Většina osob vězněných v “cikánském táboře” v Auschwitz-Birkenau tam zemřela následkem hladu, nemocí a epidemií. Určitou šanci na záchranu měli ti, kteří odtud byli jako zdraví, mladí a práceschopní posláni do jiných koncentračních táborů a dalších internačních a pracovních zařízení, ačkoliv i tam byli vystaveni zničující práci, nelidským životním podmínkám, nuceným sterilizacím nebo pochodům smrti v posledních týdnech války.
Z původních českých a moravských Romů a Sintů, vězněných v Auschwitz-Birkenau a dalších koncentračních táborech, se do poválečného Československa vrátilo pouze asi 600 mužů a žen. Trvalé ponižování, extrémní fyzické a psychické násilí, stejně jako přetrvávající úzkost, měly trvalý dopad na fyzický a psychický stav přeživších a přivodily jim trauma, které je pronásledovalo po celý zbytek života. Leon Růžička (nar. 1924 v Litoměřicích, vězeňské číslo Z-1931), který prošel internací v koncentračních táborech Auschwitz, Buchenwald, Mittelbau-Dora a Bergen-Belsen, vzpomínal: „Po osvobození tábora jsem se vrátil do vlasti. Tam jsem marně hledal někoho z rodiny. Zůstal jsem sám. Jak to bylo hrozné! Plakal jsem nenávistí na válku. Tolik jsem ji nenáviděl. Všech 27 členů naší rodiny, z toho 13 dětí a naše dobrá matka, všichni byli obětí války, buď zahynuli v plynu, nebo nelidským týráním. Já sám jsem byl nemocen a trvalo několik měsíců, než jsem byl úplně zdráv. A ne docela.“1
Přeživší se většinou pokoušeli vrátit do svých domovských měst nebo na místa, odkud byli deportováni. Doufali, že se tam setkají se svými příbuznými. Tyto návraty však nebyly pro řadu z nich jednoduché. Své domovy v bývalých bydlištích již většinou nenacházeli, protože romské osady či osídlení na okrajích obcí nechaly příslušné úřady často po jejich deportaci a rozprodání movitého inventáře ve veřejných dražbách srovnat se zemí, případně jejich domy přidělily jiným obyvatelům. Navrátilci zubožení pobytem v koncentračních táborech se tak kromě podlomeného zdraví a ztráty svých příbuzných museli vyrovnávat se zhoršením svého sociálního postavení.
Mezi přeživšími, případně pozůstalými z řad českých a moravských Romů a Sintů bylo vědomí jejich tragického osudu v době druhé světové války samozřejmě živé a přítomné. Ze strachu před opakováním válečných hrůz, z obav ze stigmatizace v očích veřejnosti a kvůli přetrvávajícím předsudkům však někteří přeživší odmítali o prožitých traumatech hovořit, případně se raději ani ke svému romství nehlásili.2
Aloisie Blumaierová (nar. 1926 v Bořitově, okr. Blansko), která byla vězněna v koncentračních táborech Auschwitz, Ravensbrūck a pobočce koncentračního tábora Flossenbūrg v Kraslicích, odkud šla pochod smrti, vzpomínala: „Vrátila jsem se domů, ale s podlomeným zdravím. Přinesla jsem si reumu v páteři a navíc jsem byla úplně psychicky zdeptaná. Dlouho jsem nemohla mít děti, a když se mi konečně narodily, tak jsem se o ně pořád bála, aby nemusely prodělat něco podobného jako já. Takové byly následky mé nucené táborové koncentrace.“3
Téma holocaustu Romů nebylo i přes svou závažnost po roce 1945 většinovou společností reflektováno, a to jak ve východní, tak v západní Evropě. Několik desetiletí trval boj Romů a Sintů za uznání statusu rasových obětí nacismu a za zahrnutí do veřejného prostoru paměti. Teprve od šedesátých let 20. století se aktivizovalo mezinárodní romské hnutí, mezi jehož první požadavky patřilo právě uznání rasového pronásledování Romů. Také první pietní akty k připomínce obětí genocidy českých a moravských Romů a Sintů se konaly až na konci šedesátých, resp. na začátku sedmdesátých let, mj. na popud přeživších a členů první české romské organizace Svaz Cikánů-Romů (1969–1973).4 I přes tyto ojedinělé snahy však bylo veřejné připomínání genocidy romského obyvatelstva v tehdejším Československu minimální, existoval pouze omezený historický výzkum a zaznamenávání výpovědí přeživších. Historická paměť Romů jakožto skupiny na okraji společnosti se tak nestala součástí celospolečenského povědomí. Teprve po roce 1989 dochází k rozvoji veřejného připomínání, vzdělávání a výzkumu o tomto tématu. Nejen na místech protektorátních „cikánských táborech“ se pravidelně konají vzpomínkové akce. K nejstarším patří pietní akty, připomínající hromadné deportace Romů a Sintů do Osvětimi, které se každoročně konají v Brně (v březnu), Letech u Písku (v květnu) a Hodoníně u Kunštátu (v srpnu). Romské oběti nacismu jsou od roku 2002 také součástí akcí v rámci mezinárodního Dne obětí holocaustu 27. ledna, připomínajícího osvobození osvětimského koncentračního tábora roku 1945.5
Tragické události nacistické genocidy Romů a Sintů postupně získávají pevné místo v celoevropských, resp. světových
dějinách. Bývalý koncentrační tábor v Osvětimi má v kontextu připomínkových a vzdělávacích aktivit zcela
zásadní postavení. Roku 2001 byla stálá expozice osvětimského Státního muzea Auschwitz-Birkenau ve spolupráci s
Centrální radou německých Sintů a Romů rozšířena o část pojednávající o pronásledování evropských Romů
a Sintů.6 Roku 2002 se pak tragický osud Romů a Sintů stal součástí nové stálé expozice osvětimského muzea věnované vězněným lidem z českých
zemí, na níž spolupracovali mj. Památník Terezín a brněnské Muzeum romské kultury. Bývalý “cikánský tábor” v části
táborového komplexu v Březince se stává každoročně 2. srpna místem pietního shromáždění, na němž se scházejí
představitelé romských organizací, zástupci vlád, diplomaté, přeživší, pamětníci a pozůstalí nejen z Evropy,
a toto datum, připomínající likvidaci osvětimského „cikánského tábora“ a hromadnou vraždu tam vězněných mužů,
žen a dětí roku 1944, bylo vyhlášeno mezinárodním dnem romského holocaustu.7
Pomník na místě bývalého „cikánského tábora“ v KT Auschwitz-Birkenau během pietního aktu dne 2. srpna 2018.
(Foto: Michal Schuster).
Závěr
„Cikánský rodinný tábor“, který fungoval v sekci B-II-e koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau,
je neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů a Sintů a dalších osob označených za “cikány a cikánské míšence”.
V době jeho existence od února 1943 do srpna 1944 táborem prošlo zhruba 23 000 mužů, žen a dětí z různých částí
Evropy. Bylo mezi nimi i zhruba 5 500 Romů a Sintů z Čech, Moravy a Slezska, kteří byli do Osvětimi deportováni během
roku 1943 a částečně 1944 z Protektorátu a území přičleněných k Říši. Katastrofální stravovací, ubytovací
a hygienické poměry se v “cikánském táboře” staly při omezené zdravotní péči hlavní příčinou hromadné úmrtnosti.
V táboře zahynulo celkem asi 19 300 osob, včetně zhruba 4 300 zavražděných v plynových komorách při likvidaci tábora
v noci z 2. na 3. srpna 1944. Datum 2. srpna se proto stalo symbolem “konečného řešení cikánské otázky” a jakožto Mezinárodní
den holocaustu Romů je připomínáno nejen na místě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi, ale také na řadě
míst České republiky.
Tisk
