Transporty a počty vězněných osob v táboře
“Cikánský tábor” v sekci B-II-e byl v provozu od konce února 1943 do počátku srpna 1944 a po celou dobu tam směřovaly hromadné transporty více nebo méně početných skupin i jednotlivců z Říše a jednotlivých okupovaných evropských zemí. Zpočátku byli budoucí vězni přiváženi v malých skupinách, první z nich dne 26. února 1943. Během prvních tří týdnů pak přibývali do právě otevřeného a dosud nedostavěného tábora hromadnými transporty tisíce Romů a Sintů. Koncem března 1943 bylo v “cikánském táboře” už více než 12 tisíc registrovaných mužů, žen a dětí, včetně těch, které se v táboře narodily. Největší příval vězněných nastal v prvním a následně v dalších dvou měsících po založení tábora. Pak byly deportace podstatně redukovány s výjimkou srpna 1943, kdy mj. v jediném transportu přibylo 768 osob z Protektorátu, a postupně obnovovány od prosince 1943. Ze zhruba 20 900 obětí registrovaných v “cikánském táboře” tam bylo 18 700 transportováno v roce 1943 a 2 200 v roce následujícím. Celkem prošlo táborem během necelých 17 měsíců jeho existence zhruba 23 000 mužů, žen a dětí. Za tímto strohým počtem se skrývají tragické osudy jednotlivců, z nichž většina skončila smrtí.1
Němečtí Romové a Sintové v počtu zhruba 10 200 osob přijížděli v hromadných transportech do “cikánského tábora”
především během roku 1943 z nejrůznějších místních sběrných táborů, v nichž byli předtím shromážděni.2
Rakouští Romové a Sintové v počtu 2 600 až 2 900 mužů, žen a dětí byli do tábora přiváženi v několika hromadných
transportech od března do května 1943.3 Polští Romové z Generálního gouvernementu v počtu více než 3000 osob přijížděli
do tábora především ze sběrných “cikánských táborů”.4 Z Německem obsazeného Nizozemska byli Romové a Sintové
do tábora dovezeni na jaře 1944. Z koncentračního tábora Westerbork tam 21. května 1944 dorazil transport s 245 nizozemskými,
belgickými a německými Romy a Sinty. Transporty z Belgie probíhaly v listopadu 1943 a lednu 1944. Dne 17. ledna 1944
do tábora přijelo 351 osob, mezi nimiž byli státní příslušníci nejen Belgie, ale také Francie, Holandska, Německa,
Španělska a Norska.5 Z území Sovětského svazu okupovaných Říší byli do “cikánského tábora” deportováni na jaře
1944 Romové z Brestu Litevského, který patřil k běloruskému generálnímu komisariátu, a z Litvy.6
Neznámá žena s vězeňským číslem Z-63598, jedna z mála dochovaných fotografií z „cikánského tábora“ v KT
Auschwitz-Birkenau. (Foto: Archiv Státního muzea Auschwitz-Birkenau).
Vězni z Čech, Moravy a Slezska v táboře
Deportace Romů a Sintů z Protektorátu na základě Himmlerova tzv. osvětimského výnosu se uskutečnily během roku 1943 a 1944 buď jednotlivě ve větších či menších skupinách, nebo častěji hromadnými transporty, které se skládaly zpravidla z několika desítek i stovek mužů, žen a dětí shromážděných předtím v tzv. sběrných místech (zabrané sokolovny, hostince a další objekty). Transporty probíhaly po železnici, přičemž deportovaní lidé se během mnohahodinové cesty (např. jízda z Prahy do Osvětimi trvala dvacet i více hodin) bez přístupu k jídlu, pití a toaletě tísnili v nákladních vagonech s pevně zavřenými dveřmi a okénky. Přeprava se uskutečňovala z Prahy přes Pardubice, Brno, Přerov a Moravskou Ostravu a na protektorátním území ji zajišťovaly Českomoravské dráhy a za hranicemi Německé říšské dráhy (Deutsche Reichsbahn). Ozbrojený doprovod poskytovala neuniformovaná protektorátní policie spolu s protektorátním četnictvem do Moravské Ostravy na říšskou hranici a odtud až do cílové stanice v Osvětimi transporty eskortovala německá kriminální policie.7
Iren Herák (nar. 1912 v Ludkovicích, vězeňské číslo Z-4446), který byl vězněn v koncentračních táborech Auschwitz-Birkenau, Buchenwald a Mittelbau I-Dora, vzpomínal: „Z Uherského Brodu jsme odjeli vlaky s nákladními vagóny. Byly jsme v nich nacpaní, že jsme se nemohli skoro pohnout. Záchod tam nebyl, jen plechový hrnec, na to si pamatuji jako dneska… Vůbec jsme nevěděli, kam jedeme. Vlak nikde nezastavoval. V Ostravě nás převzalo gestapo a čeští četníci se s námi rozloučili. Věděli, kam nás vezou.“
První hromadný transport “cikánů a cikánských míšenců” z Protektorátu čítající 1 038 romských mužů, žen a dětí především z jižní Moravy vyjel dne 6. března 1943 z Brna. Během roku 1943 pak následovaly další transporty z různých částí Čech a Moravy, které do Osvětimi dorazily 10. března (transport vypravený z Prahy čítal 650 osob) a 19. března (z Olomouce 1048 osob). Vedle toho odjely transporty také z obou “cikánských táborů”: 7. května z Let u Písku (863 osob) a 22. srpna z Hodonína u Kunštátu (768 osob). Poslední menší transporty odjely 19. října 1943 (z Prahy a Brna, 92 osob) a 28. ledna 1944 (z Prahy a Brna, 37 osob). Celkem tak protektorátní úřady postupně dopravily do “cikánského tábora” v Auschwitz-Birkenau hromadnými transporty “cikánů” zhruba 4 500 Romů a Sintů z Protektorátu. Dalších více než sto osob odvezly protektorátní orgány jednotlivě.8
Transporty říšskoněmeckých “cikánů a cikánských míšenců” přijelo do Auschwitz-Birkenau také téměř 900 Romů a Sintů z okupovaných oblastí Čech, Moravy a Slezska přičleněných k Říši. Byli zařazeni především do transportů evidovaných 7. března 1943, 14. března 1943, 17. března 1943 a 9. dubna 1943.9
Celkově tak nacisté deportovali z území současné České republiky do “cikánského tábora” v Auschwitz-Birkenau zhruba
5 500 Romů a Sintů, z nichž většina táborovou internaci nepřežila.10
DALŠÍ KAPITOLA: Život v “cikánském táboře”