Vyrůstala jsem v Lomu u Mostu, kde byla hodně malá židovská obec. Většinou to byli moji příbuzní, sestřenice a sestry mého tatínka, které žily ve smíšeným manželství. Moje maminka byla z Moravy a poslali ji do Sudet, aby se naučila německy. Tam poznala mýho tatínka a vdávala se ještě než jí bylo osmnáct, takže německy se naučila ne moc dobře.
Ela (vpravo) se sestrou Ilonou a chůvou Marií, 1934.
Křišťálová noc
Myslím, že to byl nejhorší den v mým životě. Náš tatínek už nebyl s námi. Hned jak přišli Němci do Sudet, předvolali ho na gestapo, protože byl na prvním místě v listině nepřátel Říše
. Vyhlásil totiž, že dá deset tisíc korun tomu, kdo zabije Hitlera. Potom jsme ho už nikdy neviděly a ani se nedozvěděly, co se s ním stalo.
9. listopadu 1938 k večeru k nám přišel tatínkův známý a řekl nám, že se v Dolním Lomu proti nám připravuje velká demonstrace, aby maminka zavřela obchod, který jsme měli mezi Dolním a Horním Lomem, a abychom se připravili, že nás přepadnou. Maminka tomu ještě nevěřila, myslela, že si to snad vyřídí Němci mezi sebou. Já ještě dodneška slyším ty bubny, jak mašírovali Hitlerjugend a bubnovali z toho dolejšího Lomu až k nám. Když se přiblížili až k našemu domu a řvali Juden raus
, Juden nach Palestina
, maminka nás vytrhla z postele. Naše teta tam zrovna s náma spala, a jak jí maminka říkala: Pojď, pojď, Greto, musíme se schovat
, nacpala si všechno svoje prádlo do noční košile a utíkaly jsme na půdu. Ale moje sestra najednou zmizela, zavřela se do koupelny. Náš šofér už věděl, že se něco děje. Na zahradě jsme měli rybník, kde byli připraveni kapři na Vánoce. On všechny vylovil a dal je do vany. Než jsme mou sestru dostaly ven z koupelny, třískali už lidi všechny okna kolem dokola a někteří začali lézt do domu, chtěli otevřít sejf a trhali, co mohli. Měli jsme velký kolekce porcelánu, část rozbili, část nechali. My jsme byly na tý půdě, byla hrozná zima a my jsme byly jenom v pyžamu. Tehdy zrovna u nás bydlela jedna paní se synem, se kterým jsem se kamarádila. Maminka jí prosila, aby aspoň nás, dvě děti, nechala v posteli nebo jinak ukryla. Jenže jejího muže zrovna propustili jako komunistu ze žaláře, byl první den doma, a ona se bála. Bála se, aby nás u nich nenašli. Tohle trvalo celou noc. To byla nejdelší noc, kterou jsme prožily.
Rodný dům v Lomu u Mostu.
Ráno pořád tekla voda a maminka říkala: Oni nás chtějí vytopit.
Pak jsme slyšely, jak odcházejí a tahají ty věci z bytu. Pomalu jsme šly dolů podívat se, co tam najdeme. Já jsem jako první věc viděla vanu plnou červený krvavý vody, ve který plavali kapři. Krvavá byla proto, že si v ní myli ruce od toho, jak rozbíjeli okna.
Vyhnání
Druhý den už brzy ráno gestapo stálo před dveřma, a že musíme nechat všechno zamalovat. Celej dolejšek domu byl popsanej, hned u vchodu do obchodu byly šibenice a nad tím bylo Saujuden
a nach Palestina
a podobně. Mamince bylo řečeno, že se to nesmí fotografovat a jestliže to nevymaže, že ji zavřou. Zároveň jí zavolali na gestapo, že má přinést všechny vkladní knížky, všechny dokumenty z obchodu a celej majetek. Drželi ji na gestapu v Litvínově a tam jí dali ultimátum čtyřiadvacet hodin, do kterých musíme opustit Lom a náš dům. Řekli jí, že do šesti hodin je otevřená hranice mezi Čechama a Sudetama a jestliže ji do té doby nepřekročíme, půjdeme do Dachau. Maminka samozřejmě nevěděla, co se už děje. Dachau pro ni bylo malý městečko v Německu. Jenže náš šofér viděl všechno jinak než maminka, vzal naše auto a schoval ho, a my jsme proto neměli čím odjet. Můj strýc měl motorku s takovou tou lodičkou, do který nás se sestrou strčili, a maminka si sedla za něj jen s kabelkou. Dostala, myslím, tři marky na každou osobu a pas.
A když jsme přijeli na hranice, to byly Lovosice a Postoloprty, bylo deset minut po šestý. Bylo už takový podzimní, zimní počasí, pršelo a padal sníh, byla hrozná zima. Já začala plakat a prosila jsem maminku: Pojď, vrátíme se domů.
Buď ten německej voják tomu rozuměl, nebo pochopil a řekl: Schnell, schnell.
Čeští pohraničníci tam stáli a nic neřekli. Ještě na německý straně jsme viděli, že tam u jednoho baráku leželi lidi na zemi a čekali na cestu do Dachau.
Takhle jsme překročili hranici a přijeli jsme do Loun. Tatínkův bratranec tam měl továrnu na čokoládu. Mysleli jsme, že u nich zůstaneme aspoň přes noc, než pojedeme do Prahy. Ale obchod byl plnej lidí. Spali všude po zemi, protože oblast Mostecka a Teplicka byla hodně židovská a každej se snažil utéct. Takže jsme přespali v hotelu v Lounech a potom jsme jeli do Prahy. To bylo desátého listopadu.
V Lounech jsme taky slyšeli, že spálili synagogu v Mostě a v Teplicích, že to hoří. My jsme nebyli pobožní Židi, ale jednou dvakrát do roka se jezdilo do Mostu do synagogy. Tehdy jsem ale vůbec nevěděla, proč se to všechno dělo. Jediné, co nám maminka řekla, bylo: Teď, děti, nám všechno vzali, už nic nemáme
a že všechno bylo kvůli Grünspan-Affäre. Celý ty léta maminka nevěděla, kdo byl Grünspan, jaká aféra to byla, protože ona věděla jenom o Dreyfusově aféře, ale o Grünspan aféře nikdy neslyšela. Já vám řeknu, kdy já jsem se dozvěděla, kdo byl Grünspan, to se zasmějete. To když jsme byla v [televizním pořadu] history channel v Americe kvůli Brundibárovi a tam bylo vysvětleno, kdo byl Grünspan, jeho fotografie, a že zavraždil toho von Ratha ve Francii a že všichni Židi, který byli pod německou okupací, což byly i Sudety, za to museli zaplatit. Tenkrát jsem věděla jen to, že se celej svět pro mě změnil. Já myslím, že jsem už v těch osmi letech byla dospělá.
Později se mi často zdálo o tom, jak za křišťálový noci
hořely ty synagogy, to byla pro mě hrozná věc, proč si vybrali zrovna domy, ve kterých se lidi modlili. Chtěli prostě zničit všechno, co by Židy připomínalo. Tomu jsem jako dítě nemohla porozumět, protože jsem nevyrostla v pobožný rodině.
Po vystěhování
Strýc si v Praze zažádal o větší byt, protože jako svobodný měl jen malý. Než jsme ho dostali, byla jsem u babičky v Brně, které bylo hodně německé, a u babičky bylo takový typický, skoro židovský prostředí. V podnájmu u mojí tety žili studenti, který chtěli emigrovat do Palestiny. Chodila jsem tam do školy a pamatuju se, jak nás jednou vzali ze školy k nádraží, protože to bylo hned za rohem, a stáli jsme špalír Hitlerovi. Řekli, že nemusíme hajlovat, museli jsme jenom stát a uvítat ho. Nemohla jsem se na něj ani kouknout. Já vám řeknu proč. Můj tatínek poslouchal jeho řeči v rádiu. To rádio se třáslo, když řval Juden raus
, tak jsme si vždycky zacpali uši. To ve mně dodneška zůstalo.
Tisk
