovatelé a ošetřovatelky pracovali v nemocnici neškolené síly z řad romských vězňů a vězeňkyň, jejichž úkolem bylo rozdělovat porce jídla a měřit teploty nemocných.
Mezi vězeňské lékaře v cikánském táboře
patřili také dva čeští židovští vězni. Pediatr prof. MUDr. Berthold
Epstein (1890‒1962, vězeňské číslo 79104) působil na lékařské fakultě německé univerzity v Praze, kde také stál v čele II. dětské
německé kliniky a konal soukromou praxi. Po okupaci rezignoval na obě funkce a vystěhoval se do Norska, kde byl roku 1942
zatčen a transportován do Osvětimi. Spolu s prof. Epsteinem pracoval v nemocnici cikánského tábora
také MUDr. Rudolf
Weisskopf-Vítek (nar. 1895, vězeňské číslo 71261), jenž byl před internací dermatovenerologem v Praze-Karlíně.14
K nejčastějším onemocněním patřily průjmy, které se objevovaly v důsledku špatné výživy a po pití závadné
vody, a také břišní a skvrnitý tyfus. Dále se v cikánském táboře
nekontrolovaně šířily např. také kurděje,
svrab, malárie, tuberkulóza, úplavice a neštovice. Děti a mladiství navíc trpěli nomou neboli vodní rakovinou, jejíž
příčinou byla extrémní podvýživa. Táborová nemocnice nestačila přijímat všechny nemocné, a tak umírali i na
blocích. Zdravotní situace v cikánském táboře
byla kvůli šířícím se epidemiím tak katastrofická, že v květnu
1943 muselo být na nějakou dobu zastaveno přijímání nových transportů. Podezření na skvrnitý tyfus bylo pro táborové
vedení také záminkou k hromadnému vraždění nově příchozích transportů v plynových komorách. V březnu 1943
nechalo táborové vedení tímto způsobem zavraždit bez předchozí registrace asi 1 700 polských Romů ze sběrného
cikánského tábora
v Szepetowě, v květnu 1943 transport s více než tisícem osob z Bialystoku.
Vlasta Serynková (nar. 1922 v Plzni, vězeňské číslo Z-7934) vzpomínala: V lágru byl hodně tyfus, svrab, souchotiny. Vězni neměli léky. Dostávali jsme injekce,
nikdo nevěděl, co byly zač. Úmrtnost byla vysoká. Nechávali jsme nebožtíky na bloku i tři dny a brali jsme na ně
příděly. Po třech dnech jsme ohlásili úmrtnost. V Osvětimi zahynula moje matka, byla spálená, moje sestry Anna i
Antonie a osm dětí, a moji bratři Karel a Eduard. Mého bratra Eduarda, protože už pro hlad nemohl pracovat, Němci ubili.
Vrátil se pouze jeden bratr, Alois.
15
Nejohroženější skupinou lidí vězněných v cikánském táboře
byly děti, které tam přijížděly se svými rodiči
a dalšími příbuznými. Vedle toho se děti rodily přímo v táboře ‒ zpočátku na obytných blocích, od konce března
1943 v táborové nemocnici. Celkem v cikánském táboře
přišlo na svět asi 370 dětí (mezi nimi asi 60 s protektorátní
příslušností), z nichž nepřežilo žádné.16 Na jaře 1943 vznikla v cikánském táboře
tzv. mateřská škola (Kindergarten)
s jeslemi pro děti do šesti let, které matky musely po ranním apelu odevzdávat ošetřovatelkám a vyzvedávaly si je
až po odpoledním návratu z práce. Později se ve škole trvale umísťovaly osiřelé děti, kterých neustále přibývalo.
Celkově bylo v cikánském táboře
vězněno zhruba 9 000 dětí ve věku do 14 let (tj. asi 39 % všech lidí vězněných
v cikánském táboře
), z nichž převážná většina internaci nepřežila. Ty, které se dočkaly léta 1944, dosáhly
nejméně deseti let a měly ucházející tělesný vzhled, vybral dr. Mengele do posledního transportu do koncentračních
táborů Buchenwald a Ravensbrūck. Mladší nebo nemocné děti byly spolu s ostatními zbylými vězni cikánského tábora
zavražděny
na počátku srpna 1944 v plynové komoře.
Lékařské pokusy na vězních
Mnoho nacistických německých vědců a lékařů rozvíjelo ve výzkumných ústavech během druhé světové války i před ní nacistickou ideologii, např. rasové teorie o nadřazenosti německého národa, o rasové hygieně atd. Jejich závěry pak další lékaři uplatňovali v praxi, zejména v koncentračních táborech. Lékaři SS tam mohli neomezeně využívat k rasovému výzkumu bezbranné živé lidi, zvláště židovské a romské vězně, a to k pokusům, které by jinak nemohli uskutečnit.17
V cikánském táboře
prováděl pokusy na vězněných lidech lékař SS dr. Josef Mengele se svými podřízenými asistenty.
Kromě obvyklé každodenní lékařské práce se od začátku zabýval výzkumem ras. Na romských vězních prováděl
nejrůznější antropologická i antropometrická měření ale také lékařské pokusy a zákroky, zvláště u malých
dětí a jednovaječných dvojčat. Pod Mengeleho dozorem prováděli lékaři také výzkum nomy, příčiny nemoci a její
léčení, čímž byli pověřeni čeští židovští vězni lékaři prof. MUDr. Berthold Epstein a MUDr. Rudolf Weisskopf-Vítek.
Další oblastí výzkumu v koncentračním táboře Auschwitz byly pokusy s cílem vypracovat metodu levné a masové sterilizace,
které prováděli lékaři SS především na ženách, ale i mužích, přičemž pokusy byly většinou značně bolestivé
a v mnoha případech vedly k úmrtí.
V rámci výzkumu cikánské rasy
musela pro Mengeleho kreslit jím vybrané portréty mužů a žen vězněných v cikánském
táboře
židovská vězeňkyně Annemarie Dina
Gottliebová (1923‒2009, vězeňské číslo 61016), rodačka z Brna, kterou
nacisté do terezínského rodinného tábora
v úseku B-II-b deportovali z Terezína v prosinci 1943. Do současnosti se dochovalo
sedm barevných akvarelů, které zobrazují neznámé romské a sintské muže a ženy z Francie, Německa a Polska. Unikátní
akvarely jsou součástí sbírek Státního muzea Auschwitz-Birkenau v Osvětimi.18
Portrét neznámé vězeňkyně z Francie pořízený Annemarií „Dinou“ Gottliebovou v „cikánském táboře“ v KT Auschwitz-Birkenau pro táborového lékaře Josefa Mengeleho, 1944. (Foto: Archiv Státního muzea Auschwitz-Birkenau).
Tisk
