Mládí
Můj otec se narodil na Hluboké nad Vltavou u Českých Budějovic. Po škole musel jít studovat do Vídně, protože vysoká obchodní škola tehdy v českých zemích neexistovala. Jako student si finančně vypomáhal tím, že doučoval méně úspěšné žáky. Díky tomu poznal rodinu jistého velkoobchodníka, u něhož po skončení studií dostal místo. Tam byla zaměstnaná také moje matka. Pocházela z Jindřichova Hradce a ve Vídni studovala obchodní školu. Po převratu (míněn nejspíše vznik samostatné ČSR) se chtěl otec vrátit do Čech. Podařilo se mu dostat místo v akciové společnosti, která se právě formovala - v Sirkárně Solo Sušice. V Sušici jsme bydleli až do roku l939, kdy už otec nesměl v sirkárně pracovat jako úředník a odešel do Prahy.
Třebaže otec i matka mluvili dokonale německy, v naší rodině se mluvilo výlučně česky. Otec se ve Vídni sblížil s českou kolonií, to byli většinou řemeslníci a dělníci, kteří se hlásili k velmi populární politické straně v Rakousku - k sociálním demokratům. A jako socialista otec neměl poměr k jakémukoliv náboženství, takže já i moje mladší sestra jsme byli vychováni bez vyznání. V Sušici jsme vyrůstali společně se všemi ostatními dětmi, a teprve, když nastalo pronásledování Židů v Německu a přicházeli první emigranti, jsme poznávali, že jsme něčím jiní.
V Sušici jsem studoval až do kvinty, pak jsem odešel na 3 roky do Budějovic, kde jsem odmaturoval. V r. l938 jsem šel studovat medicínu. Krátce po zápisu si nás svolal pan děkan. Týkalo se to všech, o kterých bylo známo, že jsou židovského původu nebo měli takové jméno. Doporučil nám, abychom z medicíny odešli. Hlavně kvůli starším studentům, kteří by přišli o možnost vystudovat, protože se chystá omezení, tzv. numerus clausus1. Proto jsem přešel na přírodní vědy. Studoval jsem až do doby, kdy Němci zavřeli všechny university.
Bydlel jsem jako mnoho jiných studentů na bytě v Praze. Rodiče se přestěhovali do bytu po matčině sestře, které se podařilo emigrovat do Anglie. Můj otec byl typický český žid, proto nechtěl o emigraci ani slyšet. Tvrdil, že všichni, kteří odcházejí, jsou panikáři, že opouštějí svoji zem, že to, co se stalo v Rakousku, se u nás stát nemůže, že za námi stojí Anglie a Francie...Byl prostě idealista a to bylo neštěstí!
Po zavření vysokých škol jsem krátce našel místo v továrně na barviva ve Vysočanech. Byl jsem tam až do dne, kdy byli majitel, šéfchemik a několik dalších židů na minutu propuštěni. V Praze byla horká půda. Vysokoškolští studenti byli pronásledováni a židovští vysokoškoláci byli ještě více napadaným terčem. Využil jsem hned první šance z Prahy odejít. Jeden přítel mi napsal, že pracuje na Kolínsku na statku, že je tam klid. Učí prý statkářovy děti němčinu a francouzštinu, ale většinou pracuje na poli. Napsal jsem mu, aby mi tam něco podobného našel. To se podařilo a já začal pracovat ve statkářské rodině na Kolínsku. Statkářova dcera se později stala mou ženou.
Protektorát
Na podzim 1941 jsme se rozhodli, že se vezmeme. Bylo to ze strany mé manželky velmi odvážné, protože není židovského původu. Okresní úřad, kde jsme chtěli mít civilní svatbu, otálel a báli se nás oddat. Tehdy se objevil v našich osudech Přemysl Pitter. Svěřili jsme se mu a on napsal svému příteli, evangelickému faráři v Kolíně. Když jsme ho navštívili, nebyl si jistý, jestli něco takového smí udělat. Ale riskl to a 23. února 1942 nás oddal. Za pár dní vyšlo nařízení, ze kterého vyplývalo, že od toho dne jsou smíšené sňatky zakázány. Naštěstí nemělo zpětnou platnost.
V tomto roce jsem se také dostal do vazby na gestapu. Ještě když jsem pracoval na statku, zdejší starosta dostával všemožné přípisy v němčině a pokaždé mě požádal, abych mu to přečetl, přeložil a odpověděl. Tak jsem k němu chodil. Mnohem později Němci zachytili jeden z těch dopisů a šli na pana starostu, který mě prozradil, a já byl zatčen. Myslím, že mi na gestapu pomohly dvě věci: za pravé jsem uměl dost dobře německy. A za druhé komisař, který mě vyšetřoval, byl skutečně policejní úředník, ne stranou dosazený. Když u nás dělal jednu z mnoha prohlídek, manželka plakala. Když se jí zeptal, proč pláče, odpověděla: Podívejte, Žid, ten se z toho gestapa živ nedostane.
A ten pan komisař se skoro urazil a řekl: Já jsem kariérní policejní úředník. Zjistím, jestli je vinen nebo ne, a jestli je nevinný, dostanete ho zpátky.
Ukázalo se, že s tím nemám co dělat, protože nic nezjistili. Jednoho dne mě zase zavolali k výslechu, řekli: Zabal si věci, podepiš tady, že nic nevíš, nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel a sbohem.
Několik týdnů na to nesla manželka od svých přátel tašku máku, kontraband. Předjel ji černý mercedes a můj
pan komisař zastavil. Ptal se, jestli by se nechtěla svést do Kolína. V manželce byla malá dušička, ale nasedla. Pan komisař měl tolik taktu, že když přijel před Kolín, zeptal se jí: Chtěla byste radši dál pěšky, aby vás neviděli se mnou v autě?
Byl to výjimečný gestapák.
V té době už jsem pracoval v Kolíně, v židovské skupině. Pracovali jsme manuálně a dělali jsme například splavnost řeky Labe. V době, kdy už probíhaly transporty, jsme pracovali na stěhování a uskladňování nábytku, který zůstal po odsunu židovských rodin. Z počátku to byla skupina práceschopných židovských mužů z celého Oberlandratu. Manželku pracovní úřad také povolal. Pracovala s árijskými ženami ze smíšených manželství v továrně na mýdlové prášky v Kolíně.
Někdy na přelomu roku nás překvapila obsílka, že máme nastoupit do transportu. Nejenom já, ale i naše dcera Jana, které bylo asi 8 měsíců. Manželka rezolutně odmítla dítě vydat. Znamenalo to, že musíme všichni tři zmizet. Já jsem také nechtěl do transportu. Říkal jsem si, že když Němci najednou mají takový spěch koncentrovat i židovskou část smíšených manželství, že to nic dobrého nevěstí. Ale malou Janu jsme s sebou vzít nemohli. Tehdy zase zapůsobil Přemysl Pitter. Tu část, ve které hrál roli, popsal on sám nejlépe ve své knize Unter dem Rad der Geschichte2, k tomu nemám, co bych přidal.3
Ještě jsem stihl získat tzv. Kennkartu od jednoho z mladých lidí, s kterými jsme jezdili denně do Prahy. Pracoval někde v továrně. Když jsem mu řekl: Poslyš Oto, známe se. Nemusím ti vykládat, co by se stalo, kdyby jsi ztratil Kennkartu?
Okamžitě to pochopil a Kennkartu mi dal.
Do transportu jsem dodal zavazadlo, do kterého jsme dali všecko, co bylo k snědku. Říkali jsme si, že to tam snad někdo použije. Ještě jsme se vrátili do kolínského bytu. Manželka myslela, že kdybych byl blondýn, takže bych byl méně nápadný. Zkoušela mi odbarvit vlasy, ale s naprostým neúspěchem.
Styčný bod s Přemyslem a s Olgou (Olga Fierzová) byl ve mlýně na řece Blanici, poblíž soutoku se Sázavou. Bydlel tam příbuzný mé ženy, kterému se říkalo strýček. Bylo strašné náledí a tma, protože jsme dojeli k té Sázavě vlakem už v noci. Tak to klouzalo, že jsme se museli zout a jít v ponožkách. Ve mlýně jsme se dozvěděli, že strýček zemřel. Nicméně jsme byli přijati. Nic jsme nevysvětlovali, jen jsme řekli: Všechno vám povíme ráno, teď už jsme unaveni, jenom padnout do postele.
Dali nás do takové typické venkovské komory, výborné lože, veliké peřiny, ale byla tam zima. Ráno jsme vše po pravdě řekli synovi toho strýčka: že chceme zůstat jenom několik dní, než se dozvíme, jak to dopadlo s dítětem.
Během pobytu ve mlýně bylo nutné trochu přepracovat Kennkartu. Od svého přítele, se kterým jsem pracoval, jsem věděl, že chodí poslouchat Londýn k nějakému fotografovi v Sázavě nad Sázavou. Šel jsem tam a řekl panu fotografovi: Podívejte, já o vás vím, že posloucháte Londýn. Nepřišel jsem proto, abych vás vydíral nebo udal. Jen jsem tohle použil, protože kdo poslouchá Londýn, jistě není přítel Němců. Potřebuji jednu fotografii pasového typu. Hned zničte negativ, neptejte se mě na nic, já vám to na počkání zaplatím.
Udělal to a nic za to nechtěl. Já jsem potom na místo Otovy fotografie dal svou a z gumy na gumování jsem vyřízl takové hrubé razítko, abych doplnil to, co chybělo z německé orlice. Naštěstí jsme tu Kennkartu nikdy nepotřebovali, ale byl to dost dobře udělaný dokument, který by jistě při nějaké prohlídce ve vlaku nebo na silnici prošel.
Pak se objevili Přemysl a Olga. Řekli nám, že dítě je u paní, která se o ně bude dobře starat a udrží styk s manželčinou matkou. Také nám řekli, že dítě je zdravé. Ve mlýně jsme nemohli zůstat příliš dlouho. On totiž celý vtip toho skrývání byl právě v tom dlouho se nikde nezdržovat. A naším cílem - jak jsme si to naivně představovali - bylo dojít až tam, kde je fronta - na Slovensko, nechat frontu přejít a ocitnout se v osvobozeném území. Takže jsme mířili na Slovensko. Manželka si pamatovala, že v nějaké vesnici u moravských hranic žije její přítelkyně.
Na útěku
Když jsme vystoupili z vlaku, ptali jsme se nějaké paní na cestu: Jo to já nevím, ale počkejte, támhle jde pan strážmistr, on vám to poví.
Pan strážmistr byl to poslední, co jsme potřebovali. Řekl: Jdu tím směrem, tak pojďte se mnou.
A začal se vyptávat. Ryze ze zvědavosti, ne žádné komisní vyšetřování. Řekl jsem si, že nejlepší je přiznat se k nějakému malému hříchu, aby velký hřích byl opominut. Tak jsem mu povídal: No, víte, ve městě je špatné zásobování, tak si jedeme pro kousek masa a sádla.
To byl taktický omyl. Jakmile pan strážmistr uslyšel o zabíjení, tak už se nás nepustil. Zastřihal ušima a šli jsme. Samozřejmě jsme neměli vůbec ponětí, co se tam bude dít. Přišli jsme k vrátkům, vrátka zamčená. Pan strážmistr zabouchal... někdo přišel otevřít. Asi zbledli, když viděli pana strážmistra, cizího člověka. My jsme však vrátky viděli ke stodole a tam na vratech stodoly viselo ne jedno prase, ale rovnou dvě. To byl veliký hřích, pan strážmistr ani okem nemrkl. Nabalili mu aktovku jídla a on odešel.
Pobyli jsme tam asi dva dny a pak jsme pokračovali v cestě na Moravu a Slovensko. Manželka měla dávné přátele, kteří měli mlýn a pilu na malé řece, poblíž Tišnova. Poskytli nám tam zase útulek na několik dní. Cestovali jsme zcela lehce, já měl aktovku, holící zařízení, první pomoc a - myslím - jeden převlek. Manželka podobně, až na to holení, ovšem. Zase jsme tam byli několik dní a namířili jsme na Brno. V Brně žil strýc mé matky, který se oženil s brněnskou Němkou. Když začalo pronásledování Židů, mysleli, že udělají výborný tah, když se dají rozvést. Zachránili tím sice svůj malý podnik s konfekcí, ale strýce to stálo život. Jeho árijská paní nicméně pořád udržovala styky s židovskou částí rodiny. Šli jsme k ní s důvěrou, že nás ve své vilce několik dní nechá.
Jako mladý muž jsem byl velmi činný ve skautingu a měl jsem v Brně několik dobrých skautských přátel. Zatímco jsme byli v té vilce u Brna, zkoušel jsem se na někoho z nich obrátit. Vyšel až třetí skautský kontakt, který si mě pamatoval a několik dní si mě skautští bratři podávali. Dvě noci u toho, dvě u onoho. Tím jsme se zase zrestaurovali a pokračovali dál, směr na Slovensko.
Manželka měla na Hané dávného známého. Když jsme k němu přišli a jasně jsme mu řekli, o co se jedná, ani brvou nemrkl a řekl: Buďte u nás, my vás schováme.
Když se mi pochlubil, že má doma na půdě asi 30 vojenských karabin, které si tam schraňoval pro revoluci, došlo mi, že musíme pryč. Poslal nás za dalším známým, budeme mu říkat pan X. V té době jsem doplnil svou Kennkartu tím slavným Arbeitsbuchem4. Poslal mi jej jeden z přátel mé manželky a do něj napsal, že jsem mechanikem v Českomoravské Kolben-Daněk. K tomu přidal dopis, že jsem poslán na montáž do Vsetína, takže jsem měl jakési správné dokumenty.
Na pilu a parketárnu pana X jsem přišel se záminkou, že jsem na služební cestě do Vsetína, že mám dva tři dny čas, takže se mohu podívat, jestli na pile není nutno něco opravit. Pan X mě posadil do kanceláře, omluvil se, že tam má nějaká jednání, ale že bude hned hotov. Řekl mi ale: Dejte si pozor na mou sekretářku.
Ale pan X pořád nešel až milá sekretářka řekla: Podívejte, já končím ve čtyři a pak půjdu venčit pejska. Pojďte se se mnou projít.
Řekl jsem si: normální reakce mladého muže, když je sličnou mladou ženou pozván na špacír, není říct: Děkuji, nechci!
Tak jsem šel. Když jsme přišli kousek za ves, slečna mi řekla: Vy jste Žid, viďte.
Já jsem řekl: Jak vás to napadlo?
Ona říká: Vy se úplně podobáte mému příteli, kterého teď právě vzali do transportu.
A také mi řekla: Dejte si pozor na pana X.
Tak teď jsem to měl hezké. On říkal - dávejte si pozor na ní, ona zase - dávejte si pozor na něj. Vše se později vysvětlilo. Pan X se stýkal s německým policejním úředníkem. Chodili spolu na hony a vypadalo to, že se mu jedná o obchodní výhody. Sekretářka se přátelila s jeho šoférem.. Nakonec se ukázalo, že jak pan policejní úředník s tím panem X, tak sekretářka se šoférem, vozí do hor partyzánům jídlo. Také po skončení války oba dostali bezpečný průchod do Rakouska.
Pan X mě ubytoval na den nebo dva. Chodil jsem tam jeden den kolem traktorů s hadrem a dělal, že tomu rozumím. Ta sekretářka z toho měla velkou legraci, protože věděla o co jde. Až pan X přišel a řekl: Musíte odsuď. Mám avízo, že tu budou prohlídky.
Sekretářce jsem řekl, že musíme odtamtud pryč. Řekla: U mě můžete jednu noc přespat, pak uvidíme dál.
Měla takový malinký byteček, v něm hezkého pejska foxteriéra. K večeři udělala omaštěné brambory. Třetinu dostala ona, třetinu já a třetinu pes. Já mu ty brambory záviděl! Potom řekla: Podívejte, mám plán. Já vás schovám na půdě parketárny. Mám klíče. Němci tam mají uloženo sanitní zboží, obvazy a gázu. Ale musíte se tam chovat tiše. Budu vám nosit jídlo.
A tak jsem několik dní strávil na půdě. Jediným problém bylo vyměšování, no ale nedělal jsem si výčitky, že znečisťuji německý sanitní materiál. Nicméně po dvou, třech dnech se ukázalo, že při vší opatrnosti je dole slyšet, že na půdě někdo je. Vedoucí pily nařídil zatarasit přístup na půdu. Sekretářka, jmenovala se Jiřina, to zjistila a dostala se za mnou po střechách. Musel jsem pryč. Dovezla mě do Holešova k tetě. Řekla jí, že jsem její spolužák a potřebuji někde přespat. Sama, že si někam odskočí, že se chce s někým sejít. Za nějakou dobu přišla, přinesla láhev nějaké lihoviny a řekla: Je to pravda. Měly být nějaké prohlídky, ale tady u té tety vás taky nemůžu nechat. Budete muset dál.
Ale my jsme už dál neměli žádné známé, kteří by nás schovali. Vzpomněli jsme si, že nám oddávající farář říkal, že se kdekoliv můžeme obrátit na evangelického faráře. Jestli nám přímo nepomůže, rozhodně nás neudá. Tak jsme skončili v jednom malém místě na evangelické faře. Zase jsme otevřeně řekli panu faráři, o co se jedná, že se schováváme a proč. Řekl, že velmi lituje, ale že má ve farní budově nakvartýrované německé důstojníky. Že ale stodolu na noc nezavírá. Když jsme vycházeli, paní farářová nám dala veliký balík něčeho v papíru. Došli jsme k lesu a rozbalili to - byly to krásně omaštěné povidlové knedlíky, máku milion. Nikdy jsme si tak na knedlících nepochutnali.
Ráno jsme pokračovali směrem na Slovensko. Už jsme byli trochu unaveni, sedli jsme si na mez a za chvilku šla babička s chrastím. A samozřejmě se hned dala do řeči, tak o ničem, o počasí a o bramborách... Najednou jsme pocítili silné otřesy a potom později rány, bombardování někde dole v Rakousku a babička říkala: Ti chudáci, přišli o svůj domov. Kdoví, jestli tam nahoře mezi těmi letci není můj chlapec.
Povídám: Babičko, jak to?
Byl u Bati v cizině a mezi těma Baťovákama je hodně pilotů.
Tak jsem si zase říkal, že babička má tolik másla na hlavě, ta nepůjde ke gestapu. Řekl jsem: Babičko, tam přicházejí lidi o domov, my o něj taky svým způsobem přišli, my nemáme dneska kde spát.
Když jsme jí řekli o co jde, odpověděla: Já jsem hned ten druhý domek od lesa, až bude tma, přijďte!
Takovou chudobu si nedovedete představit! Babička si umyla ruce, v tom samém lavóru něco zadělala. Dala nám i skromnou večeři. Měli jsme peněz dost, ale ona si nic nevzala.
Ráno jsme šli do Vsetína, kde žila rodina naší kolínské sousedky. K paní jsme přišli a že bychom jako potřebovali přespat. Paní se na nic moc neptala a uložila nás. Byla to větší místnost, spali jsme tam všichni dohromady. Bylo nějak tři hodiny ráno, když babička najednou říkala dceři: Co to tu máš za lidi? To můžou být partyzáni, ať jdou pryč, dyť nás postřílej.
Tak nezbývalo nic jiného než v pět hodin ráno odejít. Po válce jsme se dozvěděli, že v druhé místnosti už dlouhé měsíce přespávali partyzáni, to babička nevěděla.
Od Vsetína na východ už byla fronta. Uvědomili jsme si, jak bylo naivní domnívat se, že bychom se mohli na Slovensko dostat. Udělali jsme čelem vzad a putovali zpátky. Zase jsme se zastavili u Jiřiny a ta nám dala jméno a adresu jednoho ze svých přátel v Brně. Rosťa byl vedoucí úředník u firmy, která importovala jižní ovoce. Dal nám klíče ke kanceláři a řekl nám, že kolem páté končí a pak že se tam můžeme prostě na tu noc schovat. Byla to neklidná noc, protože tam byl dálnopis, který co chvíli spustil. Alespoň jsme se dozvěděli kolik stojí pomeranče v Itálii! Ale ještě víc nás rušilo, když byl jednou nebo dvakrát nálet. Nemohli dost dobře odejít, abychom se neprozradili. Také se nám stalo, že byla zrovna změna času, my jsme si to neuvědomili a odešli jsme vlastně o hodinu později, než jsme měli a jen tak tak jsme se minuli s úředníky, kteří šli do kanceláře. Další noc nebo dvě jsme strávili v protileteckém krytu, ve kterém už bylo mnoho lidí bez domova.
Z Brna jsme postoupili kousek dál pěšky, myslím, že se to jmenovalo Mokrá Hora. Spali jsme ve stodole u lesa. Najednou vrzla vrata - bylo asi tři nebo čtyři hodiny ráno - a proti obloze vidíme, že do stodoly leze německý voják s puškou. V tom leknutí, místo abych zalezl, jsem na něj zavolal, co tam chce. On se celý roztřásl a řekl: Venku je zima, já se jdu schovat.
Zkoušel takovou vaserpoláčtinou česky. Já jsem ho oslovil německy a říkal jsem: Co tu chceš?
Já jsem ztratil svoji jednotku a teď ji hledám
. Zřejmě zběh. Já jsem mu drze řekl: Tak se tady vyspi, ale ráno, ještě za tmy koukej vypadnout!
Což se také stalo, ale leknutí to bylo veliké. Pokračovali jsme směrem k Brnu a narazili jsme na veliký stoh, tak na noc jsme se do toho stohu slámy zahrabali. Bylo asi 10 hodin večer a najednou se venku ozývá: Tak polezte ven, lidičky. Jdeme pro slámu. Přišli nám utečenci z Brna, musíme jim někde ustlat. My vás nechcem píchnout vidlema. Tak polezte ven, polezte!
Ono nás vylezlo asi patnáct! Nevěděli jsme jeden o druhém, lidstvo už bylo v pohybu.
Pokračovali jsme a dostali jsme se zpátky na pilu a mlýn u Tišnova. Teď už tam měli středisko ruští partyzáni. Mysleli jsme si, že když se s nimi spojíme, budeme mít osud více ve svých rukou. Velmi krátce trvalo, než jsme poznali, že jediným zájmem těch partyzánů bylo přežít. Vojenský význam neměli žádný. Co mohli ukrást, to ukradli. Moje žena jim vyvářela boršč a cokoliv k tomu potřebovala, někde to ukradli. Jednou se jim podařilo chytit německého vyššího důstojníka se šoférem. Přivedli ho do školního sklepa a byl s ním soud. Mě přivzali, abych tlumočil. Bylo to strašně nesnadné. Byl to sice důstojník, ale on tu válku nezavinil. Byla to velká fraška. Rusové věděli od prvního okamžiku, že se ho musejí zbavit a že ho zlikvidují.
To se také stalo, zastřelili ho i se šoférem. A vybrali si mě, jednoho českého studenta z Tišnova, který byl v té skupině a ze mlýna jsme vzali s sebou takového poloidiota Julka, abychom to šli zakopat. Půda byla zamrzlá tak, že se nedalo kopat. Tak jsme řekli, že ta těla jen přikryjeme. Jenže Julek viděl na tom důstojníkovi krásné boty a chtěl je stáhnout. Bevím, co to bylo, ale jak začal za ty boty tahat, ten mrtvý, nebo polomrtvý začal vzdychat. Já jsem říkal: Julku, prosím tě, já ti koupím po válce jaké boty budeš chtít. Ale teď ho nech, zahrabme to!
Mysleli jsme, že jsme to v tichosti vyřídili, nicméně u paní mlynářky, kde se partyzáni scházeli, se ozval telefon. Byl to soused, který žil v krásném prázdninovém domě přes řeku, na stráni. Ptal se, co se dělo, jaké to tam bylo střílení. Byl to pan inženýr Havel, otec prezidenta Václava Havla. Nevím už, co mu paní mlynářka řekla, ale tehdy, na konci války, se po tom už nikdo nepídil. Fronta byla blízko a střelba byla velice častá.
Do mlýna přivedli mladého chlapce, kterému šrapnel poranil prst. Jeden článek byl dost poškozen. Nosil jsem stále s sebou první pomoc, takže jsem ho mohl v rámci možností ošetřit. Šít jsem si to netroufal. Utáhl jsem to, zalepil, zasypal práškem dermatol, když v tom zvoní opět telefon. Pan inženýr Havel se ptá, jestli je pravda, že ve mlýně je lékař. Pasáček ze sousedství dostal kousek šrapnelu do břicha a potřebuje ošetření. Za velké kanonády jsme se pomalu plížili lesem na Havlov, jak se tomu říkalo. Myslel jsem, že kdyby ten šrapnel byl jenom na povrchu, že by se dal vytáhnout, pinzetu jsem měl, ale bylo to hluboko. Jediné, co jsem mohl ošetřit byla rána a měl jsem od švagra - tehdy to bylo nové - sulfonamidy. Takže jsem toho chlapce napumpoval a nechal jsem mu tam toho dost, aby, než se dostane do nemocnice, infekci potlačil. Manželka si pamatuje, že tam byli dva blonďatí chlapci, jeden z nich byl nepochybně pan prezident.
Osvobození
Vrátili jsme se na pilu, ale to už všude bombardovali. Pila neměla sklepení, proto jsme se všichni uchýlili kousek dál, k dceři paní mlynářky, která měla dobrý sklep. V něm už nás bylo víc, moře lidí. A skutečně, někdy během noci se převalila fronta a ráno už tam byli Rusové. Oslavovali a my jsme byli nedočkaví dát se na cestu domů, za dcerou. Zůstali jsme ještě den nebo dva, poněvadž byl zmatek, a pak jsme šli k hlavní silnici. Viděl jsem tam skupinu rumunských důstojníků. Šel jsem k jednomu vyššímu důstojníkovi a francouzsky jsem ho oslovil. Řekl jsem mu, že bychom rádi repatriovali směrem na západ. Usadil nás na vagón se senem, poněvadž to byla veterinářská jednotka. Nařídil svým vojákům, aby o nás pečovali a aby za žádnou cenu nepustili manželku z očí kvůli Rusům. Ti hoši nám nosili menáž a pomalu jsme táhli směrem k Čechám.
Někde u Havlíčkova Brodu se Rumuni obrátili k jihu a jelikož jsme chtěli pokračovat dál na západ, museli jsme přece jenom kousek jet s Rusy. Ti ruští vozatajové se chovali dobře, ale zase uhnuli jinam. Potom jsme jeli s dalším Rusem. Celou cestu se díval na mé hodinky a později mě požádal, abych mu je dal. Já jsem věděl, že kdybych mu je nedal, že by mě mohl někde odstřelit.
Dovezl nás až skoro k vesnici, kde žila tchýně. V noci jsme zatloukli na vrata rodného statku mé ženy. Tchyně se zřejmě vyděsila, protože myslela, že to jsou zase Rusové, ale byla ráda, když poznala, že jsme to my, že jsme zdrávi a v pořádku. To první, co nám řekla, bylo, že Jana je zdravá a v dobrých rukách. Tím skončila naše anabáze.
Když už začaly jezdit vlaky, jeli jsme do Prahy za Pitterem. Dozvěděli jsme se, že Jana je u Mařenky Vaškové. Přemysl oznámil těm Vaškům, že si dítě vezmeme. Nás nabádal, abychom to udělali nějak šetrně. My jsme tam dojeli, paní Mařenku jsme vzali s sebou, protože k ní Jana za tu dobu pochopitelně přilnula. Ale byl konec války, byla naděje. Přežili jsme to a to jedině dík obětavosti a obrovské statečnosti dobrých českých lidí, kteří neváhali pomoct. Ještě jedna vzpomínka na obětavost Přemysla Pittera: když byly transporty, jela manželka, která směla cestovat, do Prahy pomoct balit. Náhle onemocněla, měla vysoké horečky a skončila ve Vinohradské nemocnici. Přemysl Pitter tam s ní byl celou noc. Měnil jí obklady, aby srazil horečku. Takový to byl člověk.
Po válce
Po válce jsem se vrátil na studie, jenže to už jsme měli Janu a neměli jsme byt, protože nám ho za té naší válečné anabáze dobří sousedé rozkradli. Šťastná náhoda tomu chtěla, že obchod strýce v Brně měl být vrácen v restituci jeho synovi. Syn toho strýce byl diplomat, žil v té době v New Yorku a navrhl, abych to šel spravovat já. Bylo to zdevastované, nějaký čas tam žili Rusové. Jakýsi starší moudrý pán říkal: Poslyšte, ta firma má dobrou pověst, jak u dodavatelů, tak u zákazníků, vezměte to do ruky.
Celkem se nám dařilo, ale já jsem viděl, že se blíží zase nová diktatura. Musel jsem na dva měsíce na vojnu a tam jsem viděl, jak se vyšší důstojníci bývalé Československé armády strašně bojí nižších šarží, které přišli z Ruska se Svobodou. A začal jsem se poptávat korespondencí mezi známými, kteří byli v cizině, jaké jsou možnosti emigrovat. Díky tomu, že jsem měl už před únorem 1948 vízum do Kanady od tzv. příbuzných v Hamiltonu, mohli jsme legálně odjet. V Kanadě jsem se později uplatnil v chemickém průmyslu a měli jsme dokonce vlastní firmu. Narodili se nám ještě tři děti - chlapec a dvě děvčata.
Tisk
