„Zkrášlování Terezína“ pro návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže

23. června 1944

V těchto dnech si připomínáme 75 let od událostí, pro které se v tradici historiografie holocaustu vžil název zkrášlovací akce nebo zkrášlování Terezína. Při této příležitosti chceme uctít památku vězňů terezínského ghetta, kteří nejen že byli vězněni, mučeni a vražděni hladem, nedostatečnou péčí, popravami a transporty do plynových komor Osvětimi, ale navíc byli zneužiti ke zfalšování skutečnosti, ke hře, ve které museli hrát absurdní role spokojených obyvatel normálního provinčního města. Zároveň nám dnes ukazuje sílu propagandy, systematického šíření polopravd a lží a jejich postupné přijímání širokou veřejností. Průběh návštěvy a její význam připomínáme v dokumentárním snímku Martiny Malinové prostřednictvím výpovědí očité svědkyně Doris Grozdanovičové, bývalé vězeňkyně terezínského tábora, Davida Haase, vnuka jednoho z nejvýznamnějších terezínských malířů Bedřicha Fritty, jehož obrazy s nekompromisní ironií odkrývají cynismus a zrůdnost nacistického systému.

ZKRÁŠLOVÁNÍ

V reakci na sílící mezinárodní zájem o situaci Židů v nacistické Třetí říši vyjádřený na začátku roku 1943 požadavkem Mezinárodního výboru Červeného kříže podívat se do některého z hlavních nacistických koncentračních táborů, byl jako vhodné ukázkové místo nacisty zvolen Terezín. Přípravy začaly na jaře 1943 a vyvrcholily několik týdnů před ohlášenou návštěvou. Součástí přípravných prací nebylo jen přejmenování ghetta na židovské sídliště nebo založení Banky židovské samosprávy, která operovala speciálními terezínskými penězi, ve skutečnosti zcela bezcennými papírky. Byly zřízeny obchody, ve kterých se prodávalo zboží – věci zabavené vězňům při příchodu do tábora, dětské hřiště i kavárna. Z ghetta byly také odstraněni – deportováni do plynových komor Osvětimi – nejhůře vypadající vězni; často ti, kteří zde již byli vězněni dlouho, aby mohli být komisi předvedeni jen ti, kteří do ghetta přibyli nedávno a nestihli ještě vyhubnout nebo onemocnět. Upravovaly a zdobily se ulice i ukázkové byty, do kterých měla být návštěva přivedena.

Bedřich Fritta: Kaffeehaus, 1943–1944 (Zdroj: Soukromá sbírka rodiny Haas).

NÁVŠTĚVA

Návštěva desetičlenné komise proběhla v pátek 23. června 1944 přibližně mezi 12. a 16. hodinou. Delegáti byli za doprovodu velitele ghetta a předsedy Židovské rady starších vedeni přesně naplánovanou trasou, na níž viděli předem připravené představení s najatým herci – vybranými vězni ghetta, kteří sehráli naučené sekvence v pestrých a pečlivě vyrobených kulisách.

Jak ve své výpovědi uvádí Siegfried van den Bergh: Já a moje žena jsme byli vybráni a přestěhovali jsme se do prázdného, čerstvě vybíleného pokoje v Hamburských kasárnách (…). Noc před návštěvou komise jsme byli svědky skutečně tragikomických událostí. V 10 hodin večer jsme ulehli ke spánku. Právě, když jsme usínali, nám na dveře zabouchal rozčilený muž. Stál tam se stolem a židlemi. Jen velmi obtížně jsme mu vysvětlili, že už máme pokoj dostatečně zařízený a že má jít s nábytkem ke všem čertům. My jsme chtěli spát. Asi o hodinu a půl později přišel další, vrazil do pokoje už bez klepání a přinesl velký žebřík. Moje žena byla zděšená, když postavil žebřík nad její postel a začal věšet závěsy. (…) Před pátou hodinou ranní přišla hezká prošedivělá dáma s kobercem a ubrusem na stůl a v 5.30 přišel zahradník s truhlíky muškátů za okno a vázou čerstvých květin na stůl.¹

Celý úryvek z výpovědi S. van der Berga

Bedřich Fritta,:Pokoj, 1944. (Zdroj: Soukromá sbírka rodiny Haas).

ZPRÁVA

Jeden z členů její člen, Dr. Morice Rossel z návštěvy napsal stručnou situační zprávu, ve které do přehledných kapitol rozdělil jednotlivé aspekty života v táboře: Obyvatelstvo, Administrativa, Ubytování podmínky, Strava, Odívání, Práce… Popsal v ní to, co mu bylo ukázáno. Jen několik citací na ukázku:

Ubytovací podmínky: Ložní prádlo: Je ho dostatek, prostěradla lze pravidelně měnit, vlněné přikrývky jsou vynikající.
Strava: Všude se lze přesvědčit o tom, že je obyvatelstvo dostatečně živeno a stačí si zkontrolovat fotografickou dokumentaci; zejména skupiny dětí.
Odívání: Lidé, které potkáváme na ulici, jsou řádně oblečeni s rozdíly, s nimiž se běžně setkáváme na malém městě mezi zámožnějšími a chudšími. Elegantní ženy nosí hedvábné punčochy, klobouky, šátky, moderní kabelky.
Nemocniční zařízení: Chirurgické nástroje: Stav instrumentáře a medicínsko-chirurgických přístrojů je v každém ohledu uspokojivý. Je zajisté málo populace, které by se dostávalo takové péče jako v Terezíně.

Více viz celý text zprávy opatřený vysvětlujícími poznámkami doc. Vojtěcha Blodiga

Nejvýznamnější lží, kterou ve zprávě uvedl, bylo: Tábor Terezín je Endlager (konečný tábor), normálně není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam. Vězni – muži, ženy i děti – byly odváženi z Terezína v různých intervalech po celou dobu jeho existence a to zejména do vyhlazovacích táborů v Osvětimi – Birkenau, Treblinka a Sobibor. Několik tisíc lidí bylo takto odvlečeno na smrt nejen před, ale i několik měsíců po zkrášlovací akci a zinscenované návštěvě.

Z rozhovoru, který s M. Rosselem vedl v roce 1979 dokumentarista a autor významného filmu o holocaustu „Šoa“ – Claude Lanzmann – vyplývá, že tehdy – v době návštěvy Terezína – 27letý lékař trpěl protižidovskými předsudky. V rozhovoru například říká: (…) tenhle tábor dělal dojem, jako by tam posílali izraelity velice bohaté nebo ty, kteří ve svém městečku byli nějak důležití a kteří přece jen nesměli zmizet příliš náhle. (…) a vyčítá vězňům, které při prohlídce města potkal, že: nikdo se nepokusil něco říci, nikdo si neřekl: „Tak tedy přece jen vykřiknu a přece jen něco řeknu. (…) Protože člověk, který z titulu své práce celé měsíce navštěvuje různé tábory, se tam obvykle vždycky setká s někým, kdo na něj nějak zamrká, kdo se ho snaží na něco upozornit. To bylo běžné. Ale tady nic, naprosto nic. Byla v tom taková poslušnost a pasivita, že to pro mě bylo to nejhorší.
Ve výpovědích svědků se naopak objevuje zklamání z toho, že si delegáti Červeného kříže nevšimli kamufláže, která jim byla nastrčena, a divadelnímu představení uvěřili.

V táboře nebyli lidé, kteří by nepochybovali o tom, že nejvyšším zákonem členů této komise je nedůvěra. Bez výjimky všichni jsme byli přesvědčení, že je potřeba podívat se za vytvořené kulisy. Nebylo pro nás pochyb, že každý člověk s běžným smyslem rozezná do očí bijící faleš preventivních opatření a rozezná, že jde o frašku.²

Bedřich Fritta: Obchody v Terezíně, 1944 (Zdroj: Soukromá sbírka rodiny Haas).

Nacisté využili kulisy vytvořené pro návštěvu i pro další propagandu o Terezínu, kde se dobře žije. Navázali na něj do jisté míry natáčení propagandistického filmu, k němuž v Terezíně došlo jen několik týdnů po návštěvě zástupců Dánska a Mezinárodního Červeného kříže. Během srpna a září 1944 tu nacističtí filmaři pořídili snímek, jehož původní název pravděpodobně zněl Theresienstadt. Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet. Vzhledem k tomu, že byl dokončen až během posledních týdnů války, nebyl nikdy předveden širší veřejnosti. V posledních měsících existence ghetta byl Terezín ještě několikrát ve své zkrášlené podobě předveden dalším zahraničním návštěvám.

PROČ?

Hlavním cílem několikaměsíčního úsilí nacistů v Terezíně bylo oklamat světovou veřejnost a namluvit jí, že židovským obyvatelům Třetí říše a jí okupovaných území se žije dobře, nejsou pronásledováni, diskriminováni a vražděni. A to se díky nezájmu a laxnosti komisařů a strachu terezínských herců podařilo.

I dnes, přestože víme, že jednou z úloh Terezína po celou dobu své existence byla propaganda a jeho kulturní, vzdělávací i sportovní život byl její součástí, v prvním momentě se nám v mysli ukáže obraz skutečného fungujícího města, ve kterém se lidem žilo ještě relativně dobře. Až potom si musíme vědomě připomenout, že šlo skutečně jen o kamufláž v kulisách, které zakrývaly jeho podstatu – zbavit se nepohodlných ze sousedství, uvěznit je a postupně je utrýznit k smrti nebo zavraždit. Ukazuje to, jakou moc má propaganda, šíření lží a falešných obrazů.